skip to main content
Dobrá karma

Dary jsou stále třeba. V centru pomoci pro Ukrajinky chybí jídlo i hygienické prostředky

Po vystoupení z vlaku na pražském hlavním nádraží vedou první kroky velkého počtu ukrajinských uprchlíků do nedalekého Centra pomoci v horní části Václavského náměstí. Denně jich sem zavítá kolem sedmi set a jejich počet neslábne. 

Bohužel však opadá prvotní nadšení Čechů a jejich ochota pomáhat. Druhé největší centrum v České republice se tak potýká s nedostatkem jídla a základních hygienických potřeb, kterými by mohlo zabezpečit nově příchozí na první dny. Alespoň než se v České republice zorientují a najdou si práci. 

Když vejdete do centra, ohromí vás klid a trpělivost, se kterou ukrajinské ženy vyřizují papíry, pročítají informace nebo čekají ve frontě na jídlo. 

„Hledají azyl, lékaře a psychologa, potřebují rady ohledně práce a ubytování. A samozřejmě mají hlad nebo si chtějí vyměnit oblečení, ve kterém přicestovaly, za čisté,“ říká spoluzakladatelka centra Viktorija Matorina, která v něm tráví spolu s dalšími dobrovolníky každý den.

Na otázku, co centru nejvíce chybí, odpovídá Matorina bez rozmýšlení: „Jídlo a základní hygiena. Šampony, mýdla, dámské hygienické potřeby, dětské plenky, výživy a kojenecká mléka.“

„U jídla máme problémy, že potraviny bývají často těsně před koncem spotřeby. My si vážíme všeho, ale to nemůžeme lidem dát, máme za ně zodpovědnost,“ dodává.

Přispívat mohou kromě obchodních řetězců a dalších podnikatelů i jednotlivci, stačí přijít na Václavské náměstí 62 a přinést, co je potřeba. „Představte si, že máte malé děti a přijeli jste po dlouhé době zpět domů. Zamyslete se, z čeho byste uvařili, to vše nám moc pomůže,“ říká Matorina.

Kromě potravin by tu měli zájem i o už uvařená jídla. Protože maminky s dětmi většinou nemají možnost si hned po svém příjezdu pokrmy připravovat, chce centrum pro příchozí zabezpečit alespoň jedno teplé jídlo denně. V současné době jim dodává jedna mateřská školka polévky, ocenili by však spolupráci i s dalšími dodavateli. 

Reklama

„Musí to být instituce, která má povolení vařit od hygieny. Pak nám jídlo může darovat,“ popisuje proces paní Matorina a doufá, že v samém centru Prahy s velkým množstvím restaurací a jídelen se najde více než jeden dárce teplého jídla pro ženy a děti v nouzi.

Kvůli omezeným kapacitám už centrum muselo začít upřednostňovat uprchlíky, kteří tu jsou kratší dobu než dva týdny, a pro ostatní má pouze to, co zbude. „Směřujeme je, aby šli co nejdříve na pracovní úřad a založili si tu bankovní účet.“

Zkušenosti s pracovními úřady, jak je Matorina popisuje, zřejmě nikoho nepřekvapí. Dlouhé fronty, velký spěch a často problém s překladem. Stává se, že zmatené ženy přijdou do centra znovu. Neví přesně, co v rychlosti podepsaly. „Diví se, že jim přijde příspěvek pouze ve výši pěti tisíc, přestože jsou čtyři. Musíme jim vysvětlovat, jak to celé funguje, a kolečko začíná znovu,“ říká ředitelka centra.

Práci tu uprchlíkům nicméně zprostředkovat sami nedokážou. „Nemáme kapacity ověřit, že ten, kdo chce nabídnout práci, je skutečně důvěryhodný, že uzavře s ženami smlouvu. Zkusili jsme to, ale měli jsme špatné zkušenosti. Musíme je chránit. A stejně tak nemůžeme ručit ani za naše krajany, lidi jsou různí a nikdy nevíte, co se může stát,“ říká Matorina.

Pro malé děti má centrum zřízený dětský koutek, kde mohou v náručí hraček alespoň na chvíli zapomenout na zmatky a nechat své matky v klidu vyřídit vše, co potřebují.

„Na začátku jsme viděli různé reakce dětí. Třeba jeden chlapeček nakreslil tank, který míří na děti. Jiný do sebe narážel autíčky. Proto jsme přivedly své děti (jde o děti dobrovolných pracovnic centra, tedy Ukrajinek, které žijí v Česku už delší čas, pozn. redakce), aby si hrály s těmi, které přijedou. Riskly jsme to. A teď se sem chtějí děti vracet, aby si mohly znovu hrát. Máme z toho velkou radost, chceme jim vytvořit náhradní domov, než se budou moct vrátit.“

Naprostá většina žen a dětí má totiž podle paní Matoriny na Ukrajině své milované muže a zavedené životy. A chtějí se do svých domovů vrátit co nejdříve, jakmile nebudou v přímém ohrožení života.