Arik Levy patří k nejvyhledávanějším umělcům světa. Dělá pro největší světové značky – a speciální vztah má i k těm českým. Jeho novou výstavu můžete teď navštívit v Praze.
Zahledí se na jednu ze soch v pražské DSC Gallery, která má místo hlavy otvor, a na tváři se mu rozhostí obdivný výraz. „Mohl bych se koukat hodiny, napsat o tom klidně knihu,“ rozplývá se Arik Levy. Je mu jednašedesát, ale vášeň pro umění a krásné věci v něm pulzuje stále silně jako zamlada.
Na tomhle místě se nepotkáváme náhodou, právě tady vystavuje Levy spolu s hvězdami české umělecké scény v rámci příznačně nazvané exhibice sklářského umění Heavy Weights, která vznikla ve spolupráci DSC Gallery a SIN Studio Gallery. V první je ke zhlédnutí do neděle, pak se přesune do druhé galerie, která se otevře během následujícího měsíce.
Milan Knížák – Erupce
Rony Plesl – Translucent
Jan Kovářík – OF-04
Ukázky děl z výstavy Heavy Weights | Foto Anna Pleslová
Není to zdaleka první kontakt věhlasného designéra s Českem. Měl zakázky pro Lasvit, Bommu nebo Ton, nyní chystá projekt se skláři ze Sans Souci. V jeho pařížském studiu pracovala Lucie Koldová.
Nynější kolekce NegativeSpace v rámci zmiňované výstavy je abstraktní poctou minerálním útvarům i jemným nuancím architektonického designu, v níž se mísí důraz na vizuální detail a pevnou strukturu.
Unikátní je však hlavně metoda, kterou díla vznikla. Nazývá se Vitrum Vitrum a umožňuje transformovat umělecké myšlenky do výjimečných skleněných děl. Vymyslel ji sklářský mistr Jiří Šín a jejím charakteristickým rysem je tavení skla do uzavřené formy bez viditelné hladiny, což umožňuje vznik jednolitých plastik s realistickou strukturou a vysokou řemeslnou kvalitou.
Kromě toho ale Levy pracuje pro uznávané světové značky jako Vitra, Baccarat, Desalto nebo Molteni. Jeho díla zdobí mnoho galerií i veřejných prostranství. Má permanentní instalaci třeba před slavným Atomiem v Bruselu.
Také je mužem, který pozvedl termín home office na úplně jiný level. Odstěhoval se totiž z Paříže do obrovského domu v jižní Francii s pozemkem o rozloze přes dvanáct tisíc metrů čtverečních, kde mezi cypřiši, fíky, olivovníky či levandulemi vystavuje své sochy.
A zároveň tam spolu se svou manželkou, rovněž umělkyní Zoé Ouvrier, pracuje na nových dílech. „Když se dostanete do určitého věku, stanete se při práci spíš namazaným strojem než někým, kdo dělá pokroky. A díky tomu, že jsem se přestěhoval, jsem dostal úplně novou inspiraci,“ říká rodák z Tel Avivu.
Designérova zakázka pro sklárnu Květná
Zakázka pro Lasvit
Arik Levy se podílel i na kolekcích pro nábytkářskou legendu Ton
Foto archiv Arika Levyho a značek
Pamatujete si, kdy jste do Česka přijel poprvé?
To bylo vtipné. Jel jsem dělat zakázku pro sklárnu Květná. Na letišti mě vyzvedla jedna dívka, jmenovala se Katka, byla s ní legrace. Ale měla trochu trable s hledáním cesty a navigace tehdy ještě nebyly. Vyráželi jsme v jednu hodinu odpoledne a přijeli o půlnoci.
Prosím?
No ano, bylo to jak z filmu od Tarantina. Viděl jsem kus české krajiny. A pak jsme vstali v pět ráno a šli hned pracovat.
A taková zkušenost vás od Česka neodradila?
Nene, mám rád překvapení. A ta spolupráce byla skvělá, dodnes mám sklenice vyrobené pro Květnou schované.
Čím byly české zakázky výjimečné?
Je tady trochu jiná organizace práce. Funguje tady systém freelancerů, kteří dělají pro různé společnosti. Ve Francii dělá každá společnost sama na sebe. A líbí se mi, že každá firma dělá něco trochu jiného, takže můžu dělat pokaždé odlišnou věc, když spolupracuji s různými společnostmi. Teď třeba se Sans Souci, kteří hodně pracují s plochým sklem a používají nanotechnologie.
Co chystáte?
Děláme velký projekt na milánský design week. Kruci, to je už za tři týdny, co?
S Čechy spolupracujete často, designérka Lucie Koldová také dělala u vás ve studiu. Čím si vás získali?
Jsou odhodlaní a berou práci vážně. Občas také tvrdohlaví, což nemám tolik rád, protože to jsem taky a někdy to na sebe naráží. Ale je tu skvělé řemeslo a důraz na detail. A hodně přátelská atmosféra. Nepanuje tady arogance jako ve Francii. Všichni, se kterými jsem pracoval, se pak stali mými přáteli. Zejména Michal Froněk, který mě do české scény uvedl. Ale chybí tady větší podpora státu.
Myslíte?
Ano, nemůže to jít jen od soukromých organizací, ale mělo by to být i součástí filozofie státu. Je to speciální druh průmyslu, a v porovnání s Nizozemskem nebo Velkou Británií má slabou podporu.
Arik Levy a dva muži stojící za SIN Studio Gallery: vlevo Jiří Šín, vpravo Roman Pilíšek | foto Benedikt Renč
Věnujete se sochařství, malbě, designu. Kdo je Arik Levy především?
Lidská bytost. Teď zrovna v režimu survivor. V současné době na sobě pořád musíte pracovat. A to není negativní věc. Nemám rád rutinu, když příliš zpohodlníte, tak vám to bere schopnosti. Kdybych mohl existovat bez spánku, tak to tak dělám, pořád se mi něco honí v hlavě.
Takže moc nespíte?
Včera tři hodiny, to byla katastrofa. Ale chystám teď tři výstavy, takže mě mozek moc nenechá spát. Stačí nějaký malý zvuk a už jsem probraný a neusnu.
Naštěstí žijete na jihu Francie v městečku Saint-Paul-de-Vence, kde máte klid. Co vás vedlo k tomu, se před pěti lety odstěhovat z Paříže?
Potřeboval jsem novou inspiraci. A díky tomu teď můžu vnímat své dílo v plném rozsahu. Když jste sochař, tak po dodělání sochy ji vidíte leda na výstavě. Někdy už ji pak nevidíte nikdy. Zato tady se koukám na svá díla v šest ráno při východu slunce nebo odpoledne za deště, když sbírám olivy a světlo na chvíli vykoukne na sochu.
Hodně lidí se stěhuje do jižní Francie, protože tady je speciální světlo. Když vnímáte díla naplno, můžete se vrátit k pocitům z určité doby a řeknete si, že byste to teď mohl udělat jinak. Naučil jsem se toho o sobě spoustu.
Z domova jste si udělal studio i výstavní prostory, které sdílíte s vaší ženou Zoé Ouvrier, rovněž umělkyní. Jak vám to funguje?
Dobře! Pracujeme spolu v jedné místnosti, je to takový taneční sál s vysokými osmimetrovými stropy a obřími okny, do kterého proudí světlo ze všech stran. Ani se na sebe nemusíme dívat, podle sluchu poznám, na čem moje žena dělá. Někdy si pak spolu sedneme k obědu, někdy ne. Organizujeme doma návštěvy sběratelů, potkávat se s nimi v soukromém prostoru je lepší než na vernisáži pro dvě stě lidí.
Co nějaké společné projekty?
Zrovna jsme dokončili velký muzejní projekt pro Barbier-Mueller muzeum v Ženevě, mají úžasné privátní sbírky afrického umění. Pozvali nás, abychom udělali dialog mezi námi navzájem a mezi námi a kolekcemi. To bylo fajn, ale nepřímo spolu pracujeme vlastně pořád, protože se ovlivňujeme, vědomě či nevědomě. A je krásné, že se můžeme takhle podporovat.
Ale zároveň jste pořád spolu v práci. Kde zbývá prostor na osobní život?
Víte, u skutečných umělců je osobním životem jejich umění. Kdybych to tak nechtěl mít, měl bych normální práci od devíti do pěti. Ale je to samozřejmě relevantní otázka. Vyžaduje to toleranci a pochopení. Učíme se vzájemnému respektu k práci toho druhého. A taky se o ten dům musíte starat, takže to nás donutí jen nepracovat.
Jste žádaný umělec, který navrhuje pro největší světové značky. Jak dobrý je to byznys?
To je těžké říct. Skládá se z mnoha různých aktivit. Umění může být největší, když dostanete dobrou zakázku. Galerie může prodat dílo za několik milionů eur. Sochařství s sebou zase nese vysoké náklady na výrobu, stěhování, pojištění. Svým způsobem mi ale byznysově docela prospěla pandemie.
Lidé byli doma a měli čas nakupovat.
Přesně tak. Měli gauč, ve kterém před pandemií trávili třeba šest hodin týdně. A najednou v něm byli deset hodin denně a zjistili, že není tak pohodlný. Tak si řekli: Pojďme si pořídit nový gauč! Navíc nikdo nejezdil na prázdniny. Lidé, kteří by normálně dali třeba milion eur za jachtu, ho najednou chtěli dát za něco jiného. A tak si koupili třeba obraz.
Vybíráte si projekty i podle toho, zdali jsou byznysově zajímavé, nebo to nehraje roli?
Není to důležité. Pokouším se střídat, co zrovna dělám. Design, umění, konzultanství. Ale snažím se vybírat si věci, které zlepšují každodenní život. Nejde o to, jen udělat něco nového, ale výzvou je udělat něco, na co budete opravdu hrdí. Všímám si, že si mě klienti volí i proto, že vědí, že spojuji několik různých disciplín, a chtějí unikátní řešení na jejich požadavky. Vnímají mě spíš jako umělce než jako designéra.
Pocházíte z Tel Avivu. Jak se vám pracuje v současné situaci, kdy v Izraeli znovu propukl konflikt?
Uf, o tom bych mohl mluvit deset hodin. Sice tam teď přímo nejsem, ale pořád je to mojí součástí. Dokonce jsem se poprvé po pětadvaceti letech vrátil domů. Zpátky do Francie jsem pak letěl zničený na všech úrovních.
Před deseti lety vládla euforie, pořád jsme někam létali, kupovali luxusní věci, chodili do dobrých restaurací. Všechno bylo až přehnané. A teď se to začalo rozpadat. Burzy kolabují, nedá se sehnat dostupné bydlení, propukají konflikty, začíná tady vládnout umělá inteligence.
Z ní máte taky obavy?
Ne. Už teď existuje spoustu kopií mé práce vytvořených lidmi, tak teď jich bude víc od robotů. Každá kopie posiluje originál.
Proč bychom si v těžkých časech měli kupovat design? Není to zbytná věc?
Jistě, není to existenční nutnost. Je to výsada. Ale pro mě jsou umělecké nebo designové věci existenční z emocionálního a duchovního pohledu. Třeba socha: můžete se na ni podívat milionkrát a stejně vám pokaždé něco dává, je to úžasný vylepšovák našeho každodenního života. Myslím, že domov, kde není umění, nerozvíjí mysl lidí, kteří tam žijí. A určitě ne dětí.
Vy jste dětství zrovna jednoduché neměl, trpěl jste těžkou dyslexií.
Ano. Bylo mi sedm a otec mi řekl, ať přestanu být líný a začnu pořádně číst. Nemohl jsem pochopit, že sice mám oči, ale nedokážu číst, všechno musím číst pětkrát, protože se mi to napoprvé rozpadá. Škola pro mě byla katastrofa, ještě na střední jsem byl nejhorší ve všech ohledech.
To muselo být deprimující.
Buď vás to zabije, nebo vám to dá motivaci dělat to, co dělám. Šel jsem na uměleckou školu a tam jsem najednou byl nejlepší. Ani jsem se nemusel moc snažit. Příroda mě obdařila jinými věcmi, dokážu si představit objekty ve třech rozměrech, sochy vyvstávají v mé hlavě a já je musím jen zrealizovat. Když jsem začal ve čtrnácti malovat, ani mi nedošlo, že startuju proces sebezahojování. Ale mám k tomu fajn historku.
Povídejte.
Když jsem začínal s tou kresbou, akorát přišla do pokoje moje máma. A řekla mi, že tenhle obrázek chce. A já jí na to říkal: Ale ne, to nic není, ještě jsem ani nezačal. Třeba se ti vůbec nebude líbit. A ona trvala na tom, že ho chce, že má ráda všechno, co dělám. Na to myslím pořád. Na bezpodmínečnou lásku. To mi dodává sebedůvěru každý den.
