Mám pocit, že se zadusím hlenem, utopím ve svých slinách. Tělem se mi rozlévá pocit nepříjemného tepla. Snažím se pohnout rukou, bránit se, něco udělat, ale nejde to. Kromě horkosti necítím z těla nic, jen krk otravně brní a v hlavě mám mlhu.
Vyjedu očima po kanyle ve svém předloktí až ke kapačce, kterou Kullae právě upravuje. „Budeš mít pocit, jako že se pomočíš, ale to je jenom paralyzační látka, ve skutečnosti ti měchýř povolit nemůže,“ vysvětluje mi. Pak zkontroluje hodnoty na sáčku s roztokem a trhavě pro sebe kývne.
„Vnímáš, Jonathane?“ Souhlasně mrknu. „Dobře. Byla by to zbytečně jednostranná konverzace, kdyby ne, heh, heh, heh.“ Směje se tím příšerně otravným způsobem, který jsem se v posledních dnech naučil tak nenávidět. Kullae odstoupí od kapačky a chvíli si mě prohlíží.
Značkové tenisky mu pískají na podlaze, protože v nich neumí chodit, debil. Sleduju ho, tu příšernou, rakev připomínající kóji za ním. Mikroskopy, baňky, centrifugy, hodiny… Hodiny. Sáhne do kapsy a vytáhne můj iPhone. Namíří mi ho do nehybného obličeje.
Snažím se mrknout, ale nejsem dost rychlý, takže ho odemkne a začne palcem cosi zkoumat uvnitř. „Ach, tady,“ pronese s hraným překvapením. Všechny emoce, které jsem ho kdy viděl vyjadřovat, vypadají takhle. Čert ví, jestli vůbec něco cítí.
„Deník! Na vás Angličany je spoleh, vždycky si vedete deníky. Heh, heh, heh. Podíváme se, kde všude jsi šmejdil. Tak třeba… Šestý záznam!“ Klikne na něco v telefonu a laboratoří se rozezní můj hlas.
„Osmého května. Doktor Kullae se mě dneska pokusil dotknout. Byl jsem ve svém pokoji a holil se, když se zjevil ve dveřích, že mi chce něco ukázat. Lekl jsem se ho, řízl se a on se na mě tak divně díval. Pak vzal z lékárničky tampon, nakapal na něj dezinfekci, pomalu se ke mně přibližoval a pokusil se mě dotknout. Otřásl jsem se odporem, naštěstí to nezaregistroval.“
Doktor mi věnuje kritický pohled.
