Asi mezi námi není již nikdo, kdo by si nepovšiml rostoucích cen benzinu a nafty na čerpacích stanicích po celé republice. Cena za litr nafty 45 korun, za litr benzinu 43 korun. A s velkou pravděpodobností to není konečná.
Ještě nedávno jsme přitom řešili záporné ceny ropy na světových trzích a užívali si ceny nafty a benzínu daleko pod hranicí třiceti korun. Vše je zapomenuto. Dnes je již téměř jisté, že se ceny přehoupnou přes magickou padesátku a ropa bude atakovat 150 amerických dolarů za barel.
S touto situací nás jistě napadá mnoho otázek:
- Kam až se může cena pohonných hmot u nás vyšplhat?
- Jak dlouho budou ceny ropy a s ní ceny pohonných hmot na tak vysoké úrovni?
- Proč je nafta dražší než benzin. Jaký dopad to bude mít do cen běžného zboží, a tedy na naše peněženky?
- Jak se bude vyvíjet inflace, která u nás momentálně atakuje hranici deset procent za rok a pomalu „požírá“ naše úspory?
Na začátek trochu čísel pro základní pochopení trhu s černým zlatem.
Odhad světové spotřeby ropy na začátku letošního roku byl sto milionů barelů denně (jeden barel = 159 litrů). Nejvýznamnějšími producenty ropy jsou Spojené státy (devatenáct procent), Rusko (jedenáct procent) a Saúdská Arábie (deset procent). A celkový export Ruska je na úrovni sedmi procent celosvětové spotřeby.
Největšími spotřebiteli ropy jsou Spojené státy (dvacet procent), Čína (patnáct procent) a Evropa (třináct procent). Pro dokreslení celého obrázku mají země OECD momentálně zásoby na šedesát dnů. Spojené státy mají zásoby ropy na devadesát dnů a my v České republice máme zásoby ropy přibližně na třicet dnů.
Nejsou to jediné zásoby, které je možné využít. Po ropné krizi v roce 1973 vznikla Mezinárodní energetická agentura. Jejími členy je přes třicet států světa včetně České republiky a jejím úkolem je řešit přesně takové krize, jakou si momentálně procházíme.
K tomuto účelu agentura vybudovala rezervní zásoby v členských státech a již oznámila uvolnění 62 milionů barelů, což představuje přibližně tři procenta z jejich celkových rezerv.
Zkráceně řečeno: Rusko je čistým exportérem ropy. Hlavním odběratelem jeho ropy je kontinentální Evropa, která tím pokrývá přibližně padesát procent své spotřeby. Cena ropy stoupá přesto, že ropy je všude dost a ropa z Ruska teče a poteče dál.
Generální ředitel Raiffeisen Investiční společnosti Jaromír Sladkovský
Nesmíme zapomenout, že příjem z prodeje ropy je pro Rusko přibližně čtyřicet procent jejich HDP. V době bezprecedentních sankcí je proto ropa pro Rusko klíčovou surovinou k zajištění příjmů a jednou z mála možností, jak udržet hospodářství a válku při životě.
Rozhodnutí Spojených států a Velké Británie o úplném zákazu dovozu ruské ropy je důležitý signál. Nicméně z praktického pohledu žádný zásadní dopad na Rusko mít nebude. Skutečným kolapsem by pro Rusko znamenal až zákaz dovozu ropy do kontinentální Evropy. Ten se ovšem zatím nekoná.
Ostatně cena ropy stoupá již nějaký čas a například v lednu vzrostla meziměsíčně o sedmnáct procent na 85 dolarů za barel především v důsledku lepšího než očekávaného růstu světového hospodářství.
Válka tedy jen „přilila do ohně“. Pohled na trh s termínovanými obchody také neukazuje obavu z budoucnosti a současné ceny ropy vidí jako dočasné. Termínované obchody na prosinec letošního roku vykazují cenu pod sto dolarů za barel.
Ceny ropy na trzích tak táhne nahoru nikoli nedostatek ropy, ale náš strach, že jí bude nedostatek a bude dražší. Každý z nás, kdo si jede dočerpat plnou nádrž a raději vezme dva kanistry navíc, protože co kdyby byl benzin náhodou příští týden o pět korun dražší, přispívá k růstu ceny. Distributoři se také rádi přidají po několika hubenějších letech a zahojí svoje rány z covidové krize.
Poptávka po naftě je větší než poptávka po benzinu, a to zvlášť v topné sezoně. Její cena je tak přirozeně vyšší. Tržní principy fungují zaplať pánbůh spolehlivě. A tak inflace bude vyšší a bude trvat déle, než se čekalo. Nepochybně to ovšem zvládneme. Jenom musíme mít odvahu.
Volání po „cenovém stropu“ je v tomto případě jen další populistické heslo pro získání hlasů a přízně neznalých, které nás může ekonomicky přivést do ještě větších problémů.
Otázkou je, jak rychle se dá ruská ropa nahradit a co by odmítnutí ruské ropy pro nás znamenalo. V řádech měsíců ji nahradit nelze, ale koordinovanou snahou evropských politiků s využitím státních a mezinárodních rezerv lze krátkodobý dopad výrazně snížit.
Evropa již vyhlásila snížení závislosti na ruské ropě o dvě třetiny do jednoho roku. Ve střednědobém horizontu je možné ruskou ropu nahradit z více zdrojů. Nový vrt začne produkovat ropu v horizontu šesti až dvanácti měsíců.
Máme tady Írán a Venezuelu. Saúdská Arábie zatím pomoci nehodlá, ale i to se může změnit. Bude potřeba přepsat a opravit některé staré vykopané příkopy. Situace je příliš vážná na prosté „status quo“.
Je totiž k hlubokému zamyšlení nejenom pro evropské politiky, v jakém scénáři nakonec zaplatíme všichni větší cenu. Jestli chráněním našeho současného blahobytu za každou cenu, především za cenu ústupků z hodnot naší západní civilizace a delší agonií, nebo naopak dočasným snížením našeho blahobytu za cenu prosazení našich hodnot, rychlejšího „vyřešení“ celé situace a šance na ještě větší blahobyt a rozvoj v budoucnu.
Ta druhá cesta je nepochybně těžší a vyžaduje mnohem větší koordinaci a úsilí, než vidíme i přes veškeré snahy dnes. Rozhodnutí evropských státníků o ruské ropě bude jedním z hlavních rozhodnutí při rozuzlení tohoto dilematu. Možná je opravdu ten správný a historický okamžik na rekonstrukci mezinárodního systému a je to ten nejvyšší úkol současného státnictví. Rozuzlení se jistě již brzy dočkáme.
Autor je předseda představenstva a generální ředitel Raiffeisen Investiční společnosti.
