Vzpomínáte si ze školy na Vítězslava Hálka? Básníka ve své době oceňovaného a historií téměř zapomenutého? Jak se bude svět za sto, dvě stě, pět set let dívat na dnešní vyzdvihovanou kulturu a všeobecně přijímané vědecké závěry? Bude Nirvana Mozartem nebo Hálkem? Bude pořád platit teorie gravitace? Budou lidi za sto let poslouchat nebo aspoň znát Karla Kryla? Beatles? Guns´n´Roses? Chinaski?
Nad tím se zamýšlí americký popkulturní kritik a spisovatel Chuck Klosterman ve své čerstvě vydané knize What If We´re Wrong? A třeba vůči rockové hudbě je vysoce skeptický. Rock bude podle něj za pět set let tím, co je dneska pochodová hudba, tolik oblíbená v 19. století. Schválně – kolik skladatelů pochodové hudby si vybavíte? Johanna Strausse? Stejně tak se může z rocku za dvě století dochovat jediné jméno.
Které? Zapomeňte na Stouny, Boba Dylana i Beatles, Klosterman podle magazínu Mel sází na Chucka Berryho. Jeho hudba je prý jednoduchá, úderná a rytmická – což je esence rock´n´rollu. Je to černoch a rock je černá hudba, kterou hrají bílí hudebníci, rock hraje o sexu a Berry byl sexuální maniak. Rock nezná zákony a Berry se dostal do vězení dvakrát ještě před čtyřicítkou. Rock je svázán s nejrůznějšími legendami a mýty a o Berrym jich existuje nespočet.
Třeba U2 by se podle amerického kritika zapsali do historie, jen kdyby se Bono stal jedním z hlavních irských politiků a Irsko tahounem politiky světové. Jejich nahrávky nejsou podle něj nijak zvlášť dobré a hudebně jde o přeceňovanou kapelu. Podobně jako Janis Joplin je prý „nijak mimořádná bluesová zpěvačka“.
Rolling Stones, Beatles nebo the Who zapadnou do plejády dalších rockových skupin a ztratí význam. Pro zapamatování Johna Lennona by mohlo hrát roli, že byl zavražděn, ale je třeba říct, že psal své písně s Paulem McCartneym a úctyhodnost a délka kariéry toho druhého mu možná v historickém hodnocení dá jistou výhodu. Určitou možnost přežít v historii přiznává autor i Davidu Bowiemu, ne pro jeho rockovost, ale právě naopak, pro jeho proměnlivost a putování napříč žánry.
A jako poslední rocková kapela se možná zapíše Nirvana, přemítá Klosterman, už jen proto, že o ní máme spoustu záznamů. Třeba televizních nahrávek o Nirvaně je prý za její krátkou dobu existence víc než televizních záznamů o Beatles.
Nemusíte tomu věřit, není ostatně jisté, zda svým tezím věří sám autor. Klosterman se spíš snaží všechno zpochybnit a přimět čtenáře k zamyšlení, proč věříme v určité věci jako kvalita děl uznávaných umělců, zbožňovaných kapel, životaschopnost demokracie, nepřekonatelnost současných vědeckých závěrů.
„Žijeme v době, která se vyznačuje mimořádně vysokou jistotou všeho, v co věříme. Dá se říct, že jsme posedlí měřítky současnosti, jako by měla trvat navždycky,“ vysvětlil Klosterman.
Takže kromě hudby odhaduje, jak budou způsobilé přežít současné vědecké závěry, demokracie jako způsob vládnutí nebo kolektivní sporty a vede o tom rozhovory s odborníky. S filmařem Richardem Linklaterem mluvil o snech jako bráně k lidské psyché, s astrofyzikem Neillem deGrasse Tysonem o možnosti, že naše pojetí gravitace bude někdy překonáno (deGrasse Tyson nesouhlasil).
Přemítá třeba, co nahradí televizi. Stejně jako televize vytlačila rozhlas tím, že ke zvuku přidala obraz, něco nového přidá k nynější televizi jiný prvek – těžko říct jaký – a vytlačí televizi na smetiště dějin. „Obrázek rodiny na gauči, která se dívá na plochou obrazovku, se stane fenoménem druhé poloviny 20. století,“ píše Klosterman.
Což vyvolává další otázky, které televizní formáty, pořady, televizní obsah přetrvá? Třeba ceněné seriálu Netflixu to prý nebudou, jejich estetické kvality – herecké výkony, kvalita osvětlení, masek, kostýmů, sofistikované zápletky – nebudou za sto let nikoho zajímat, podobně jako nás nezajímají scény a kostýmy z filmu Intolerance z roku 1916 nebo třeba móda ze seriálu My všichni školou povinní.
Naše vnímání a uvažování hodně změnil internet. Díky němu máme minulost i současnost smíchanou do jedné kolektivní inteligence, takže to vypadá, že víra v konkrétní věci jako demokracie, rock´n´roll, vědecká fakta, už trvá hrozně dlouho. Kromě toho si každý na internetu najde, kolik chce důkazů pro jakékoliv tvrzení. Takže se zamyslete – potvrdí historie to, na co sázíte právě vy?
