Jak se z kluka, který vyrůstal v horské vesnici bez elektřiny a splachovacího záchodu, stal majitel miliardové zdravotnické říše: Jeden z nejsvéráznějších místních byznysmenů Sotirios Zavalianis hovoří o kapitalismu i socialismu a volá po tom, aby se konečně do centra dění dostal pacient.
Pod jeho teniskami tiše křupe sníh, který zrovna zasypal Česko v množství větším než malém, a prochází se u toho po pozemku, u nějž se vám ani nechce věřit, že v Praze ještě může existovat. K výpadovce na D5 je to vzdušnou čarou kousek, tady ovšem vládne klid a na vše dohlížejí vzrostlé stromy, spíš než centrálu firmy okolí připomíná lesopark.
Pokud jsou už kulisy netradiční, pak se příběh muže, který to celé vybudoval, vymyká úplně. Sotirios Zavalianis ostatně chvíli předtím, než se kvůli focení vydal na krátkou zimní výpravu, ve své kanceláři upřímně pronesl: „Byl jsem předurčen k tomu, abych celý život pásl kozy a sbíral olivy. Nikdy jsem se s tím nechtěl smířit.“ A tak vystavěl AKESO.
Zdravotnický holding pojmenovaný podle řecké bohyně zotavení, jehož hodnotu Deloitte na podzim vyčíslil na devět miliard korun, náleží k největším soukromým poskytovatelům zdravotní péče u nás. Jelikož je Zavalianis jeho jediným akcionářem, dělí ho od významné pozice v žebříčku místních miliardářů jediná věc – český pas.
„Ale já se jako Čech necítím. Nechci nic předstírat. Narodil jsem se jako Řek a jako Řek umřu,“ praví, na rodáka z Peloponésu velmi stylově s cigaretou v ruce a s vychlazeným frappé na stole. Krev totiž není voda a Zavalianis své kořeny nijak nemaskuje. Zapalovačem cvaká opravdu často. Je temperamentní, svérázný – ale také pohostinný a zábavný.
Neustále představuje své okolojdoucí zaměstnance, a když se těch na šéfa zeptáte, jedna odpověď bude jistá: Tady se nikdo ani chvíli nenudí. Sotiri, jak mu nejen ve firmě všichni říkají, totiž buduje a buduje.
Foto Anna Kovačič
Má v portfoliu uznávanou berounskou nemocnici s vyhledávaným artroskopickým a rehabilitačním centrem evropské úrovně či Nemocnici Hořovice, do jejíž Porodnice U Sluneční brány už se dávno jezdí cíleně, protože patří k nejlepším v zemi.
V létě loňského roku slavnostně otevřel v Berouně nové Centrum duševní rehabilitace, nejmodernější psychiatrický ústav v zemi za 1,2 miliardy korun, který vedou tuzemské špičky, a na podzim tam představil Centrum jednodenní péče. Jeho zdravotnická zařízení fungují i v hlavním městě či v Pardubicích, kde najdou špičkovou péči onkologičtí pacienti.
V současné době v Hořovicích dokončuje unikátní projekt pandemické nemocnice a v pražských Stodůlkách zase vznikne poliklinika budoucnosti. Pomáhá mu k tomu vlastní stavební divize, AKESO má rovněž svoji síť lékáren a distribučních firem.
A protože Řekové vymysleli pojem hédonismus, stojí Zavalianis za jednou z nejlepších pražských řeckých restaurací jménem Filema, a kdo se nebojí cukru, ten přísahá na zákusky z jejich rodinné cukrárny Zavalianis Sweet. „Pane redaktore, jaké máte nedostatky a čím byste si chtěl rozšířit obzory? Jsem připraven vás poučit,“ praví rádoby vážně a hned se začne zeširoka smát.
Ovšem pozor, jakkoli osmapadesátiletý Zavalianis splňuje spoustu klišé o Řecích, tohle nebude jen radostné povídání jako někde v kavárně pod Akropolí či na pláži u Egejského moře. „Dneska je takový šedivý den,“ rozhlédne se Zavalianis okolo sebe a poté se upřímně dělí nejen o vyprávění o úspěchu, ale také o své pochybnosti.
O myšlenky o podstatě podnikání, o úskalích kapitalismu i o tom, proč se v Česku za zdravotnictví brzy bude platit a v čem se tato země zasekla. Šedivá nálada? Možná. Šedivá osobnost? Ani omylem! Tady je sonda do přemýšlení muže, který chtěl změnit svět, a proto se jako nadějný řecký socialistický kádr vydal ze své vlasti do Husákova Československa, aby tu o čtyřicet let později skončil jako velkokapitalista.
Mimochodem, jeho křestní jméno Sotirios lze česky přeložit jako vykupitel, zachránce. Že ale zachrání celé české zdravotnictví, z toho Sotirios Zavalianis už dávno vystřízlivěl.
Řecko, to je moře, slunce, kavárny. Jaké to bylo, přijít v roce 1984 do šedi normalizace?
Pane, já nešel do šedi, já šel za sluncem!
To si žádá vysvětlení.
Pro nás mladé tehdy Československo a ta ideologie představovaly naději. V Řecku jsme byli levicově orientovaní a měli jsme krásné představy o světě, reálný socialismus byl pro nás inspirativní. Ony jsou věci většinou inspirativní, když se na ně koukáte zdálky. Někdy je lepší po něčem strašně moc toužit a nezažít to, nechat to jen v mysli; realita bývá krutá. Myslel jsem si, že když tu máte jiné uspořádání společnosti, v němž nebudou věci, které existovaly v kapitalistickém Řecku, tak sem přijdu, naberu zkušenosti a pak budu bojovat, abych je prosazoval i v Řecku.
Tady se hodí dějinná vsuvka: narodil jste se v roce 1965 a o dva roky později ovládla Řecko vojenská junta.
S pomocí amerických tajných služeb nám do kolébky demokracie nasadili na sedm let diktaturu. Já si z těch let moc nepamatuju, ale vzniklo z toho řecké levicové hnutí: cokoli bylo moderní, to bylo levicové. Pravicové myšlenky byly spojené s diktaturou, každý progresivní člověk byl levicově orientovaný.
V Řecku navíc hned po druhé světové válce vypukla krutá občanská válka a společnost se na dlouhá léta rozdělila. Levicově orientovaní prohráli, začal tvrdě pravicově orientovaný stát a většina levice se buď stáhla, nebo emigrovala. To je jedna z velkých řeckých tragédií – inteligence a pokrokoví lidé odešli. Do východního bloku, i do Československa, ale také do Francie, do Austrálie, všude možně.
Jaký byl váš příjezd do Československa?
Cítil jsem se jako princ, přijel jsem a najednou jsem bydlel v zámku v Zahrádkách u České Lípy, kam jsme povinně chodili do jazykové školy. Chyběly jen princezny. (směje se)
Ale vážně, jaké to bylo? Když jste se naučil jazyk, absolvoval jste VŠE.
Byl jsem politicky angažovaný člověk, tajemník Pasoku pro půlku Athén. V Pasoku, socialistické straně Řecka předsedy Papandrea, jsme doopravdy věřili, že můžeme změnit svět. Chtěli jsme studovat v socialistických státech a po návratu domů v těch myšlenkách pokračovat.
V Pasoku, socialistické straně Řecka předsedy Papandrea, jsme doopravdy věřili, že můžeme změnit svět.
Přece jste musel vidět, že v Československu, kulantně řečeno, ne všechno fungovalo.
