Uprostřed jedné vilové čtvrti v Praze stojí dům. Není na něj příliš vidět, ve výhledu brání pevný plot. Zvenčí tak nemá člověk šanci poznat, co se v něm odehrává, jaké příběhy jeho zdi už vyslechly a kolik lidí jeho dveřmi prošlo. Je to záměr. Sídlí tu totiž soukromá klinika NEO Centrum 2 pro lidi bojující se závislostí.
Léčit se sem přijíždějí vysoce postavení manažeři, šéfové významných firem, sportovci, herci, politici, ale i řada méně známých lidí. Jejich soukromí tu přísně střeží a zaručují anonymitu.
„Málokdo si přeje, aby se o jeho závislosti vědělo. Je těžké si ji přiznat sám sobě, natož ji sdílet s okolím,“ říká šéf kliniky Jiří Vacek. Ví, o čem mluví, na alkoholu a později i drogách byl závislý osmnáct let. Jeho vlastní zkušenost ho dnes s klienty spojuje a také mu pomáhá profesně.
O dráze terapeuta přitom nikdy nesnil. Šel cestou studia ekonomiky, obchodu, zajímal ho byznys a peníze. Na druhou stranu, pro okolí často plnil roli vrby, tedy toho, který ochotně ostatní poslouchá, a když to jde, pomůže.
On sám jel rád na plný plyn ve všem, co dělal. Od dětství sportoval a záhy se díky svému strýci dostal i k motoristickému sportu, když s ním jezdil na závody do zahraničí a pomáhal mu překládat z angličtiny.
„Chodil jsem na výběrovou školu, kde se od třetí třídy učila ruština, od páté angličtina. Neuměl jsem ji tak skvěle, jak si strýc asi myslel, takže pro mě to tlumočení byl velký stres,“ vzpomíná. Ve třinácti letech poprvé okusil i alkohol a první opilost. „Už ve velice útlém věku mě zajímaly filmy o podsvětí, drogách, nějak jsem cítil, že je to moje téma a věděl jsem, že to vyzkouším,“ říká Vacek.
Když pomineme alkohol, vzpomenete si, kdy jste se dostal k dalším drogám?
Zhruba na střední škole. Dělal jsem v té době karate a oslovil mě tehdy jeden kamarád, zda bych s ním nechtěl chodit do fitka. Tak jsem začal cvičit. Kulturistika je plná anabolických steroidů, které jsou už dnes na úrovni drog, kdy je jejich přechovávání a dealerství trestné, dříve to tak ale nebylo a všichni s tím obchodovali. Většina kulturistů, kteří to chtěli dělat na profesionální úrovni, byli šílenci, narkomani.
A od steroidů už to byl kousek k jiným drogám. Nejdřív někdo přinesl efedrin, což je výchozí látka pro pervitin a pak už jsem se dostal rovnou k vyrobené droze. Byl jsem po ní sebevědomý, pervitin mozku dodá něco, co tam nikdy nebylo a možná i chybělo, dá mu otisk a ten mozek si to zapamatuje a chce to opakovaně.
A kdo by se nechtěl cítit skvěle. Když byl člověk opilý a dal si pervitin, najednou padaly zábrany, nebyl problém sbalit holku, sex byl jak z říše snů. Ale je to smlouva s ďáblem, za niž se platí.
Navíc vás ten ďábel svádí k dalším drogám. Nebo se mýlím?
Nemýlíte. Pro mě tím začalo období experimentů, chtěl jsem vyzkoušet všechno. Naštěstí jakoukoli drogu jsem měl, nikdy jsem ji neužíval nitrožilně. Jednak jsem byl mezi lidmi, kteří ji buď šňupali, nebo kouřili a pak jsem asi tak podvědomě cítil, že by to pro mě znamenalo smrt. Jako jsem nikdy neměl míru v alkoholu, nemám ji ani v drogách, věděl jsem, že bych se předávkoval.
Kdy vám došlo, že už to není jen experimentování, ale jde o závislost?
Dlouho jsem si z toho dělal srandu a říkal si, že když budu chtít skončit, tak skončím. A ono to skutečně šlo, jenže jsem do toho zase vždycky spadl. Přes známého jsem si sehnal terapeuta, k němuž jsem chodil osm let. Byl to lékař, homeopat, skvělý diagnostik, ale s tou závislostí neměl úplně zkušenost a možná si myslel, že ji zvládnu jen skrze terapii, bez léčby.
Za těm osm let, co jsem k němu chodil, jsem abstinoval jen asi půl roku, mezitím jsem potkal svou manželku, která měla tehdy malou dcerku a jejíž muž zemřel velmi mladý na rakovinu. Tyhle osudy nás spojily a já myslel, že už vydržím abstinovat.
Jenže jsem v té době odjel do Ameriky za příbuznými a na uvítanou tam dostal skleničku tvrdého alkoholu. Za dva dny už jsem byl opilý a pak to byl jeden veliký mejdan. Vrátil jsem se do Čech, k alkoholu přibral i kokain a bylo po abstinenci.
Kdy jste si uvědomil, že to sám nezvládnete?
V roce 2009 přišel zlom. Dostal jsem se do stavu, kdy mi bylo všechno jedno, a to mě zarazilo, to vědomí, že nemám kontrolu nad svým životem. Manželka stála při mně a pomohla mi dostat se na léčbu, což nebylo hned. Musel jsem dva měsíce čekat, než se uvolnilo místo.
Pak jsem nastoupil do Červeného dvora, kde jsem byl čtyři a půl měsíce. A tam jsem věděl, že pokud už nikdy nechci pít a brát drogy, bez pomoci to nezvládnu. Poprvé jsem si přiznal, že jsem závislý.
Co jste se o sobě při léčbě dozvěděl?
Zjistil jsem, že jsem kvartální alkoholik, který nad pitím nemá moc. Jednou za čas prostě pocítíte neodolatelnou potřebu alkoholu a pak následuje několikadenní tah, při kterém ztrácíte veškerou kontrolu nad konzumací i nad chováním.
Začal jsem přehodnocovat svůj život a po léčbě se dal na cestu studia psychoterapie, udělal jsem si výcvik a po osmi letech terapeutického vzdělávání dostal nabídku práce z psychiatrické léčebny v Bohnicích. A to byl velký zážitek, náročný, ale pomohl mi odstartovat mou profesionální kariéru.
Z Bohnic jste nakonec odešel právě do NEO Centra. Co vás sem přilákalo?
NEO Centrum tehdy fungovalo asi dva roky a bylo jedním z průkopníků soukromé terapeutické péče. Založil ho podnikatel Libor Votruba, který má za sebou také zkušenost se závislostí, takže bylo znát, že je tam jiný přístup. Líbilo se mi, že má programy daleko kratší, než nabízí státní léčba.
Nejdříve jsem začal pracovat na klinice číslo jedna a pak dostal nabídku přejít sem, do dvojky, kde měla být hlavně zahraniční klientela. Akorát, že přišel covid a celý ten program kvůli němu spadl. Takže se hledali jiné možnosti a já dostal nabídku to tady vést.
Coby vyléčený alkoholik se nesmíte alkoholu ani dotknout, neměl byste pít ani nealkoholické pivo. Je to pro vás těžké?
Když to přijmete jako životní styl a nebojujete s tím, tak je to zajímavá cesta. Ale víte co, mnoho lidí nemůže jiné věci – třeba lepek nebo mají cukrovku. Já jsem si to v sobě zpracoval.
Od třinácti do šestatřiceti let jsem pil, byl jsem bavič, nedovedl jsem si představit, že budu bez alkoholu. Ale po roce a půl, po dvou letech se s tím naučíte žít. Mě vlastně zajímalo, jaký bude můj život v té střízlivosti. Dnes abstinuji od alkoholu i drog třináct let. A jsem stále tady.
Nicméně, drogy, alkohol, závislost se teď staly součástí vašeho profesního života. Může vám to pomoci ve vztahu ke klientům?
Pravdou je, že úplně jednoduché to pro mě není. Zdává se mi o drogách a jsou i chvíle, kdy jsou drogy velmi blízko, ale tím, že jsem neustále konfrontován s příběhy, které jsou kolikrát v něčem podobné jako ten můj, to možná pomáhá i mně. A klienti o mé závislé minulostí vědí, netajím se tím, i na webových stránkách kliniky to veřejně uvádíme.
Ještě tu se mnou pracuje kolega Michael, Američan, který má také zkušenost se závislostí. Mluvíme s našimi klienty otevřeně a oni pak mají možná pocit, že jim více rozumíme. Závislost je hodně o lži a manipulaci, takže i v tom máme výhodu, že na nás toho moc zkoušet nemohou.
Klinika přijímá muže i ženy současně. Je to výhoda, že jsou v léčbě dohromady?
Určitě. Prvek toho druhého pohlaví hraje důležitou roli třeba při rozebírání rodinných nebo párových témat. Proto i v řadách terapeutů máme zastoupena obě pohlaví.
Na každé klinice je maximálně deset klientů, v tom je ten náš luxus, další je v anonymitě, nemáme nikde uvedené adresy, jsme v nenápadném domě. Nejste tu v žádném nemocničním prostředí, naopak. Vila je nadstandardně zařízená, je tu posilovna, vnitřní bazén, pokoje s koupelnou.
A čím se vaše klinika liší od těch státních, tedy kromě toho, že klienti si tu za léčbu platí?
Na deset klientů připadá sedm terapeutů, kteří se střídají a ten program je velmi intenzivní, mají na klienty dost času. Proto je ta léčba kratší než ve státních klinikách, kde je i víc režimová. Tady sice také dodržujeme režim, ale více je to zaměřené na terapii. Nabízíme skupinovou, individuální, formou meditace vipassana a také program anonymních alkoholiků.
Ale ten pobyt tady, to je jen začátek, takže pak máme i ambulanci, která už je veřejná a kam docházejí i lidé zvenčí. U nás na klinice je vybavíme edukací, stabilizují se, pracujeme na tom, aby přijali, že jsou závislí, což není jednoduché. Někdo zůstane ve fázi, kdy si nepřipustí, že má problém, tvrdí, že užívání má pod kontrolou. Ale my jim otevřeně říkáme: Buď budete abstinovat, nebo ne. Nic mezi tím není.
Jaká je droga současnosti? Co je mezi uživateli nejvíce v kurzu?
Dnešní droga je určitě kokain – to je úplná epidemie. Kouří se také v podobě cracku. Kokain je droga bohatých, je dostupnější, než bývala dřív, lidé se tím kastují a myslí si, že její užívání nemá následky.
Mylně se také domnívají, že je bezpečnější než třeba heroin. Ale stále je to tvrdá droga, stejně jako pervitin, akorát že u ní ten účinek není tak dlouhý a dojezd tak intenzivní. Nicméně může rozvinout třeba halucinace s bludy, paranoiu nebo ischemické choroby srdeční.
V oblasti stimulačních látek tedy vede kokain. A co další drogy?
Dominuje samozřejmě alkohol, i když část společnosti ho za drogu nepovažuje, potom léky – na úzkost, jako jsou benzodiazepiny na akutní stavy, hypnotika. A pak samozřejmě pervitin, heroin a z nelátkových závislostí gambling.
Také už jsme tady měli pár klientů závislých na kratomu, na listech stejnojmenného stromu, který roste převážně v Jihovýchodní Asii. Užívá se v podobě rozdrcených listů, jako když rozemelete čaj. Je to směs alkaloidů, který má v nízkých dávkách stimulační účinky a ve vysokých účinky jako opiát.
Kratom dnes hodně frčí a jedou na něm převážně mladí lidé. Odvykací stavy jsou jako na heroinu, takže se musí podávat substituce. Je to docela mazec.
V jaké věkové hranici se vaši klienti pohybují?
K nám chodí klienti přece jen více motivovaní, taky proto, že si to většinou platí sami. Ale jsou i mladší, kterým pobyt hradí rodiče. Nicméně náš průměr je kolem třiceti pětatřiceti let a víc. Ale přijímáme i osmnáctileté, a měli jsme tu také klienta, kterému bylo 75 let. Z těch mladších je to většinou od 22 do 27 let.
Jsou ze všech společenských tříd, hodně přicházejí majitelé firem, řada z nich jsou workoholici a drogy berou, aby vydrželi déle pracovat. Většina z nich má bohatou historii. Jsou to lidé, kteří pili alkohol, do toho začali brát ještě léky. Nebo jde o klienty, kteří drogám propadli po čtyřicítce, v krizi středního věku.
Občas vyprávějí, že v korporátních firmách je dnes už skoro běžné, že vám nabídnou jako pohoštění čaj, kávu nebo čáru (kokain, pozn. redakce). A není to považované za nic špatného, spíš za součást životního a pracovního stylu. To je velký problém. Nejen že je společensky tolerovanou drogou alkohol, ale už i kokain se stává ve velkých městech něčím, co je normální.
Třeba si myslí, že když si kokain vezmou jednou za čas, nic jim to neudělá…
Ano, to si říkají. Ale je to taková plíživá droga a ta psychická závislost se většinou projeví u toho, kdo má nějakou duševní bolest, o které ani nemusí vědět. Drogy jsou jako sebemedikace – doplní vám to, co vám chybí. Akorát že tahle medikace je špatná, má vedlejší účinky, a mezi nimi je fakt, že s tím neumíte přestat. Neumíte jinak. A my tady ty lidi učíme, že jsou i jiné možnosti.
Na jakou částku u vás pobyt vyjde?
Čtyřtýdenní léčba stojí 189 tisíc a šestitýdenní 255 tisíc korun. Cena je komplet za program, ubytování, jídlo.
A kdo se u vás léčí? Jsou mezi klienty i známá jména?
Občas to jsou zajímavá setkání. Léčí se tu sportovci, politici, herci, veřejně známé tváře. I proto zachováváme přísnou anonymitu. Dost klientů přijíždí i ze Slovenska a naše klinika 2 pracuje i s anglicky mluvícími klienty.
Létají za námi z Dubaje, Finska, USA. Sice jich zatím ještě tolik není, ale jsme připraveni na to, aby do budoucna sloužila klinika 1 pro českou klientelu a klinika 2 pro cizince. Máme tu u nás terapeuty, kteří jsou schopni provádět terapii v angličtině, což v Česku není příliš obvyklé.
Stane se, že se k vám klienti vracejí i opakovaně?
Stává se, že jeden pobyt nestačí, a tak se vrátí na stabilizační pobyt a někdy i znovu do plné léčby. A také se stane, že odejdou v jejím průběhu. Jedna z těch prvních fází léčby je odpor a my už jsme schopni rozeznat lidi, kteří, i když přijdou dobrovolně, nejsou vlastně ochotni se léčit.
A pro takové to tady není, takže jim vrátíme peníze a po vzájemné domluvě se s nimi rozloučíme. A pak jsou občas i případy, kdy jsou klienti agresivní, nerespektují pravidla, a ty vyhodíme my sami. Bez nároku na vrácení peněz. To stejné se děje i v okamžiku, kdy sem někdo propašuje drogy.
Vzpomenete si na nějakého klienta, jehož příběh se vám dostal pod kůži?
Měli jsme tady smutný případ, který skončil nakonec smrtí. A že to nedopadne dobře, jsme vlastně věděli už od začátku. Ten muž byl schopný abstinovat jen v léčbách, měl těžkou závislost a zemřel na předávkování alkoholem a vypovězení jater. Takoví lidé jsou rozhodnutí, že tu nechtějí být, pravděpodobně už jsou za hranicí toho, aby byli schopni s tím něco udělat.
Takže do léčby nastoupí třeba kvůli manželce, dětem, věří, že by mohli abstinovat, ale nedokážou to. Závislost je nemoc, na kterou se umírá a pár našich klientů už s ní boj prohrálo.
Říkal jste, že jste extremista. Do všeho jdete naplno. Když nejste v práci, co vyplňuje váš čas? Při čem se odreagujete?
Sbírám veterány, je to taková vášeň, kterou jsem v abstinenci objevil. Před léčbou jsem závodil v rallye několik let a myslel jsem si, že mě to odstaví od návykových látek. A po léčbě jsem prodal závodní auto a koupil si veterána – Porsche 912 z roku 1969. Postupně jsem vytvořil sbírku asi šestnácti aut.
Ještě s kamarádem jsme chtěli mít veterány na jednom místě, ale nakonec jich bylo tolik, že jsme je neměli kam dát a žádný adekvátní prostor pro ně nenašli. Tak jsem některé z nich prodal a zbyly mi už jen čtyři, takové ty dražší, s nimiž jezdím na různé soutěže. To je dnes má vášeň, která mě naplňuje.
