V rodinných firmách patří otázka generačního předávání k těm vůbec nejčastějším a nejpalčivějším. Zatímco někde rodiče a děti vybudovali firmu společně, jinde se mladší generace začíná zapojovat postupně. A v některých případech vůbec.
Na Galavečeru českých rodinných firem, který Forbes letos uspořádal ve zlínském Kongresovém centru, jsme se jejich majitelů zeptali, zda by své děti do angažmá v rodinném byznysu tlačili a jak by reagovali na to, kdyby je potomci následovat nechtěli.
Jaroslava Valová, Siko
U nás otázka předání nikdy nebyla otázkou v pravém smyslu slova. My jsme to od začátku se syny a později i s dcerou stavěli společně. Moje děti tak byly do Sika zapojeny opravdu od útlého věku.
A kdyby se na tom v dospělosti už podílet nechtěli? Maximálně bych řekla, že budu čekat a doufat, že k tomu najdou vztah. Určitě bych je ale nenutila. Kdyby další generace firmu nechtěla, tak se zkrátka předá manažerům.
Otakar Jiránek, Country Life
Naše rodina se nerozpadla díky mojí ženě, která se starala o děti, když jsem se léta věnoval téměř jen byznysu. Dcery proto měly dlouho pocit, že jim mě firma ukradla, a o nějakém zapojení tedy nemohla být řeč.
To se změnilo až před osmi lety, kdy mě kolegové chtěli z firmy reálně vytlačit. Zavolal jsem proto starší dceři do New Yorku a řekl jí, že ji potřebuju, že ve společnosti potřebuju oporu. V ten moment se něco změnilo. Od přístupu, kdy pro ni byl Country Life synonymem nechutného jídla, to došlo až k tomu, že je dnes manažerkou našich restaurací. A druhá dcera u nás dělá taky.
Martina Vítková, NWT
Foto David Turecký
Naše dcery budou NWT vlastnit, ale o tom, že by ten celý kolos 48 firem řídily, jsme ani příliš nepřemýšleli. To ostatně dnes neděláme ani my s manželem, od toho máme dvanáct ředitelů.
Role vlastníků spočívá především v udávání vize, strategie a odsouhlasování plánů. A na to už se obě připravují, navíc po mně mají manažerský talent (smích). V rodinné ústavě každopádně máme ukotveno, že musí jít na zkušenou někam ven, protože nastoupit jen tak do rodinné firmy s titulem dcery není zrovna ideální. Musí nabýt zkušenosti jinde a získat si respekt.
Kdyby se do fungování nechtěly zapojit vůbec, nemám s tím problém. Můj cíl je, aby byly šťastné.
Radka Prokopová, Alcaplast
Já pevně doufám, že jsme a budeme pro děti takovou inspirací, že v našich šlépějích půjdou, alespoň někdo z nich. Zároveň si myslím, že by bylo bláznivé na ně naléhat. Pro mě osobně bylo největším darem od rodičů to, že mě nikam netlačili a nechali mě se svobodně rozhodovat. V tom hodlám pokračovat.
Martin Žufánek, Lihovar Žufánek
Kdyby děti řekly, že je náš byznys nebaví a chtějí dělat něco jiného? Dostanou pár facek, nic takového neexistuje (smích).
Simona Kijonková, Zásilkovna
Každý člověk, který založil firmu, sní o tom, že to děti jednou převezmou. Sama ale počítám s tím, že mi ze tří dětí jedno poví, že se chce živit baletem, druhé fotbalem a nejstarší by rádo jednou řídilo Zásilkovnu. Přesně tak to v současnou chvíli mám, ale nejstarší dceři je jedenáct, takže to beru s rezervou.
Nakonec jde ale primárně o to, aby děti byly v dozorčích radách, ve vlastnických strukturách a dohlížely na dodržování hodnot, které jsme tam my, zakladatelé, vtiskli.
Děkujeme všem partnerům, díky nimž mohl Forbes tuto oslavu českého rodinného podnikání ve Zlíně uspořádat.
