Každý z nás někdy slyšel pojem fair trade. Při vyřčení těchto slov se vám nejspíš vybaví reklama zobrazující kafe, čokoládu a šťastné pěstitele uprostřed sklizně.
Většina zákazníků má povědomí o tom, že jsou fairtradové věci dobrá volba, ale možná si už nejsou jistí, proč vlastně. Pro 86 procent amerických mileniálů, kteří nakupují takřka programově potraviny z udržitelných forem výroby, je fair trade naopak naprosto jasná věc.
Takže co to fair trade vlastně je? A je to opravdu víc než jen marketingové zaklínadlo pro lidi, aby měli lepší pocit ze svého nákupu? Důvodem, proč lidé nevědí, co přesně si pod pojmem fair trade představit, je fakt, že je často spojován i s alternativními formami obchodu – a to i tak prostými, jako že si turisté koupí věci od výrobců v Africe, vezmou je s sebou domů a tam je prodají.
Čtěte také: Dva kamarádi prodávají frajerské pivo. Zisk posílají dál na komunitní projekty
Ale začněme popořádku. Hnutí fair trade začalo v 50. letech minulého století, když Evropané a Američané na cestách kolem světa zjistili, že si řemeslníci a pěstitelé v té které zemi jen stěží vydělají na živobytí. Hodně lidí si od nich koupilo jejich věci a po návratu domů je prodávali za vyšší ceny, aby pak zisk z prodeje poslali přímo dotyčnému řemeslníkovi či pěstiteli.
Jenže takový postup může snadno sklouznout ve zneužití situace, prostě proto, že není, kdo by potvrdil, že byl zisk skutečně v plné výši odveden tam, kam být odveden měl, jinými slovy, že neskončil v cizí kapse.
Přesně to v 90. letech řešil Američan Paul Rice, který obchodoval s pěstiteli kávy v Nikaragui. Předejít podobným rizikům se dalo jen zavedením mezinárodně platných regulí. A tak Rice položil základy certifikace fair trade obchodování.
Certifikační proces je jen v USA obsáhlý a hodně náročný, většinou zabere šest až devět měsíců. Například značky jako Patagonia nebo Williams-Sonoma, spadající do kategorie oblečení a spotřebního zboží, vytipovávají pro certifikaci ty nejlepší ze svých dodavatelů.
Experti z dohlížející organizace pak s nimi navážou spolupráci a kromě pravidelných auditů dohlédnou i na založení zvláštního bankovního účtu, ze kterého budou financovány výhradně projekty pro danou komunitu, na nichž se shodne tzv. fairtradový výbor složený ze zástupců šéfů a zaměstnanců.
Rozhoduje se při tom hlavně o věcech, které řeší přímo ty či ony potřeby lidí zaměstnaných v dané fabrice. Občas i tak jednoduché, jako že se každému zaměstnanci pořídí jízdní kolo. Ale i ta kola mohou ve finále sehrát důležitou roli, jak je vidět na příkladu z Indie. Právě v jedné tamní fabrice zaměstnancům bicykly koupili a výsledkem bylo nejen to, že se díky nim snadno a rychle dostali do práce, ale i to, že si polepšily celé jejich rodiny – lidé díky tomu snáz nakoupili a dopravili děti do školy atd.
V jedné fabrice na Srí Lance si zase zaměstnanci odhlasovali, že se za peníze na fairtradovém účtu vybuduje hned vedle výroby mateřská škola. Poprvé v historii se tak v dané lokalitě stalo, že se dětem začalo dostávat vzdělání už v jejich pěti letech. Pro rodiče to samozřejmě bylo také velké plus – díky tomu, že byla školka postavena hned vedle fabriky, trávili s dětmi víc času.
Jinde se zaměstnanci pro změnu rozhodli peníze investovat do zdravotního pojištění, do voucherů na benzin, do léků a zdravotnických pomůcek, do dotovaných obědů či do obnovy zemětřesením poničených vlastních domů.
Fair trade je komplikovaná věc. A jako v případě jakéhokoli jiného systému se i tady najdou takoví, kteří hledají hlavně výhody pro sebe, takže v některých případech nemusejí z benefitů těžit ti, kteří by měli, tj. zaměstnanci dílen a fabrik.
To je důvod, proč je fair trade některými kritizován jako „marketingový nesmysl“. Kritici dodávají, že je to jako se všemi dobrými úmysly – dláždí cestu do pekel. Zpráva Londýnské univerzity z roku 2014 uvádí jako příklad selhání systému společnosti dodávající čaj, která z fairtradového fondu financovala vybudování moderních toalet, jež ale sloužily výhradně úzkému vedení firmy.
Byť by se jistě našlo takových příkladů zneužití víc, nelze tvrdit, že systém jako takový nefunguje, naopak. Fair trade by měl být pro vás jako zákazníka zárukou, že výrobní proces, kterým produkty putují, má nějaká pravidla, garantuje rozumné zacházení s lidmi, kteří se na výrobě podílejí, a v neposlední řadě myslí i na životní prostředí. Tak až si příště půjdete koupit kávu, víte, po jaké se podívat.
