Poporodní deprese, rodičovská zodpovědnost a především specifický tlak na potlačení sebe sama, který cítí zpravidla matky. Temná dcera, režijní debut herečky Maggie Gyllenhaal, si z knižní předlohy italské spisovatelky Eleny Ferrante bere jen tematické jádro a opírá se o intimní kameru a brilantní herectví Olivie Colman.
Její vysokoškolská profesorka Leda Caruso vyráží na sólo letní dovolenou u moře, kde si všimne mladé matky Niny (Dakota Johnson), zjevně trpící mateřskou depresí.
Gyllenhaal přesunula příběh z Itálie do prostředí fiktivního řeckého ostrova. Osekala tak lokální nuance a souvislosti, kterými Ferrante ve svých knihách vyniká a tvoří důležité rámování. Ve filmu proto z původního námětu zbývá pouze stěžejní téma, které ale obstojí i samo o sobě. Je jím totiž odvrácená tvář mateřství, nebo lépe – jeho vliv na ženství matky.
Setkání s Ninou profesorce připomene ji samotnou v době, kdy vychovávala dvě malé dcery: tehdy studovala, snažila se prorazit na akademické půdě a řešila neuspokojivý intimní vztah s manželem. Roli matky často nezvládala, protože je – jak sama přiznává – sobecký člověk a pro mateřství nikdy neměla přirozené vlohy.
Přísnou reflexí svého života naráží Leda na některé ze zásadních problémů, které řeší i skutečné matky. Tlak, který na ně společnost vytváří, i samozřejmost, s níž se očekává, že se žena v mateřství zcela rozpustí a odloží osobní ambice a pocity – obojí může být pro někoho až neúnosné.
A cesta ven neexistuje, protože by znamenala nemyslitelné: opustit děti. Právě to ale Leda kdysi udělala. Colman tak představuje ženu, která je stejnou měrou nepříjemná, protivná a lehko odsouditelná, jako křehká, traumatizovaná a osamělá.
Oscarem oceněná herečka, která si celosvětovou popularitu získala díky roli Alžběty II. v seriálu Koruna, zvládá i v komorním prostoru Temné dcery bravurně odehrát všechny úrovně Lediny osobnosti. Když profesorčin klidný pobyt na prázdné pláži poprvé naruší velká a hlučná místní rodina, úzkost, která Ledu zachvátí, je i pro diváka takřka hmatatelná.
Na opravdovosti postavě dodává řada flashbacků, v nichž její mladší verzi ztvárnila rovněž výborná Jessie Buckley. Přiblížit a lépe pochopit Ledino vnímání světa pak pomáhá intimní kamera Hélène Louvart, která vysoce estetické obrazy ředí kradmými, jakoby tajnými pohledy, jimiž protagonistka sleduje okolí a cizí lidi v něm.
Temná dcera nefunguje jen jako velmi solidní režijní debut. Její hodnota leží i v otevření důležitého tématu, které navzdory své závažnosti a aktuálnosti ve filmech stále není běžně k vidění – a zároveň představuje jeden z velkých nedořešených problémů feminismu.
