Rychlost, hlasitost, zvonivý smích a hlavně energie. Muž, který se před deseti lety umístil ve výběru Forbes 30 pod 30 a také jeden z nejoblíbenějších novinářů v Česku jí má na rozdávání, stejně jako sebereflexe.
„Chci posouvat dál svůj standard. Chci posouvat svoje hranice. Potřebuju se zlepšovat, protože vím, že to dokážu, že mám na to kapacitu,“ říká moderátor České televize Daniel Stach.
Tento rozhovor bude jiný. Je to rozhovor s člověkem, který se živí tím, že má rozhovory pod kontrolou, jak sám říká.
Jeho příprava na rozhovor s respondentem, zpracování i zpětná analýza nemají obdoby. A snad i právě proto se Danielu Stachovi daří do Česka, do pořadu Hyde Park Civilizace, dostávat ty nejchytřejší lidi planety a stačit jim.
Je lehce mrazivé, šedivé ráno, ale čerstvějšího člověka by na Kavčích horách pohledal. Daniel Stach, moderátor České televize, přichází ráznou energickou chůzí a se širokým úsměvem na tváři.
Vstával v 5.40 a tvrdí, že o minutu později už prý v pohodě fungoval. „Nemám problém, že bych byl taková ta ranní rozespalá myš,“ hlásá vesele dříve, než má člověk šanci položit otázku, zda za to náhodou nemůže káva.
Nemůže. Nepije ji. Stačí mu voda.
„Kolegové říkají, že už by se mnou nevydrželi, kdybych pil kafe,“ směje se svému vyprávění znovu a rozhodně ne toho dne naposled. „Hlavně mě nenechte, abych povídal o panu Rozárkovi, to už mám od nich zakázáno,“ dodává jedním dechem a mně začíná být jasné, že o Stachových kolezích ještě bude řeč.
Na pana Rozárku samozřejmě dojde. Předtím, než se Stachovi narodily děti, okupoval mourovatý kocour se zvláštním jménem devadesát procent fotogalerie v jeho mobilu. Ale teď předbíháme.
Začínáme nahrávat, raději na dva telefony. Je na něm vidět, že se vědomě zpomalí, mentálně nastaví na rozhovor a pevně, ale přátelsky se usadí do červeného křesla.
Dva přístroje na stole před námi komentuje. On, když vysílá, používá přístroje dokonce tři. A jeden z nich není digitální. „To se prostě stane, že něco přestane fungovat. Taky se mi stalo, že mi mobil vypadl z ruky a rozbil se, to je jasné,“ líčí Daniel Stach se shovívavostí v hlase.
Ostatně svou pečlivostí i lidskostí je bývalý juniorský reprezentant České republiky ve vodním slalomu proslulý. Spíše než sportovce jej ale česká veřejnost vnímá jako zdroj informací číslo jedna.
Že za přínos občanské společnosti, zásluhy o rozvoj vědy a novinářské schopnosti získal nejedno ocenění, není překvapivé.
Když jsme se domlouvali na náš rozhovor, ještě den předtím jste psal, že čas upřesníte podle toho, jak si věci sednou. K novinářské práci patří poměrně velký faktor nepředvídatelnosti. Jak ho z profesního hlediska vnímáte?
Je to součást mojí práce. Ve zpravodajství říkáme, že když máme patnáct sekund, je to dlouhá doba. Třicet sekund trvá upoutávka, kterou využijeme na to, abychom třeba připravili další část vysílání. Podstatou zpravodajství je, že sledujeme to, co se aktuálně děje, takže nevíme, co bude. To k tomu patří.
A v osobním životě?
Snažím se co nejvíc plánovat, aby věci co nejvíc fungovaly. Nevadí mi improvizovat, ale zároveň jsem dlouhodobě orientovaný typ. Vím, kam chci jít. Vím, kam chci směřovat. Vím, jakým způsobem a jakými kroky se k tomu chci dostat.
Ale pak nemám problém improvizovat. Nevadí mi, když se mi změní plán na zítřek. Nejsem nastavený tak, že by mě to vnitřně trápilo, že bych to těžce nesl. Tím, že mám rodinu, musím plánovat daleko víc.
Dělal jste sport na vrcholové úrovni, teď máte tvář vrcholového novináře. Co z toho bylo vaším dětským snem?
Do čtrnácti let jsem chtěl být profesionální sportovec. Pak jsem si uvědomil, že by mě to nebavilo, a chtěl jsem studovat.
Co by vás na tom nebavilo?
Bylo by to pořád stejné. Šel bych ráno na trénink, pak nějaká regenerace, pak na trénink a zase dokola. Na mě to bylo málo vzruchů. Baví mě informace. Baví mě pochopit, jak věci fungují, nebo se snažit porozumět tomu, co se děje.
Pořád se ptám „proč?“. To je moje oblíbená otázka. Kolegové říkají, že jsem jak tříleté dítě. Zkrátka jsem si uvědomil, že chci dělat něco jiného.
Foto Václav Hodina
Vystudoval jste ale Vysokou školu ekonomickou. Podnikání vás nelákalo?
Ano, mezinárodní vztahy, mezinárodní obchod. Myslel jsem si, že půjdu do byznysu. K novinařině jsem se dostal v následujícím roce. Uvědomil jsem si, že mě daleko víc než účetnictví baví hledat a snažit se pochopit, jak věci fungují.
Přidal jsem si druhou školu. Studoval jsem ještě mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, aby mě někdo vzal do médií. To jsem nakonec v tomhle směru nevyužil. Já jsem vlastně nikdy nikam neposlal životopis ještě.
Nikdy jste nikam neposlal životopis?
Životopis posíláme, když zveme hosty, aby věděli, co jsem zač. Když jsem se hlásil na doktorát, musel jsem na školu poslat životopis. Když jdu na konferenci, dávám životopis. Poslal jsem životopis, když vznikala televize Z1 a tam mi ani neodpověděli. Ale jinak ne.
Považujete se za špičkového novináře?
Vím, že dělám věci, které nikdo jiný nedělá. Máme 55 minut v hlavním vysílacím čase pro vědu a pro vědce, děláme 200 témat měsíčně. Ani BBC tohle nedělá. Vědecká redakce dělá věci, které nikde na světě nejsou.
Jestli je dělám dobře, to posoudí každý individuálně. Snažím se to dělat co nejlépe. Nikdy jsem ale s žádným rozhovorem nebyl tak spokojený, abych řekl, že na něm není co zlepšovat. Každý rozhovor, který vidím zpětně, bych udělal jinak.
Moji kolegové v redakci se vás chtěli zeptat na tři věci. První – jak zvládáte být pořád tak pozitivní?
Protože mi to na tom světě přijde fakt dost dobré. Je spousta věcí, které potřebujeme zlepšit, úplně proměnit, ale pořád je to zatraceně dobré. Navíc mám fakt velké štěstí. Mám zdravou rodinu. Dělám práci, která mě baví, mám věci, které mi v tom životě dělají radost. A jsem defaultní optimista. Ráno vstanu a mám dobrou náladu.
Druhá – jak lidi nadchnete pro témata, která je předtím nezajímala?
Nejde mi o to, jestli si lidi budou po Hyde Parku Civilizace pamatovat, co je difrakce elektronů. Já jenom chci, aby se nad tím zamysleli. Můj cíl je dát lidem něco, o čem budou chtít říct svým kamarádům.
Já chci, aby, když se podíváte na Hyde Park Civilizace, tak abyste druhý den u oběda řekla: „Víte, že Ferda Mravenec byl holka?“ Nechci vás učit jako někdo, kdo přednáší na vysoké škole, chci lidi nadchnout. Jestli chci jednu věc, tak je to, aby lidé víc přemýšleli nad tím, jak můžeme svět posouvat dopředu.
Foto Václav Hodina
A třetí – proč vždycky stojíte s jednou rukou založenou a druhou si podepíráte bradu, když někoho posloucháte?
Je mi to přirozené. Když jsem začínal moderovat v televizi, byl jsem hrozně zrychlený. Nedokázal jsem použít ticho. Jednou ze mě v kanceláři vyhřezla myšlenka a řekl jsem nahlas, že ticho je nejsilnější nástroj mluvy.
Ob dva stoly se ozval můj tehdejší kolega Martin a řekl, že já bych ho měl používat nejvíc. A mé gesto je má brzda. Když komentuji a moderuji venku, mluvím rychle a hodně gestikuluji.
Není v tom tenze? Nevidím tam tenzi v ramenou?
Víte, jak sedí kajakář? (Seskočí z křesílka, v obleku sedá na podlahu a nadšeně předvádí, jako by vklouzl do kajaku a začíná pádlovat.) Kajakář sedí takhle. Jasně že mám ramena dopředu, vyhrbená záda. Od jedenácti let je pro mě nepřirozené stát rovně.
Energicky si sedá zpět. Ani na něm není poznat, že má potíže s Achillovou šlachou. Kvůli té teď nemůže čtyřikrát týdně sportovat, jak má ve zvyku. Rychle tak přijde řeč na jiné životní priority. Před deseti lety se umístil ve Forbes výběru 30 pod 30. Byla to pro něj velmi dynamická doba. Práci dával opravdu hodně.
Ve Forbes výběru byl rok předtím, než vznikla vědecká redakce. Ve 27 letech zažíval jeden z nejintenzivnějších roků svého života. Na Kavčích horách byl šest dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Zpětně to srdnatý muž hodnotí jako obrovitánskou školu a rád na to vzpomíná. Práce pro něj tehdy byla jednoznačnou prioritou.
Teď už tomu tak není. Má dvě děti a jeho hlavní prioritou je rodina. Jedním dechem dodává, že to neznamená, že by pracoval málo. Práci pořád dává hodně a je hrdý na to, co tým vědecké redakce dokáže vyrobit.
Foto Václav Hodina
Jsou zapojeni do všech velkých projektů, které dělá zpravodajství. Používají 3D hologramy, pracují s daty a jeho slovy dělají věci, které nedělá nikdo jiný na světě.
A i takové mají reakce od lidí, kteří k nim chodí na rozhovor. Když mu Dexter Holland, frontman americké punkové skupiny The Offspring, nebo nositel Nobelovy ceny, řeknou, že tohle v životě nezažili, je to pro něj důležitá zpětná vazba. A přestože během našeho rozhovoru nepřestává zmiňovat a chválit své kolegy, je jasné, že i on je nesmírný pracant.
V jednom rozhovoru jste řekl, že za úspěchem těch nejlepších stojí obrovská píle a spousta práce. Je to tak i u vás?
Určitě. Nemyslím si, že jsem úplný talent na spoustu věcí. Dělal jsem třeba pohybové testy a jsem velmi průměrný v učenlivosti. Je mi vlastní být připravený se rozhodovat a nést si za to odpovědnost. Mám štěstí, že mám takové geny a hlavně výchovu, tohle jde hodně za mými rodiči.
Jsem pořád gramatický ignorant, to se nezměnilo. Gramatika je moje slabina. Neumím ji tak, jak bych potřeboval. Jsem primárně mluvící novinář. Nevěnuju tomu svou mozkovou kapacitu. Divákovi nezáleží na tom, jestli si myslím, že v Izraeli je tvrdé, nebo měkké i. Ano, tuhle chybu jsem udělal. Já jsem tady pro diváka, ne proto, abych řešil svoje nedostatky, které pro něj nejsou podstatné.
Co je podstatné?
Podstatné pro diváka je, aby to bylo fakticky správně. Aby ho to dokázalo přitáhnout k tématu. Aby se dozvěděl něco nového. Aby si můj divák řekl, že to byl dobře strávený čas, něco jsem se dozvěděl, k něčemu mi to bylo.
Věci, které nepotřebuju k tomu, abych mohl mít ten nejlepší výsledek, nechci řešit. Zbytečně zdržují od toho, co je podstatné. Daleko lepší je tvořit to, co se děje za běhu. Pro mě je nejpříjemnější živé vysílání.
Foto poskytl Daniel Stach
Cítím a je to velký tlak, nebudu lhát. Je to role, pozice, do které vás lidé pasují. Uvědomuju si, jakou za to mám zodpovědnost. A za personifikovanou důvěru děkuju. Vážím si toho, je to výsledek práce celého týmu. Občas nad tím přemýšlím víc do hloubky. Ale nesmím se tím nechat svázat. Jakmile bych se tím nechal svazovat, začnu dělat chyby.
Děláte chyby?
Dělám a budu je dělat. Pořád jsem jenom člověk. I když si ze mě kolegové dělají legraci, že jsem robot, a když jdu spát, jdu se akorát rebootovat. Když bylo dlouhé vysílání během povodní, šel jsem si odpoledne lehnout na zem do jedné odlehlé chodby u nás na Kavčích horách. Spal jsem tam, abych si odpočinul, a pak jsem si vyslechl, že jsem se byl restartovat.
Ale zpátky k důvěře – je zavazující. Celá společnost je postavená na důvěře. Věříme si, že si navzájem neublížíme. Že peníze mají hodnotu, že zákony platí. A žijeme ve světě, kde bude složitější se v tom vyznat.
S nástupem umělé inteligence a s nástupem toho, jak snadné je lhát. Nikdy nebylo tak snadné a tak jednoduché lhát tolika lidem najednou. Důvěra v novináře, v média a v informace je a bude klíčová.
Vy jste si důvěru vydobyl i u zahraničních hostů. Dělal jste rozhovory s mnohými nositeli Nobelových cen. Kolik jich bylo?
43, mám v tomhle obrovské štěstí. Je to čest, že se se mnou chtějí bavit nejchytřejší lidé na světě. Dají mi svůj čas a svou energii. Těší mě, když mi řeknou, že se jich na danou otázku třeba nikdy nikdo nezeptal. A já v tom mám důvěru ke kolegyni Pavlíně Sedlářové, která dělá rešerše.
Jednou mi nobelista řekl, že něco není pravda. Já si trval na svém. Později se mi omluvil, že jsem měl pravdu a podivoval se nad mou jistotou. Já měl Pavlíninu rešerši, a tím pádem jsem věděl, že je to správně. Když kolem sebe máte lidi, na které se můžete spolehnout, stojí za to se na ně spolehnout. Mít důvěru a dát důvěru.
Jak moc chcete v rámci přípravy porozumět tématu daného hosta a jak moc se připravujete na jeho osobnost?
Větší je objem faktických informací a dat. Když pak člověka „nakoukávám“, zajímá mě, jak mluví. Jaké používá obraty, jak reaguje na otevřené a uzavřené otázky, o kterých tématech nechce mluvit a o kterých mluví s viditelnou vášní.
S hosty se potkávám půl hodiny před rozhovorem. Nevolám si s nimi dopředu, nic s nimi předem nekonzultuju. Pro mě je důležitý ten okamžik před rozhovorem. Mám čas zjistit, jak je člověk naladěný, a naladit ho tak, jak si pro rozhovor představuju. Nakoukám jeho neverbální komunikaci a v jakém je rozpoložení. Potřebuju mít „ten pocit“.
Foto Václav Hodina
Co to je za pocit?
Během vysílání se mi stane, že mám pocit, že mám něco udělat. Zvykl jsem si tomu věřit. Kdykoli jsem tomu nevěřil, později jsem litoval. Neříkám, že to je šestý smysl, říkám tomu pocit. I když jsme si naplánovali, že pojedeme podle dané struktury, a já mám pocit, že to nemám udělat, tak to prostě udělám.
Když si to zpětně analyzuju, tak často zjistím, že to navedlo třeba malé gesto, které host udělal. Také někdy pro hosta vytvářím „tunel“, potřebuju, aby mluvil ke mně. Musím ho přesvědčit, že se nikdo jiný nedívá. Potom říká věci, které nikde jinde neřekl, zvlášť pokud jsou osobní a citlivé. Živím se tím, že mám rozhovor pod kontrolou.
Stalo se vám, že se „tunel“ nepodařil a respondent odpovídal třeba jednoslovně?
Stalo. Ale jednoslovné odpovědi mám moc rád. Rád dělám rozhovory s vojáky, mají jasné a stručné odpovědi k věci. Můj rekord je, když jsem v šestiminutovém rozhovoru položil 36 otázek.
Co by se muselo stát, abyste v přímém přenosu ztratil řeč?
Nevěděl jsem, co mám říct, když jsem se bavil s Tatianou Rusesabagina, která přežila rwandskou genocidu. Její manžel Paul Rusesabagina zachránil 1268 lidí. Je o něm natočený film Hotel Rwanda.
Rozhovor byl ve francouzštině, protože nemluví dobře anglicky. Popisovala, jaké to bylo, když se schovávali na pokoji s dětmi a ozbrojenci vyráželi dveře do pokojů, vešli dovnitř a vraždili tam. Oni se schovali v koupelně za závěs.
Ptal jsem se jí, jak dokázala udržet děti potichu, když byly malé. Stačilo, aby zaplakaly, a hned by je našli. A ona říkala, že děti nějak vycítily, že to je důležité. Řekla: „Ale pro mě to byla smrt. Já jsem očekávala smrt, mort.“
Mně projel mráz po zádech a říkal jsem si, kam dál. Je tam tuším osm sekund ticho a pak ji říkám, jak tohle dokázala zvládnout. Dostal jsem jednu z nejsilnějších odpovědí. Neřekla vůbec nic, jenom se pousmála a pokrčila rameny.
Jak jste tohle zvládl po emoční stránce? Je to vůbec na místě držet emoce?
Do nějaké míry. Když jsem měl rozhovor s Helgou Hoškovou-Weissovou, přeživší holokaustu, tak jsem je neudržel. Plakal jsem během rozhovoru. Napsal jsem to tenkrát na sociální sítě, když jsme ten díl vysílali.
Napsal jsem, že nedokážu říct, jestli to bylo v pořádku, nebo to nebylo v pořádku, protože jsem to nevěděl a protože zatím nejsem schopný si to pustit.
Nemůže se to stávat běžně, ale to, co popisovala, pro mě bylo nevstřebatelné, už jsem to nedal. Mám nástroje, jak to zvládnout. Jsou věci, které dělám, aby se takové situace zvládly. Zároveň jsme stále jen lidi.
Jaký je váš recept na to, jak otevřít s hostem citlivé téma?
Odpovědět si sám na to, jestli ho máte otevírat, jestli to stojí za to. Zvažujete, jestli této situaci člověka vystavit, nebo ne. Když jde na debatu se studenty nebo když šla k nám na rozhovor, tak jí vnuk řekl: „zase jdeš do lágrů, jo“. Oni to do značné míry prožijí to peklo, kterým prošli, znovu. A my k tomu musíme podle toho přistupovat co možná nejzodpovědněji.
Emoce jsou součástí života. Jenom se s nimi musíme naučit správně pracovat. Nejen u nás, ale samozřejmě i u našich respondentů a diváků.
Jak se vám daří při naší práci a nesnadných situacích dodržovat work-life balance?
Mně se o to starají moje děti. Nestihnu v životě všechno. Přál bych si jet na Aljašku, ale je pro mě důležitější, že můžu vzít syna do školky. Uspím děti a jdu večer pracovat. To k tomu patří a zvolil jsem si to.
Práce je v tomhle smyslu nekončící, musím neustále sledovat a mít kontext. Dostávám se k tématům, o kterých jsem velmi často nic nevěděl. A potřebuji mít přehled. Work je součástí mého balancu lifu, to není jedno, nebo druhé.
Když mluví o svém povolání, jeho tvář se rozjasní, mluva i gestikulace nabývají na energičnosti. V posledních letech novinařinu začal i vyučovat. „Chtěl jsem pomoci a chtěl jsem, aby měli to, co já neměl. Když jsem přišel do médií, neměl jsem praktické základy,“ říká.
Vystudoval dálkově mediální studia na Fakultě sociálních věd. Do praxe se mu to vůbec nehodilo, netají se tím. „Slyšeli to na Univerzitě Karlově a řekli, tak to pojďte dělat líp. Přišel za mnou pan doktor Lokšík, jestli bych nechtěl něco vymyslet,“ vzpomíná.
Volba to pro něj byla jednoznačná – něco kritizuje a má možnost s tím něco udělat. Vytvořil proto seminář zaměřený jenom na praxi. Není postavený na literatuře, ale jenom na materiálech, které skutečně používal ve vysílání.
Foto Václav Hodina
Učí ho už čtvrtým rokem a mění ho podle toho, co chtějí studenti. Domnívá se totiž, že vysoká škola je tady proto, aby jim pomohla v praktickém životě, a chce, aby od něj měli paletu nástrojů, díky které budou mít výhodu. Studenti také nedostanou zápočet, pokud nezkritizují seminář a pokud nezkritizují jeho osobně.
Na zpětné vazbě si zakládá. Nedostatek zpětné vazby v praxi je podle něj jeden z velkých problémů současné žurnalistiky. „Málokdo s vámi probere, co děláte, a dá vám kvalitní zpětnou vazbu. Potřebujete vědět, kde to má nedostatky a jak na nich pracovat,“ míní.
Jak s nedostatky pracujete vy?
Lidé často říkají, že se musíme ponaučit z chyb. To je ale snad samozřejmé. Když udělám chybu, nechci ji zopakovat. Máte nějakou úroveň svých schopností. Když uděláte chybu, tak pod ni klesáte. Když se poučíte z chyb, je pravděpodobné, že se vracíte na úroveň, která vám je vlastní. Na váš standard. A to nechci.
Co chcete?
Chci dál posouvat svůj standard. Chci posouvat svoje hranice. Potřebuju se zlepšovat, protože vím, že to dokážu, že mám na to kapacitu. Musím posouvat to, když něco udělám dobře.
Nejcennější zpětná vazba je z úspěchu. Když udělám svou nejlepší práci, dám to lidem, kterých si vážím, a ptám se, co mám zlepšit. Pak můžu posunout své hranice. To je ten okamžik. Potřebujeme se učit z úspěchu. Nehledat nedostatky, ale možnosti vylepšení. A to chci, aby se studenti naučili.
Není riziko, že to na někoho bude působit paralyzujícím efektem?
Učím se to roky. Zpětnou vazbu jsem v minulosti mnohokrát dal špatně. Špatně jsem to zakomponoval. Špatně jsem počítal s tím, jaké má člověk aktuální rozpoložení. Stejnou věc, kterou vám řeknu dnes, za čtrnáct dní vezmete jinak. Budete jinak nastavená.
Učím psát studenty konstruktivní zpětnou vazbu, aby to nebylo emocionální. Když někdo napíše sprostou zpětnou vazbu, ani to nečtu. Mně tedy takových moc nechodí, úplné minimum.
Hejty vám nechodí?
Ne, strašně málo. Mně i za pandemie přišly jenom dvě výhrůžky smrtí. Jedna byla za to, že o ní vysíláme moc, a druhá, že málo. Příjemné to není, ale ve srovnání s tím, co dostávají kolegové a kolegyně za hnusy, mně chodí stovky zpráv pozitivních.
Dneska mně jeden divák napsal, na čem jedu, že jsem tak hrozně aktivní. Fakt na ničem, jenom na radosti ze života. Někteří diváci, píšou „naklonujte Stacha“. Moje šéfová Káťa Fifková na to říká, že to by byl konec světa.
Podle vás je tedy obecně zpětné vazby málo?
Ano. Když začínala Hyde Park Civilizace, kolegyně Gábi Cihlářová mi psala bodově: po 1.45 ses měl zeptat „proč“ ne „jak“, 2.38 jsi moc bokem ke kameře, 3.39 měl jsi počkat na obrázky, 4.48 jdeš pozdě na otázku.
Rozepsala, co jsem udělal dobře a špatně. Když to viděl její manžel, řekl, že jí můžu zažalovat za bossing. Já ale nic lepšího v životě nezažil. Když vám to někdo dokáže rozebrat, ukázat a říct proč, má to největší efekt.
Když si to někdo vyžádá, i já připravím sérii cvičení, na co se zaměřit, jak a proč to dělat. Když někdo říká, že to máte udělat jinak, musí vysvětlit proč, jinak to nevezmete za vlastní. A ne třeba jen z pozice šéfa.
To je zajímavý pohled.
Mě tohle vážně moc netankuje. Mně je jedno, co má kdo napsáno na vizitce. Potkal jsem se s Paulem Nursem, jedním z největších genetiků současného světa. Je šéfem Royal Society, nositel Nobelovy ceny.
Ptal jsem se ho, jak ho mám oslovovat – pane profesore, nebo sire Paule. On říká, jestli bych mu mohl říkat Paule. U lidí mě víc zajímá, jací jsou, co dokázali, jak se chovají k ostatním, ne co mají napsáno na vizitce.
Kdybyste si měl sám dát zpětnou vazbu jako profesor. Jaká by byla? Jste dobrý učitel?
Jsem učitel, který má co zlepšovat. Ale vím, že jsem učitel, který fakt chce něco předat. Můj seminář začíná v 7.50. V 7.50 ráno! A je to to jediné, na co si studenti stěžují. Teď se kapacita semináře naplnila za deset sekund od spuštění.
Je to volitelný předmět a oni si to vzali jako prioritu. Jinak vím, že mluvím moc rychle a že na ně valím moc informací. Je pro mě těžké odhadnout, co už vědí a co nevědí. Proto je nutím, aby se zeptali a dělali chyby.
Foto poskytl Daniel Stach
Vy dáváte zpětnou vazbu i sám sobě, dokonce nadvakrát. Co se vám na vašich schopnostech podařilo vypilovat?
Lépe pracuji s neverbální komunikací, s tichem. Lépe jsem se naučil počkat, vytrvat, jsem trpělivější. Povedlo se mi naučit se o sobě lépe pochybovat, lépe hledat svoje chyby. Podařilo se mi víc pochopit, že čím těžší je ta věc a čím lépe ji chci udělat, tím víc potřebuji chápat, jak pracují ostatní, se kterými pracuji.
Co ještě chcete zlepšit?
To je strašně dlouhý seznam! Určitě frázování, potřebuji zlepšit angličtinu, nemám tak dobrou výslovnost, jak bych si představoval. Dávám třeba špatně důrazy, dělám gramatické chyby. Potřeboval bych se naučit rychleji přehazovat strukturu. Relativně mi to jde, ale vím, že je tam prostor pro zlepšení.
Mojí specialitou je rozhovor jeden na jednoho. Dělal jsem x rozhovorů, kde je víc lidí. Vím, že s tím mám menší zkušenosti, než když mám jednoho hosta, na kterého se můžu soustředit a vést ten rozhovor, jak chci. Můžu se naučit lépe předvídat, lépe číst hosta. Můžu lépe chápat práci ostatních, abych jim vyšel vstříc v tom, co potřebujeme.
Zároveň ale divák pořád chce člověka, a ne robota.
Jasně, když se přeřeknu, tak se přeřeknu a nemám s tím problém. Přeřeky zvyšují pozornost. Je dobré se jednou za čas přeřeknout.
Dělal jsem například přehled událostí, když bylo oznámeno, že přivezou kosterní pozůstatky Lucy, které je zhruba tři a čtvrt milionu let. Přeřekl jsem se a začal jsem jednu větu znova. Druhý den ráno se kolegové ptali, co to bylo. „Jako Dan se přeřekl?“ A jedna kolegyně říkala, že jsem jenom chtěl ukázat, že nejsem robot.
Používáte umělou inteligenci?
Zatím nemáme umělou inteligenci, která by pro rešerši byla dostatečně nechybová. Ani pro otázky ne. Moje rozhovory jsou postavené na struktuře. Když jdu na rozhovor, nemám připravený seznam otázek. Mám napsaných třeba pět až šest otázek, to je všechno. Pak mám velmi pečlivě udělanou strukturu, odkud a kam chci jít a jaká jsou tam data.
To, na co já se ptám, vzniká během toho živého vysílání. Umělou inteligenci používáme na přepisy. To je obrovská pomoc, velké jazykové modely fungují dobře. Používáme ji pro překlady a v budoucnu bude velkou pomocí v grafice.
Co nás čeká v tomto ohledu?
Čeká nás budoucnost specializované umělé inteligence. Už to vidíme ve zdravotnictví. Tam se to rozjíždí ve velkém. Čekám, že to bude hlavně v anglosaském právu, kde bude umělá inteligence nabriefovaná na daný obor. Bude to v dalších oborech a člověk bude platit za svůj obor, kde mu bude pomáhat. Myslím, že může přinést spoustu dobrého.
Co byste mi řekl na to, že otázky na náš rozhovor pro mě připravila umělá inteligence?
Že jste je evidentně nepoužila. Neptala jste se tak, jak by se ptala umělá inteligence. Jestli vám něco napsala, tak jste se na to neptala. Psala vám je?
Ani jednu.
No, to si myslím. V tomto případě to nebylo složité.
Na začátku jsem se zeptala na váš dětský sen.
Já jsem chtěl být popelář.
Takže ne sportovec, dobře. Máte nějaký dospělácký sen, který si chcete splnit?
Je toho spousta, co bych chtěl. Ale přiznám se, že většina se točí kolem mojí rodiny. Chtěl bych zvládnout výchovu svých dětí.
To je můj největší sen a otevřeně musím přiznat, že o výchově mám výrazně víc otázek a výrazně méně odpovědí než o jakémkoli jiném tématu, kterému jsem se kdy věnoval. To je pro mě ta největší mise, ten největší úkol. Nic většího už mě nečeká.
On se tak jmenoval, když se k nám dostal. Někdo ho vyhodil jako nepovedený vánoční dárek a dostal se do rodiny paní učitelky neteře mojí ženy. Ta ve škole řekla, že už má doma pět kočiček, a kdyby někdo chtěl tuhle šestou, ať se ozve. Terezka dala vědět mojí ženě, která věděla, že chci kočku. Nikdy jsem nechtěl šlechtěnou, já chtěl kočku z útulku.
Foto poskytl Daniel Stach
Rozárku jsem vzal k veterináři. Prohlédl ji, zjistil, že, až na zánět v uších, je v pohodě. A pak tak koukám, že se pod ocáskem objevily dvě kuličky.
Tři týdny nato jsem přišel k veterináři znova, byla tam jenom sestra a ptala se, co nesu. A já na to, že to je moje první otázka. Podívala se na mě, jestli jsem se nezbláznil. Vzala Rozárku, zvedla ocásek a říká „vždyť ten má koule jak starosta“. On Rozárka byl fakt koťátko předtím a nebylo to poznat. Ale jsem tam zapsaný jako ten, co přišel s kočkou a byl to kocour. Jméno už mu zůstalo.
Víc otázek už není potřeba pokládat, zvedáme se a vycházíme ven. „Víte, tady v České televize navždy nebudu,“ říká, když se kouká na velké logo na budově. Loučíme se a nejde to.
Daniel Stach má samozřejmě milion pracovních povinností, ale konverzaci ne a ne přetrhnout a ukončit. Najednou si povídáme o Norsku, o kempování a o polárním dni.
„A když jste z Forbesu a život je bohatý, víte, kdy já jsem si začal připadat bohatý? Když jsem si místo deseti deka červený cihly začal kupovat patnáct,“ říká a zavazuje si šálu kolem krku. „Červený cihly?“ nerozumím.
„No přece mého oblíbeného třicetiprocentního eidamu,“ směje se Daniel Stach a jeho smích se nese nádvořím, i když už se dlouhými kroky spěšně vydal zpátky do práce.
Foto Václav Hodina
