Lavinu levných výrobků z východu nejspíš nikdo zabrzdit nedokáže, o to úctyhodnější je pak snaha těch, kteří dělají řemeslo postaru, poctivě a s láskou. Třeba s takovou, která je cítit u Kubáků. Rodina z jihočeského Strmilova se ručně tkaným textiliím z přírodních materiálů věnuje po staletí, však také vyráběli obvazy už v době napoleonských válek a po revoluci i kopie indiánských dek do kanadských rezervací, a výrobu drží dodnes. Už několikátou generaci. A v téže budově, číslo popisné 25.
Jako kdyby se tu zastavil čas. U Kubákových v dílně se pořád tká na starožitných člunkových stavech ze třicátých let minulého století, protože prý jedině díky těmto strojům jsou jejich vlněné výrobky kvalitní. „Nedávno k nám přišla jedna paní, která si u nás koupila deku už před čtyřiceti lety a po vyprání prý vypadá pořád jako nová,“ chlubí se sedmadvacetiletý Filip Kubák, nejmladší tkadlec rodiny.
„Jednou táta při exkurzi v našem tkalcovském muzeu řekl, že ho skoro až mrzí, že zákazníci nemají potřebu k nám chodit znovu. Deka od nás je totiž na celý život,“ usměje se mladý podnikatel a tradici navzdory se snaží rodinnou značku zmodernizovat. Navazuje teď spolupráci s českými designéry, prezentuje se na veletrzích, založil e-shop a sní o vývozu zboží do zahraničí.
Třeba takzvaných čárkových dek pro indiány. „Jsme totiž jedni z mála výrobců, kteří je ještě dokáží vyrobit ve stejné kvalitě,“ popisuje Kubák historické deky, se kterými evropští kolonizátoři před 400 lety obchodovali a směňovali je v Kanadě za bobří kůže. „Pokud někdo doma ještě takovou deku má, tak si může pískat. Jejich prodejní cena se totiž dnes pohybuje okolo 90 tisíc korun. A my teď jejich výrobu obnovujeme,“ říká Kubák s tím, že jedna nová vyjde na necelé 3 tisíce korun, přičemž výroba bez předení zabere odhadem tři hodiny.
Je to při výrobě zdlouhavý proces. Na začátku je vlněné rouno, které se musí vyprat, případně nabarvit. Následně se „vlkuje“ – to stroj „vlk“ rouno trhá a zbavuje ho nečistot. Pak se rouno myká – rozvolňuje se na jednotlivá vlákna, jež se předkládají předpřádacímu stroji a následně dopřádacímu stroji.
A pokračuje to skaním, snováním a konečně finálním tkaním, třásněním, přecházením a opravováním. Finální proces zakončuje praní, vysoušení, počesání a poté rozstříhání a zabalení. Takže už asi chápete, proč deka stojí tolik.
Filip Kubák s otcem Zdeňkem ve své dílně
Řemeslo se u Kubákových předává z generace na generaci. První dílnu založil František Kubák už v roce 1870, jedenáct let poté, co byly zrušeny tkalcovské cechy. V té době nestíhaly velké firmy pokrývat poptávku a tak ve velkém využívaly levnou pracovní sílu z venkova včetně té Františkovy.
V jeho tkalcovně se tenkrát produkovaly bavlněné orientální šátky, které se vyvážely až do balkánských zemí a do Turecka. Taky tam produkovali nábytkové látky, ručníky, ložní prádlo nebo vlněné šátky.
V roce 1897 převzal firmu František Kubák mladší, jenž rozvinul výrobu dekoračních látek, a mimo to napsal kolem dvou set odborných článků i knihu Praktická příručka o mechanických stavech. Po něm převzal firmu jeho syn Ferdinand, který ale musel v roce 1914 narukovat na frontu. Po první světové válce se ve Tkalcovně Strmilov vyráběly luxusní látky pro pražské módní domy a Artěl.
„U nás v rodině se traduje, že můj praděda Ferdinand jezdíval prodávat naše výrobky až na trh do Vídně. To několikrát do roka zapřáhl kravský povoz a vydal se na 170kilometrovou pouť,“ vypráví s obdivem pravnuk.
Ferdinand Kubák st. s rodinou na zahradě ve svém domě č. p. 25 ve Strmilově
Ve roce 1948 následovalo znárodnění a následná obnova dílen v padesátých letech, jež tenkrát připadly pod Ústředí lidové umělecké výroby. Dílnu měl v té době na starosti Ferdinand Kubák mladší, který vyvážel textilie na zahraniční výstavy, kde slavily úspěch.
Po revoluci byla dílna v restituci navrácena rodině, která v současnosti zaměstnává tři lidi. A stále vyrábí bytový textil, vlněné deky, plédy, přehozy nebo bavlněné ubrusy i tašky. Pro představu – až 990 vlněných výrobků ročně.
A aby toho nebylo málo, od roku 1993 tu Kubákovi také praží kávu a vystavují repliky historických tkalcovských stavů, které vyrábějí podle starých modelů. To aby práce ve jménu tradice přeci jen nebyla příliš jednotvárná.
