Potkali se na noční směně v Makru a zjistili, že chodí do stejné školy, a že jsou oba z Modřan. Pak odjeli na zkušenou každý na druhý konec zeměkoule. To aby se po letech zase sešli a zjistili, že mají opět společný zájem, tentokrát truhlařinu. Lukáše Lédla a Petra Portu spojuje spousta věcí a teď i společný byznys. Nábytkářská firma Devoto.
„Jde o to, že jsme hledali název, který bude skrývat nějakou myšlenku. A nakonec z toho vzniklo Devoto, z latinského názvu oddaný, v pravém slova smyslu Bohu, v našem případě řemeslu,“ popisuje Petr Porta. „Ale stejně to spousta lidí dokáže zkomolit, třeba na Dřevoto jako naše paní vrátná,“ zasměje se Lukáš Lédl v nábytkářské dílně v Libčicích nad Vltavou, kde společně s Portou podniká již osmým rokem.
Petr Porta a Lukáš Lédl
„Na cestě po Jižní Americe jsem přemýšlel, co dál,“ popisuje Lédl, kterého tenkrát napadlo, že by to mohla být právě práce se dřevem. „Když jsem přijel, tak jsem si koupil knížky o truhlařině. No a když jsem po letech navštívil Petra doma, objevil jsem tam podobnou knihu. Dopadlo to tak, že jsme se společně přihlásili na učiliště. To nám bylo tenkrát čtyřiadvacet.“
Jestli existuje něco jako osud, tak by se dal zapasovat právě do jejich příběhu. Rok a půl se učili technice zpracování dřeva, aby si jednou mohli otevřít svůj vlastní podnik. Věděli, že bez zkušeností to nepůjde. Čtrnáct dní docházeli na praxe a další dny v měsíci si vydělávali na živobytí. Každý po svém.
Už od začátku ale měli plán. Tedy spíš romantickou představu, jak sami po letech uznali. „Chtěli jsme si otevřít dílnu a dělat krásné věci ze dřeva. Měli jsme v plánu spolupracovat s architekty, designéry, umělci a nemysleli na nic jiného,“ vzpomíná Porta. A když říká nic, myslí to vážně. Nikdy neměli žádný byznys plán nebo nic, co by se tomu alespoň trochu přibližovalo.
A možná právě díky tomu, že příliš nepřemýšleli, co všechno špatného se může stát, nezkrachovali. A možná taky díky tomu, že žili tak trochu punkový život. „Byly časy, kdy jsme neměli ani na výplatu. Ale zvládli jsme to,“ říká Porta. Bez půjčených peněz by to ale nešlo. Naštěstí za nimi stála rodina, ke které také směřovaly jejich první výrobky ze dřeva.
„Úplně jako první jsme vyrobili skříň mým rodičům, ale až na místě jsme zjistili, že se nevejde do futer. Dokonce jsme přemýšleli, že bychom kus zdi zbourali. Natolik jsme si cenili naší práce,“ doplňuje Lédl.
Poté přišel na řadu dětský nábytek. „Známí nás přesvědčili, že v Čechách žádný hezký a zároveň kvalitní není. Tak jsme si pořídili zahraniční magazín Elle Decor jako inspiraci a navrhli první kusy nábytku a řekli si, že odteď bude všechno fungovat tak, jak má. To se ale nestalo,“ popisuje zkušenost Lédl s tím, že i když měli zaplacené PR a hotový web, tak se nic neprodalo.
„Tenkrát jsme se v médiích prezentovali čtyřmi sety dětského nábytku. I když jsme neměli žádnou odezvu, nevzdali jsme se. Naopak, odjeli jsme se svou palandou na jeden z největších nábytkářsko-designových veletrhů Ambiente do Frankfurtu nad Mohanem,“ vzpomínají podnikatelé, kteří se tehdy díky pozitivním ohlasům rozhodli v řemesle pokračovat.
„Od dubna minulého roku jsme si řekli, že se do toho obujeme se vším všudy. Půjčili jsme si několik set tisíc, pořídili profesionální stroje, přestěhovali se naproti do budovy do větších prostorů a zaměstnali víc truhlářů,“ říká Porta.
Navázali spolupráci s architekty, designéry a ilustrátory. „Tak jsme si to také původně plánovali a najednou se to jako zázrakem všechno rozeběhlo,“ dodává s tím, že o půl roku později se jim také podařilo otevřít v Praze showroom, kde začali prodávat sériové kusy nábytku a doplňky. Přitom to hlavní, na co se už od začátku specializovali, byla zakázková výroba.
„Už od počátku jsme měli představu, že přestavíme celý dětský pokoj podle klientovy představy. Navrhli jsme třeba interiér, kterému dominuje jeřáb. Ten se poté promítl do tapet, textilií, a dokonce i svítidel, která jsme také začali navrhovat. Vše v minimalistickém duchu,“ vyprávějí ve své miniaturní kanceláři v Libčicích, kde to voní čerstvě umletou kávou. Kávou z pražské pražírny Fair & Bio, pro kterou mimochodem také navrhli nábytek na míru.
Ten tvoří až 60 procent výroby, zbytek jsou série a doplňky. „Sériová výroba se může do budoucna oddělit. To vidím jako samostatné odvětví firmy. Výhoda toho je dokonalost detailu. Jsme schopni všechny ty funkční prvky vychytat do takové dokonalosti, která by se nám u té zakázkové nepodařila,“ říká Porta.
„Pochopili jsme, že v této profesi nejde nastartovat už od začátku nějaký raketový boom. Naopak, jde to postupně. Za těch osm let jsme si vybudovali poměrně dobré vztahy s našimi dodavateli, přičemž u jednoho jsme se dokonce stali čtvrtým největším odběratelem,“ vysvětluje Lédl. „O tom se nám ze začátku ani nesnilo. Budování dobrých vztahů je důležité hlavně v momentě, kdy vám třeba klient nezaplatí. Dodavatel vám zkrátka musí důvěřovat, že mu to splatíte.“
„Tohle řemeslo je opravdu náročné a dostat se na vrchol a udržet se tam je opravdu těžké. Není to jak u IT, kde ten vzestup může být rychlý. V truhlařině je to běh na dlouhou trať. Samozřejmě by se nám líbilo, kdyby to šlo rychleji, ale po těch letech zkušeností už víme, že to takhle nefunguje. Nicméně i tak rosteme. Minulý rok jsme utržili šest milionů a v tomto roce očekáváme 50procentní posun,“ dodává.
A dá se jim to věřit. Protože tady jde přece o Devoto, o oddanost byznysu. Ostatně mají tenhle název také vrytý do kůže. Petr na předloktí a Lukáš na břiše.
Foto: Boysplaynice
