Lidová moudrost praví, že ve víně je pravda. Ale už nám neříká, jestli jsou tam taky daně. Problém je přitom hlouběji než na dně sklenky.
Pár minut z metra Křižíkova v nové čtvrti Rohan City hledám prodejnu vín. Skrze prosklenou výlohu na mě mává muž, který nezapře svůj skandinávský původ. Je jím uznávaný znalec vín a podnikatel Flemming Laugesen.
Narodil se v Dánsku, žije v Praze a dodává luxusní italské víno podnikům, mezi něž patří třeba Autentista nebo síť Ambiente. Kdyby nebyl čas snídaně, přiťukli bychom si jistě sklenkou – okolo mě jsou prý lahve nejlepších vín, které Laugesen zná.
Na první pohled je vidět, že se rád obklopuje luxusem. Za luxusní produkt pokládá i víno. „Abych přežil, stačí mi voda a chléb. Víno je nadstavba, která dělá život krásnějším,“ míní.
Potkáváme se kvůli spotřební dani z tichých vín, která vyvolává v české společnosti vlnu emocí a protichůdných názorů. Na jedné straně jsou obavy, že zrušení daňové výjimky vinaře zlikviduje. Na straně druhé se argumentuje přínosem téměř pěti miliard korun do státního rozpočtu – a neférovou prolobbovanou výhodou.
V České republice se platí spotřební daň 23,40 koruny za litr pouze ze šumivých vín. Vláda nicméně v rámci rušení daňových výjimek diskutuje i nad zavedením spotřební daně pro tichá, tedy neperlivá vína. Opakovaně ji přitom odmítl Svaz vinařů České republiky i Vinařská unie.
Výjimka tedy platí nejen pro malé vinaře, ale současné nastavení podporuje byznys firem, které dovezou laciné hrozny ze zahraničí a s výhodou prodávají víno na českém trhu. Asi dvě třetiny hroznů, ze kterých se vyrábí tiché víno, se totiž do Česka dováží.
Šéfredaktor Wine and Degustation Michal Šetka se nechal slyšet, že kvůli krachu vinařů opanuje svahy jižní Moravy řepka. Odpovědí vlády je, že pro zachování výjimky nejsou ekonomické důvody a není to spravedlivé například vůči pivovarům. Kde je pravda?
Právě o tom jsme s Flemmingem Laugesenem, který Česko miluje a cítí se tu jako doma, mluvili. Jako Skandinávec vidí problematiku daní a kontrolu státu z jiného úhlu pohledu, který může být pro náš postsocialistický kontext osvěžujícím severním, či spíše západním vánkem.
O vínu, daních a gurmetství se Flemming Laugesen rozpovídal v našem otevřeném rozhovoru, za který mu podle jeho v nadsázce řečených slov možná přijdou jako kacířovi vypálit obchod. Já doufám, že článek nepodnítí nic jiného než zapálenou diskusi.
Jaká byla vaše cesta z Dánska až sem do Karlína?
Poprvé jsem navštívil Česko už v rámci studijního pobytu v roce 1995, kde jsem také poznal svoji první ženu. Chvíli jsme spolu žili v Dánsku, po třech letech jsme se přestěhovali do Prahy a od té doby jsem tu doma. Lidé se mě často ptají: Proč jsi tady, když v Dánsku je všechno lepší? Myslím, že zbytečně podceňujeme svou hodnotu a to mě mrzí.
Dánsko není úplně vinařskou velmocí, vaše láska k vínu se zrodila kde?
Vyrůstal jsem se dvěma maminkami a jedna z nich žila chvíli v Itálii a byla celoživotně velký gurmet. V češtině se pro vytříbený jazýček používá slovo gurmán, ale to není úplně přesné. Ve francouzštině existuje gourmet i gourmand, přičemž gourmand znamená něco jako nenasyta. Maminka tedy byla gurmetem, nikoli nějakým otesánkem. (smích)
A ta vás přivedla do Itálie?
Ano, žila pět let v Římě a já ji coby student navštěvoval. Tam jsem se poprvé seznámil s italským světem. Dodnes si pamatuji, jak se chodilo denně na obchodní obědy, kde se hojně jedlo a pilo a potom šli všichni vesele zpátky do kanceláře. Já z toho byl úplně vyřízený a potřeboval siestu.
Kdy jste začal s vínem podnikat?
To byla další osudová náhoda. Začal jsem skromně a dovedlo mě to až ke kodaňskému dovozu vín právě z Itálie. Díky tomu jsem měl to štěstí procestovat celou Itálii. Navštěvoval jsem třeba tři čtyři vinařství denně a za tři měsíce jich navštívil přes 200. Dnes cítím, že právě tato zkušenost mě nasměrovala k přírodním vínům.
Čím jsou specifická?
Já osobně už nemám zapotřebí tento termín používat, protože si myslím, že v zahraničí jako právě v Itálii už je passé. Teď se používá spíše termín seriózní víno, což jednoduše znamená, že je to víno vyrobeno z hroznů.
Počkejte, není každé víno vyrobené z hroznů?
Není to tak jednoduché. Víno je v Evropské unii a Severní Americe zákonně jediná potravinářská skupina, která nemusí psát všechny přísady na etiketu. Například musíme uvést, že víno obsahuje siřičitany, ale pak je tady asi osmdesát legálních přísad, které se neuvádějí. Na trhu pak najdete další stovky přísad, které sice legální nejsou, ale prodávají se. To taky o něčem svědčí.
Čím vás víno osloví?
Pro mě tkví magie vína v jednoduchosti. Věřím, že když zemědělci sledují přírodu a vytvářejí ucelený ekosystém, kdy jsou půda, réva a následně i hrozny zdravé, vytvoří hrozny víno skoro samy. Ten celý příběh je víno schopné přenést až k vám do sklenice.
Co všechno má na kvalitu vína vliv?
Vinaři to nazývají terroir, což značí všechny vlivy ovlivňující charakter vína. Pokud se ta práce dělá hlavně ve sklepě a ne ve vinohradu, tak je to trochu jako císařovy nové šaty – bavíme se o mnohém, ale moc tam ve skutečnosti není. Přidaná hodnota není v zámku, šlechtickém jméně a velkých degustačních sálech. Tím podstatným zůstává víno samotné, i když si ho dám v malém sklípku lokálního vinaře.
Jak si vedeme my?
Určitě vidím za poslední léta v zemědělství i gastronomi velmi pozitivní vývoj. V devadesátkách, když se sem jelo přes rakouské hranice, byla na sousední straně všude venku zvířata. A potom jste vjeli do Česka a neviděli žádné volně se pasoucí zvíře. Všechna byla zavřená v kravínech. Je důležité vidět, odkud naše jídlo pochází. A samozřejmě to platí i pro víno.
A kam se posouvá vinařství?
Vinařská scéna je tu neustále na cestě k lepšímu. Což není jenom tím, že jsme po totalitě ve fázi ekonomického růstu, ačkoli by mi jistě někdo oponoval, že teď máme skoro krizi. Životní standard běžného občana se stále zvyšuje a do toho spadá i úroveň toho, co jí a pije.
Když nemáme naplněné základní potřeby, tak není důležité se bavit o zdravějším jídle a citlivějších vínech, ale ve chvíli, kdy máme zajištěný základ, bude tohle téma stále důležitější. A to samozřejmě stimuluje vývoj vinařského průmyslu.
Vy s nějakými českými víny pracujete?
Česká vína neprodávám, jelikož se specializuji na italskou produkci. Poslední čtyři roky se však snažím vylézt z ulity, abych nebyl za ignoranta, a seznamuji se i s dalšími vinařskými kulturami včetně té české a moravské.
Stále čekám na tuzemské víno, které mnou emotivně otřese a možná pak budu mít to štěstí ho prodávat. Nicméně velmi rád podporuji tradiční národní produkty – pracuji například s rukodělnou sklárnou Květná, jejíž sklenice jsou na nejvyšší světové úrovni.
Jaké místo má víno na trhu?
Víno je luxusní produkt. Není nezbytné k přežití, ani k mému. Já potřebuju vodu a chléb, víno je nadstavba. Tudíž je možná zbytečné, abychom měli současné moře vína, které nemá žádnou hodnotu. Takové víno ji má podle mě spíše negativní. Škodí planetě, ekosystému, lidem, kteří ho vyrábějí a také člověku, který ho pije.
Nevznikla spotřební daň právě kvůli produktům, které škodí zdraví, jako je tabák a alkohol?
Není alkohol jako alkohol. Víno je pro mě něco jiného než pálenka. Pro mě je víno něco zdravého. Rozhodně ale nechci podporovat národní alkoholismus.
Čím se víno vymyká?
Je to spontánně prokvašené ovoce. Pokud vím, tak hrozny jsou nejzázračnějším ovocem pro kvašení také díky vlastním kvasinkám. Když prokvasíme švestku, tak se nikdy nedostaneme výš než na čtyři až sedm procent alkoholu. Víno může přírodně dosáhnout i patnácti procent. Ta réva je geniální!
Z vína můžeme navíc cítit více než jen nějaké omámení. Cítíme místo, kde réva rostla, jeho genius loci, můžeme odhalit i vizi daného vinaře. Když znáte svou zahradu, tak víte, co ji udělá nejšťastnější. Musíte ji dennodenně pozorovat, mluvit s ní, starat se o ni. To všechno v sobě víno nese. V tom je jeho zázrak a to je víno, které chci pít.
Mnozí se nicméně obávají, že zavedení spotřební daně může zničit vinaře a poškodit národní hospodářství.
Budu teď srab, to můžete klidně citovat, a zůstanu neutrální. Jelikož znám italské poměry více než ty české, budu mluvit o situaci tam. V Itálii má každý region své vinařské oblasti, které se nazývají konsorcium (spolek vinařů, pozn. red.). Každý spolek má svůj parlament, ve kterém mají vinaři počet hlasů podle velikosti. Dohromady pak vytvářejí strategii i zákony pro celou danou oblast.
To zní jako demokratický přístup.
Jenže v Itálii je obrovské množství malovinařů, kteří mají nízký počet hektarů, a tím pádem menší slovo. Největšími hráči jsou většinou družstva a pravděpodobně i politicky financované závody, které mají nejvíc hlasů. Právě ti pak vedou strategii za všechny.
Takže malí vinaři nemají mezi konkurencí šanci?
V Itálii se pomáhá více těm větším firmám. Jsou na papíře důležitější pro celkový rozvoj regionu, a dostávají tedy více pozornosti i pomoci. Kdybychom se ale opravdu pídili, kolik reálně vydělaly a jakou dostaly umělou podporu, tak by na tom ve výsledku možná byly daleko hůř než ty malé.
Malí vinaři se musí sami snažit mnohem více a jsou pak těmi reálnými zástupci národa. Myslím, že u menších vinařů je vyšší šance, že se jim povede vytvořit přidanou hodnotu a národní produkt pak může ukázat něco svého, jedinečného.
A jak se tedy popasovat se spotřební daní?
Pokud by byla nastavená fixně, jako je tomu u šumivých vín, tak by na tom tratila levná vína. Pokud procentuálně, to by tolik neuškodilo levnějším vínům a u dražších už vás pár desítek korun nerozhodí. Zároveň stát získá více peněz, ze kterých může podpořit malovinaře, kteří se musí sakra snažit hledat svou přidanou hodnotu, aby se na trhu vůbec nějak profilovali. To je za mě smysluplný vývoj.
Máte nějaký podobný příklad ze zahraničí?
V Itálii si v poválečné socialistické éře uvědomili, že nemůžou na trhu konkurovat kvantitou, když tu máme obří producenty, jako je Austrálie, Chile a Argentina. To jsou plochy tisíců hektarů, často s pochybným geniem loci.
Česká republika si snad dávno uvědomuje, že tomuto také nemůže konkurovat. A tím pádem se musíme soustředit na malovýroby, které už nebudou nucené vyrábět meziprodukt, ale budou samy dělat finální zemědělský produkt.
Domnívám se, že soběstačné firmy, žijící z vlastního ekonomického základu a ne umělé podpory, nepřežijí, pokud budou dělat jen meziprodukt – jeho cena se neustále snižuje a profituje jen mezikupec, který nakoupí levně a prodá draho. S dřinou a půdou to pak nemá nic společného.
Zemědělce nikdo nechrání?
Už dlouho se řeší fair trade, ale z nějakého zvláštního důvodu, což je trochu naivní, ho projektujeme jen na třetí svět. Stačí, když pojedete do méně ekonomicky rozvinuté oblasti – možná i v Česku, ale určitě třeba na Sicílii mimo urbanistická centra – tak tam uvidíte neúnosné zemědělské poměry.
Naše tržní ekonomika bere zemědělské produkty jako komodity a v tom se opět vytrácí jak lidská, tak kulturní hodnota.
Jak vnímáte nevoli vinařské lobby ohledně spotřební daně?
Pokud má taková daň vinaře ohrozit, tak se musíme zamyslet na kvalitou jeho produktu. Umělá podpora je někdy krátkozraká a může ve výsledku zhoršovat kvalitu, ale vidím to tak, že jsme zase u dilematu slepice, nebo vejce? Ale to už se dostáváme nad úroveň spotřební daně.
Kam přesně?
Každý z nás si musí položit zásadní otázku: jak chceme, aby vypadal náš život v České republice? Chci, aby infrastruktura fungovala? Chci, abychom byli zabezpečení? Pokud ano, stát na to musí někde vzít peníze. Ale jsem si vědom, že je to pro postkomunistického občana náročné téma.
Mluví se také o zrušení daňové úlevy na dary…
To by podle mě mohlo poškodit tuzemský vinařský průmysl daleko víc než celá spotřební daň, jednalo by se o miliardové položky. Zákon teď umožňuje dávat firmám dárkové předměty v podobě tichého vína do 500 korun, což pak můžou dát plně do nákladů, a snížit si tak daňový základ. Obávám se, že vše pramení z častého zneužívání systému, které chce stát stopnout.
Hraje tedy roli nedůvěra ve stát a potažmo daně?
Pro mnoho zdejších lidí je stále náročné ztotožnit se s tím, že stát hraje nějakou roli. Myslí si, že když všechno zprivatizujeme a všichni budeme šikovní, že to půjde samo. Já jako Dán řeknu: nebude. Nebude zdravotnictví, na které jsme hrdí, školství zadarmo, nebude celá ta naše infrastruktura, která je skvělá, ale mohla by být lepší.
Takže jsme zpátky u toho, že prostě musíme ty peníze odněkud brát.
Nebude pak víno moc drahé?
Víno je luxusní produkt. To neznamená, že lahev musí stát tisíc korun nebo více, může to být jednoduché a poctivé víno z jižní Moravy, ale i to má svou minimální cenu. To si musíme uvědomit. Když dneska lidi prodávají litr za třicet korun v lahvi se zátkou a etiketou, tak potřebuju vysvětlit, jak je možné, že v té lahvi je prokvašený mošt z hroznu.
Pokud je ta cena trochu vyšší, tak mi neříkejte, že nějakých pár procent spotřební daně zničí českou vinařskou kulturu. Nevěřím tomu.
