Je dobré, končí-Ii cokoli katarzí. Finále rozhovoru s Helenou Rögnerovou, šéfkou prestižního Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), přináší snad až euforickou naději.
Interview sice začíná nepříjemnými věcmi, ale zář naděje v jeho závěru – přičemž původ této záře je naznačen v titulku – tyto nepříjemné věci bezkonkurenčně zastíní.
Ostatně, jakousi záři kolem sebe šíří sama vysoká manažerka. I díky ní byste jí nehádali jednasedmdesát let. A když se několik dní před focením projektu 7 nad 70 Helena Rögnerová ptá, zda si má vzít kostýmek s kratší sukní, vzbudí mladický dojem úplně.
Projekt 7 nad 70, v němž Forbes představuje sedm inspirujících osobností, jejichž věk překročil sedmdesátku, je uvozen výstižným sloganem, že „stáří neurčuje věk, ale stav, v němž se ztrácí naděje“.
Helena Rögnerová přitom stojí v čele institutu, který má rozdávání naděje přímo v popisu práce a daří se mu to, jeden z mnoha důkazů přinese právě i zmíněné finále rozhovoru.
Asi není úplně taktické zahajovat rozhovor negativní otázkou, ale tady je to skoro nutnost. Když si dám do vyhledávače IKEM, zhusta na mě stále vyskakují zprávy o známé aféře související s vydíráním kardiochirurgů. Jak to vnímáte? A nemrzí vás, že kauza částečně zakrývá fakt, jak velké medicínské věci se v IKEM dějí?
Vnímám to tak, že mým zadáním je situaci zklidnit. Já do IKEM přišla právě poté, kdy vygradoval jakýsi střet osobností a tehdejší ministr zdravotnictví Vlastimil Válek vyhodnotil, že to poškozuje kredit této skvělé instituce. Takže můj úkol zněl zachraňovat instituci, která má historii, jméno a nezaslouží si, aby o ní bylo prakticky denně referováno ve špatném světle.
Dá se asi říct, že jsem do IKEM přišla trochu z boku. To znamená, že jsem nebyla součástí vygradovaného boje, což byla nejspíš má výhoda.
Když jsem byla na ministerstvu, vedla jsem jako náměstkyně sekci ekonomiky a zdravotního pojištění a spadal pode mě také IKEM, takže jsem ho poměrně dobře znala. Vážila jsem si bývalého a dnes již zesnulého ředitele Michala Stiborka, který byl velmi aktivním ředitelem, byl výborný v realizaci strategických investic.
IKEM za pana Stiborka dokončil první ze sedmi investic, měl na to vytvořené prostředky, protože v minulosti dokázal výrazně zvýšit hospodářský výsledek. Takže dokud nezačaly dnes známé a nemilé kauzy, IKEM byl pro nás na ministerstvu po všech stránkách fungující instituce.
Daří se vám naplňovat zadání? Tedy zklidnit situaci?
Myslím, že minimálně nejsem ta, vůči níž by měly být výhrady nebo invektivy. Věřím, že nezavdávám příčinu, aby dejme tomu vycházely články, které by zpochybňovaly moji pozici. Možná i tím, že jsem přišla jako žena v nějakém věku, nezavdávám důvod k jakýmkoli tenzím.
Na druhou stranu situace patrně spěje k výroku soudu a jizva zanechaná na IKEM se nedá zhojit krátkodobou misí.
Válek mi nejprve říkal, že budu ve funkci pár měsíců, dnes už jsem v ní dva a půl roku, a když se mandát pana ministra blížil ke konci, rozhodl o mé lhůtě bez omezení. Dál tedy mohu pokračovat v tom, aby jméno IKEM zůstalo bez větších skvrn, to je můj úkol číslo jedna.
Potěšilo vás prodloužení mise?
Práce v IKEM mě strašně baví. Založením jsem spíš člověk, který si chce sáhnout na hmatatelné výsledky své práce, takže musím přiznat, že má předchozí pracovní klička na ministerstvo byla spíše úhybná.
Myslela jsem, že tam jdu jenom na chvíli, nakonec jsem tam byla třináct let, ale začínala jsem na vedoucím místě v Nemocnici Na Homolce, poté jsem vyhrála výběrové řízení na šéfku Motola, kde jsem byla čtyři roky. Dále jsem byla v Senátu, potom pracovala pro firmu vlastněnou rakouskými majiteli, v Česku byla její součástí rehabilitační klinika Malvazinky.
Chci tím říct, že jsem byla na pozice přímo ve zdravotnických zařízeních zvyklá. Na ministerstvu jsem začínala být srozuměná s kariérou úřednice, i když zdravotnictví je i v této pozici stále hektické. Jednou je tu metanolová aféra, pak stávkují lékaři, potom nejsou peníze, pak přijde covid… Rozhodně jsem se nenudila.
Impulz typu IKEM jsem ale už neočekávala a musím říct, že mě nabil novou energií. Dostala jsem nové zadání, které mám chuť co nejlépe splnit a předat nemocnici během několika let někomu, kdo na moji práci naváže a už se nebude muset potýkat s velkými problémy. Mimochodem, víte, co mi v tomhle úsilí pomáhá nejvíc?
Povídejte.
Buď mám štěstí, nebo zkrátka nějakým způsobem přitahuji skvělé lidi. Měla jsem je kolem sebe i na ministerstvu, díky čemuž jsem vedla jednu z nejlépe obsazených sekcí, přestože úředníci nejsou nijak extra dobře placení a ani nejsou příliš cenění veřejností.
Je to nevděčná práce a někdy, když se například vymění politická reprezentace, spadne bohužel ze stolu. Přesto se mi podařilo tým udržet, takže když jsem z ministerstva odcházela, neměla jsem pocit, že za sebou zanechávám rozvrat nebo nějaký nevyřešený stav.
Také v IKEM jsem až na pár výjimek našla nadšené lidi, které rozčilovalo, vlastně hodně štvalo, že se o tak skvělé instituci, kterou IKEM je, najednou mluví tak negativně. Ti lidé jsou hrozně pracovití, takže když si něco vymyslím, je to v tu ránu hotovo, případně vidím velkou vůli se úkolu zhostit. Nemusím na ně nikterak tlačit, to je pro mě hodně příjemné.
Hodně příjemné a motivující musí být i to, že přes propíranou aféru IKEM v medicíně pořád platí za absolutní špičku.
IKEM má čtyři základní pilíře odbornosti. Samozřejmě transplantologii, kardiovaskulární medicínu, diabetologii a experimentální medicínu. V těchto disciplínách jsme skutečně v evropské a v řadě případů světové špičce.
Aby si toto postavení IKEM udržel, vyžaduje pochopitelně neustálé zvyšování erudice zaměstnanců. Šéfové a profesoři jsou zvyklí hodně cestovat, přednášet, účastnit se konferencí, musí se jim tedy vytvořit prostor i pro tyto činnosti. Díky tomu pak do IKEM a vlastně i do české medicíny přinášejí nové impulzy.
A k tomu všemu potřebují moderní a špičkově vybavenou nemocnici. Minulý rok jsme proto otevírali nový pavilon, což byla původně strategická investice ministerstva zdravotnictví, většinu měla pokrýt dotace od státu.
Nakonec to ale bylo téměř půl napůl – pětapadesát procent prostředků tvořila státní dotace, zbytek pokryly prostředky IKEM. Kdyby tyhle prostředky IKEM neměl, nebylo by možné kvůli vzrůstu cen za covidu projekt včas dokončit, zůstali bychom stát v půli cesty.
Kolik pavilon stál?
Stál 1,3 miliardy korun a teď na něj z čistě svých prostředků navazujeme dalším pavilonem s moderní biochemickou linkou za téměř půl miliardy. Potřebovali jsme totiž laboratorní zázemí pro nové nebo rozvíjející se obory, takže jsme o výstavbě rozhodli ve vlastním zájmu, abychom služby dokompletovali. Na státní investici jsme v tomto případě nečekali.
Jakým způsobem IKEM vytváří zisk?
IKEM byl vždy aktivní a v nějakých momentech byl díky zefektivnění procesů kupříkladu schopen obsloužit více pacientů, než kolik bylo v plánu.
Některé zákroky už dnes nejsou tak náročné jako dřív. Tím se zkracují čekací doby a díky tomu získáme roční hospodářský výsledek. Ten se v minulých letech pohyboval kolem dvou set milionů korun, za minulý rok jsme však dosáhli toho nejvyššího v historii, přes šest set milionů korun. Část investujeme do zaměstnanců, část několik let schraňujeme právě pro účely investic.
Může být v tomto IKEM alespoň částečným vzorem pro celé tuzemské zdravotnictví?
Pro republiku obecně platí, že se zde dělá špičková medicína za české ceny. Ve srovnání se světem jsme samozřejmě levnější.
A ano, IKEM může být částečným vzorem. Někdy se mu předhazuje, že nemá úplně široké spektrum výkonů, ale některé z nich dělá jako úplně první v Česku, takže vyjednává o jejich ocenění přímo s pojišťovnami. A má-li dobré argumenty, což se zpravidla děje, má tyto výkony i relativně dobře zaplaceny.
Pochopitelně si uvědomuji, že jsou i historicky podfinancované obory, jako jsou třeba typy péče, které obnášejí dlouhodobý pobyt na lůžku bez větších zákroků – tam úhrada tak dobrá není a nemocnice mohou být ztrátové. IKEM je trošku specifický, ale myslím, že může být vzorem v tom, že když něco dělá, dělá to opravdu špičkově.
Ještě chci dodat, že velké investice se nedají zvládnout bez pomoci státu, ale na druhou stranu jen ekonomicky zdravé zařízení poskytuje předpoklad toho, aby se mohlo posouvat v rozvoji a nenakupila se tam spousta neřešených věcí jako třeba v nemocnici na Karlově náměstí nebo na Vinohradech. Pak už je velmi těžké to finančně zvládnout.
Zpět do IKEM, republikové jedničky v transplantacích.
Máme jich skutečně nejvíc.
Konkrétně 592 za loňský rok.
IKEM dělá celou škálu transplantací s výjimkou plic, ale i u nich pan profesor Robert Lischke z Motola někdy s naším ústavem spolupracuje – a to při společných transplantacích více orgánů najednou.
Jaké jsou pro IKEM největší výzvy v blízké budoucnosti?
Už jsem zmínila další pavilon: staví se modulovým způsobem, to je novinka. I proto stavba roste rychle, do konce letošního roku by měla být hotová.
Jedním z hezkých plánů je rovněž přestavba vstupu do objektu, aby se vytvořilo přátelské prostředí pro pacienty, jejich rodiny, vůbec příchozí.
Jádrem má být rozšíření prostor naší lékárny, která už nemá ani dostatek skladovacích prostor pro všechny možné zdravotnické pomůcky. V tomto případě počítáme se čtyřletou návratností, protože lékárna je zisková a zásobuje nejenom IKEM.
Jak to máte s donátory?
Dlouhodobě spolupracujeme kupříkladu s Kapkou naděje a jejím největším partnerem společností Shell a pak také s několika většími firmami.
Potom jsou tu unikátní akce, jako byl loňský nábor dárců kostní dřeně pro malou Madlenku. Darovaly tisíce lidí a každý vzorek se posílal k rozboru do Spojených států, jeden vzorek představoval náklad zhruba tisíc korun.
Zde jsme museli speciálně oslovovat donátory, někteří darovali peníze přímo, někteří pomohli tím, že zaplatili odeslání vzorku za Atlantik. Spousta z nich na to skutečně slyšela.
A protože jsme ve Forbesu, snad můžu říct, že se do pomoci zapojily i nadace velkých jmen českého byznysu – za všechny jmenujme Nadaci EPG, Nadaci Simony Kijonkové, Nadaci Jablotronu, společnosti Havel & Partners nebo DZ Klatovy. Dárců ale bylo mnohem více a všem za menší i větší dary moc děkujeme.
Vidíte, Madlenka. Příběh téměř dvouleté holčičky, které byla na začátku loňského března diagnostikována aplastická anémie způsobující nedostatečnou tvorbu červených a bílých krvinek a krevních destiček, obletěl Česko a mobilizoval tisíce lidí. Jak to vlastně s Madlenkou vypadá dnes?
Holčička byla celou dobu sledovaná v Motole. Ještě než doběhla masivní akce s dárcovstvím, podstupovala jiný druh léčby a k transplantaci kostní dřeně tak nebylo nutné dojít. Holčička je nyní svým způsobem zachráněna. A vlastně, pokud vím, akce pomohla jen minulý rok asi dalším třem lidem, kteří našli svého dárce kostní dřeně.
