skip to main content
Reportáž

Dětský smích, dospělé slzy. Jak to vypadá na hotelu pro ukrajinské uprchlíky

O emocích mluví tak emotivně, až to u posluchačů vyvolá emoce pobavené. Uprostřed hotelového pokoje, který narychlo a zběžně uklidila, rozhazuje desetiletá Máša Gosanová teatrálně rukama. Zjevně si v tu chvíli užívá pozornosti – je samé „čustvo“ sem a samé „čustvo“ tam.

Právě tohle slovo znamená v ukrajinštině „emoce“.

„Tady máme pohodlnou postel,“ startuje Máša exkurzi, „a tady pěkné křeslo, do toho si mohu sednout a číst si. Jen se podívejte, čtu velmi zajímavou knihu, vyjadřuje různé čustvo, třeba když je člověku smutno nebo když se raduje,“ popisuje.

„Ta kniha je v ruštině, v ukrajinštině žádná nebyla, ale nevadí, píše se v ní o čustvu. A moment, tady máme bonbony, jen si vezměte, opravdu, tu máte, pažalsta, není zač.“

Mášina bohatě ilustrovaná kniha je plná emocí. Podobá se tak svým způsobem hotelu, v němž žákyně páté třídy z Charkova bydlí po útěku z války s maminkou a sestrou. Tím spíš Mášina kniha hotel připomíná, že se v něm emoce v rychlém sledu střídají – jako když otočíte stránku.

Návštěvník uprchlického hotelu, který v širším centru Prahy zbudovala a financuje investiční skupina Pale Fire Capital miliardáře a filantropa Jana Barty, je na emoce připraven. I tak ho ale zaskočí, jak vrtkavé mohou být: jak se z jedné polohy mohou vmžiku a bez varování přehoupnout do druhé.

Nejspíš se tak děje proto, že jejich nositelé jsou rozbolavělí a křehcí. Irina Zaletušina krotí v náruči neposednou dvouletou dceru – snáze by šlo ukočírovat pytel blech – a tahle činnost ji uvádí do hlasitého smíchu. V příští vteřině se ale přerývaně omlouvá za usedavý pláč a místo dcerky marně krotí vzlyky. Nepomáhá ani objetí jiné ženy.

„Můj muž je na Ukrajině a zatím v pořádku,“ vypráví Irina skrze slzy. „Jsme ve spojení, ale válka se nás dotkla. Než jsme se dostali do Prahy, viděly ji i mé děti, kromě téhle malé dcerky mám ještě osmiletou, a víte…“

Hlas mladé Kyjevanky se definitivně zlomí, takže člověk neví, kam s očima, a v rozpacích se omlouvá. Omlouvá se také Irina, takže jídelna, odkud cinkot příborů obědvajících úlevně tlumí tíživé dusno, je rázem plná omluv: „Odpusťte, je příliš těžké o tom mluvit…“

Otočit list je naštěstí v tomto specifickém hotelu snadné. Další stránka „hotelové knihy“ nabízí nefalšované veselí linoucí se z dětského koutku, který byl v pestrých barvách postaven ve vstupní hale.

„Koutek jsme narychlo budovali těsně před otevřením a právě při pohledu na něj mě přepadá největší dojetí,“ přiznává Miloš Říha, ředitel Skautského institutu, který ve spolupráci s Pale Fire Capital hotel provozuje.

„Při pozorování, jak si malé děti bezstarostně hrají, se totiž nejde ubránit myšlenkám, že právě takhle je to naprosto normální, že právě takhle to má být – ale bohužel není,“ dodává.

V podstatě o tomtéž mluví manažerka hotelu Martina Vavříková. „Tím, jak je dětský koutek hned u recepce, nepociťuji z příchozích primárně smutek, ale z dětí radost a z dospělých úlevu, že našli zázemí, kde mohou vydechnout,“ popisuje.

Reklama

„S některými dětmi jsem se stačila spřátelit, a když si hrají, jsou vážně šťastné. O to víc ale zamrazí při uvědomění si, odkud a z čeho ti lidé utíkají.“

Takhle je to na hotelu pořád. Na rušné ulici před ním se míhá nepřetržitá šňůra aut a v útrobách budovy ve víceméně stejné frekvenci poletuje široká škála nálad. Tak široká, že ji ani Mášina kniha nemůže obsáhnout; patrně ji nemůže obsáhnout žádná kniha.

Pořádně tlustý svazek by se dal sestavit i z příběhů, jimiž je pražský hotel napěchován. Jedním z nich je i skutečnost jeho vzniku. „Ještě před týdnem jsme netušili, že z nás budou hoteliéři,“ konstatuje pobaveně Miloš Říha.

„Oslovil nás Honza Barta, se kterým se znám, takže vím, že je to fajn chlap a filantrop. Na jeho nabídku, abychom spravovali hotel pro válečné uprchlíky, který by on pronajal a s výhledem několika měsíců i financoval, se skutečně nedalo říct ne. Výsledkem je, že jsme minulou středu otevřeli hotel, který byl dva roky zavřený kvůli covidu.“

Kapacita 216 lůžek byla ihned zaplněna. Pale Fire Capital provozuje na vlastní náklady ještě jeden hotel a v součinnosti se Skautským institutem se v blízké budoucnosti rýsuje otevření dalších dvou.

Když k tomu připočteme, že skupina patřící vedle Barty i Dušanu Šenkyplovi a Davidu Holému věnovala na pomoc Ukrajině 22 milionů korun, pak tyto počiny nemohou být sympatické snad jen vládci Kremlu.

Ten zase není sympatický nikomu na hotelu. „O Putinovi vám nemohu nic říct, na něj mi slova nestačí,“ rozlije se na tváři Ludmily Nikolajčukové výmluvná grimasa. Z jihoukrajinského Nikolajeva přicestovala do Prahy po strastiplné odyseji přes Moldávii, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko – se třemi dětmi, matkou a pětaosmdesátiletou babičkou.

„Rodinu mám tady – vyjma přítele, který bojuje a zatím je díkybohu živý a zdravý. V Nikolajevu ale zbylo plno kamarádů, ti by také rádi odjeli, ale nemohou. Jsou ve sklepích a kvůli válečné palbě se bojí vyjít ven,“ přibližuje.

Paní Ludmile a všem dalším ubytovaným uprchlíkům nabízí hotel nejen střechu nad hlavou, ale i pomoc s legalizací pobytu a dalším směrováním života, kupříkladu ve spojitosti se zaměstnáním. „Pomáháme lidem na cestě,“ shrnuje Miloš Říha.

Jestliže Říha shrnuje, Máša Gosanová protahuje. Protahuje si směrem ke kolenům už tak dlouhé tričko – činí tak zprvu mimoděk, když líčí, že má ráda hrady a památky vůbec, takže se těší, až se pořádně podívá po Praze. Posléze chytne dolní lem trička úmyslně, aby s dětskou dychtivostí ochotně zapózovala fotografovi.

„Střelbu u nás v Charkově jsem sice neviděla, ale rány a výbuchy jsem moc dobře slyšela a bála se. V Charkově teď zůstal můj táta a taky se bojí,“ chrlí ze sebe desetiletá slečna, jíž na tričku svítí výmluvný nápis: Freedom, limited edition.