Někdejší šéf Raiffeisenbank a zakládající partnert EnCor Wealth Management Lubor Žalman se pro Forbes zamýšlí nad spekulacemi, vířícími kolem švýcarského giganta Credit Suisse.
Druhá největší švýcarská banka podniká ve dvou dosti odlišných segmentech. U nás ji někteří znají jako klasickou švýcarskou privátní banku – aby vám otevřeli účet, musíte přinést milion eur, ale dají vám znát, že alespoň tři miliony by byly lepší.
Pak ale dostanete klasický švýcarský diskrétní servis a přístup k paletě globálních investičních produktů. Credit Suisse měla zároveň vždy větší ambice – vstoupit do první ligy světových financí, do nestálého, ale lukrativního světa globálního investičního bankovnictví.
Investiční banky obchodují s cennými papíry a jejich deriváty, kupují a prodávají pro své klienty firmy, zajišťují jim financování prostřednictvím vydávání akcií či dluhopisů a nabízejí investiční příležitosti na míru. Na lokální úrovni existuje mnoho takových hráčů, ale vypadá to, že globálně se to daří především Američanům.
Stejně jako v Credit Suisse i v Deutsche Bank, Commerzbank, nizozemské ING nebo japonské Nomuře by mohli vyprávět příběhy o tom, jak se na tento trh snažili dostat. Ani americké instituce přitom nejsou bez ztráty kytičky – Bear Sterns ani Lehman Brothers už čtrnáct let nejsou mezi námi, další americké instituce přišly o samostatnost a některé i o jméno.
Vraťme se ale do Švýcarska. Když do Googlu zadáte pro každou z pěti největších švýcarských privátních bank její jméno současně se slovem „scandal“, tak na každou za posledních dvacet let něco najdete. To je paradoxně dobře – regulace bank tím pádem není bezzubá a funguje. Problém je, že u Credit Suisse je seznam průšvihů několikanásobně delší než u jejích konkurentů.
To není jen o dobré pověsti banky. Kvůli výši pokut, zejména těch v USA, jde také o vážný finanční problém.
Věci se navíc nevyvíjely dobře ani v investičně bankovní části banky. Po dvou největších ztrátách spojených se sekuritizací půjček, v podstatě faktoringových pohledávek poskytovaných firmou Greensil, a uzavírání total return swapů pro Archegos, konstatoval mimořádný audit takové nedostatky v řízení rizik, že je to u globálního hráče překvapivé.
Zvlášť případ Archegos je zábavný. Firmu založil jistý pan Hwang za účelem správy svého vlastního majetku. Měl deset miliard dolarů, ale to se mu zdálo málo, tak si od bank včetně Credit Suisse půjčil dalších dvacet. Pak zainvestoval do akcií několika málo firem, což funguje báječně, když jde cena akcií nahoru – díky půjčce se těšíte na trojnásobný zisk.
I směrem dolů to však jde třikrát tak rychle. A to se právě stalo, když jedna z Hwangových akciových investic zcela zbankrotovala. V ten okamžik chtěly banky své peníze zpátky, ale nebylo už kde brát a Archegos se odporoučel do věčných lovišť. Pozoruhodné je, že předchozí firma pana Hwanga byla usvědčena z insider tradingu a zaplatila 44 milionů dolarů pokutu a bylo mu zakázáno obchodovat na hongkongské burze.
Po bitvě je každý generál, ale já bych byl opatrný někomu takovému půjčovat peníze na spekulace. Můžeme se domnívat, že podobných klientů má Credit Suisse víc. V dobrých časech všechno funguje a případy jako Greensil a Archegos jsou výjimkou. Víme však, že ve špatných časech jde hodnota investic směrem dolů s použitím páky rychleji i vícekrát než třikrát. No a v letošním roce jdou ceny jen a jen dolů snad ve všech třídách aktiv.
Není tedy divu, že výsledkem investičního bankovnictví Credit Suisse za poslední kvartál byla ztráta. Přišla výměna generálního ředitele a byl zahájen proces revize strategie, už druhý za poslední rok. Cena akcií banky spadla na polovinu, protože akcionáři očekávají vydání nových akcií k pokrytí ztrát a prodejem se chtějí vyhnout zředění hodnoty své investice.
Ceny dluhopisů pak indikují pravděpodobnost platební neschopnosti Credit Suisse někdy v příštích pěti letech jako devatenáctiprocentní, což je hodnota, kterou dluhopisy banky viděly jen krátce během světové finanční krize roku 2008. Tím ale její problémy nekončí.
Důsledkem výše zmíněného je exodus lidí – konkurence si vyzobává ty nejlepší jako rozinky z dortu. Na co čekat, když bonusy jsou v nedohlednu a páteční memo generálního ředitele mělo možná naznačit, že některé divize a oddělení nepřežijí konec roku? Ale bez těch lidských rozinek takto složité a velké investiční transakce, jaké by měla dělat globální banka, prostě nelze zvládat.
Máme se tedy bát? Mohli bychom. Když v roce 2008 zkrachovala Lehman Brothers, spustila celosvětové domino bankovních pádů. Banky si totiž půjčují peníze mezi sebou a i malá ztráta jim může způsobit vážné problémy. Credit Suisse je přitom banka srovnatelné velikosti jako Lehmani.
Nicméně je tu několik podstatných rozdílů. Za prvé je Credit Suisse solidně vybavena kapitálem, který jí umožní absorbovat ztráty. Jednou z reakcí regulátorů na krizi roku 2008 bylo podstatné navýšení požadavků na kapitálové vybavení bank a Credit Suisse tyto požadavky plní.
Za druhé je bankovnictví pilířem švýcarské ekonomiky a nedovedu si představit, že by stát nepodal v případě potřeby pomocnou ruku. Koneckonců státy a centrální banky mají se záchranou bank z roku 2008 dost zkušeností – a tahle má Švýcarsko přímo v názvu.
O své peníze v Credit Suisse se podle mě klienti nemusí bát. Banka možná zredukuje (prodá?) svou investičně bankovní část, ale ta privátně bankovní bude jistě nerušeně vzkvétat dál. Za pár let si bouři ve sklenici vody nebude nikdo pamatovat a do segmentu globálního investičního bankovnictví se pokusí prodrat zase nějaká jiná ambiciózní evropská nebo asijská banka.
Jen tu hanlivou přezdívku Debit Suisse budou škodolibí konkurenti šířit ještě nějaký čas…
