skip to main content

Diana uvězněná ve strašidelném zámku. Nový film si jen myslí, že je odvážný

„Nejsou ani vzdělaní, ani kultivovaní, ani elegantní. Jen nudní, nafoukaní a neomalení,“ říká o britské královské rodině premiérka Margaret Thatcher ve čtvrté sérii Koruny. V aktuálním filmu Spencer to royals schytají ještě víc.

Připomínají v něm zlověstné přízraky, které spolu nemluví, jen se plouží nekonečnými chodbami nebo na sebe čekají. Tou, která neustále přichází pozdě a která se jako jediná nelichotivému popisu vymyká, je princezna Diana.

Režisér Pablo Larraín nechce ve snímku Spencer postihnout celý její tragický osud, zaměřuje se spíše na její duševní stav během tří dnů v prosinci 1991, které princezna strávila na zámku Sandringham.

Celá rodina sice na panství slaví Vánoce, atmosféra ale rozhodně není vřelá. Dianino desetileté manželství s princem Charlesem je vychladlé, do toho ji trápí psychické problémy i bulimie a svěřit se může jen garderobiérce. Se dvěma syny se cítí být uvězněná na strašidelném studeném zámku, kde mají zdi uši.

Problémem filmu Spencer však je, že odtud už nikam nevykročí. Diana se stále hlouběji propadá do deprese i svých představ, v nichž si fyzicky ubližuje, do toho se jí zjevuje duch Anny Boleynové a služebnictvo jí kvůli fotografům zašívá závěsy.

Ona by přitom chtěla prchnout do krajiny svého dětství, která se Sandringhamem sice doslova sousedí, ale přesto nemůže být vzdálenější. Ano, všechny symboly jsou zde přesně tak očividné a návodné, podobně jako repliky, z nichž se chcete minimálně také zamknout v koupelně.

Reklama

Kristen Stewart, která Dianu hraje, mění v naléhavě strojenou přednášku i intimní hovor s malými princátky, jimž sděluje, že jsou součástí instituce, v níž se minulost mísí s přítomností, ale neexistuje v ní budoucnost.

Charles jí pak řekne, musíš mít dvě tváře – jednu soukromou a jednu pro veřejnost –, královna pak přihodí něco o tom, že je princezna jen platidlem. Nikdo tady ale reálně více tváří nemá, všichni jsou jednorozměrní, tudíž průhlední a nezajímaví.

Smutné pak je, že filmu Spencer stačí ke spokojenosti, že proti sobě binárně staví mučenou Dianu a prohnilý zbytek rodiny, a tváří se u toho, jako kdyby konečně demaskoval všechny dlouho tutlané ústrky, jakými si Diana musela projít.

V době zmíněné Koruny, rozhovorů Meghan a Harryho s Oprah nebo skandálů prince Andrewa jde ale o vylamování již dávno vylomených dveří. Jinými slovy, kafrat na královskou rodinu je tak obrovský mainstream, že nelze postavit film jen na tom.

O Kristen Stewart se pak mluví v souvislosti s Oscary, její imitační poloha je ale v něčem podobně urputně éterická, tudíž po chvíli otravná, jako výkon Natalie Portman v předchozím Larraínově filmu Jackie. Z této Diany si tak patrně budete pamatovat jen naléhavý šepot, který trochu ožije snad jen ve chvíli, kdy Diana řekne služebné, že má odejít, protože chce masturbovat.