Znovu a lépe. Tak by se dala shrnout mediální smršť, kterou v posledních týdnech rozpoutala diskuse kolem odvolání ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše a následného odchodu Pirátů z vlády. Jedním z hlavních témat se stala digitalizace, především digitalizace procesu stavebního řízení, klíčového prvku pro správné fungování státní správy i rozvoj stavebního sektoru.
Nepochybně je nutné souhlasit s tím, že digitalizace veřejné správy zvyšuje kvalitu a komfort komunikace občanů se státem, což je určitě pozitivní změna. Právě případ neúspěšné digitalizace stavebního řízení nám však odhaluje povrchnost, do které sklouzla veřejná debata v Česku.
Na první pohled se může zdát, že digitalizace je jakýsi všelék, který dokáže ze dne na den transformovat dlouhodobě neefektivní a byrokratický stát na moderní organismus 21. století. Realita je však jiná.
V nadšení se totiž často zapomíná, že digitalizace je pouze nástrojem – metodou, která by měla sloužit k lepšímu fungování již stávajících procesů a prostředí. Sama o sobě nestačí, pokud není podpořena legislativními a strukturálními změnami. Ukázkovým příkladem je právě nový stavební zákon.
Hlavním cílem bylo zjednodušení a zrychlení stavebních procesů. Jaká je realita? Navrhovaná legislativa je ve skutečnosti tři a půlkrát delší než předchozí verze. A tady bohužel nekončíme. Na český stavební sektor se dál valí jedna norma za druhou, zejména z oblasti ochrany životního prostředí.
Implementace nejnovější směrnice o energetické náročnosti budov, kterou nám ukládá Evropská unie, je jen další (jedovatou) třešničkou na dortu. Výsledkem je, že postavit cokoli bude opět složitější, a tím pádem i dražší.
Experti z oblasti stavebního práva již před deseti lety hlasitě volali po návratu ke zjednodušené verzi stavebního zákona z konce devadesátých let, kterou by stačilo mírně upravit. Namísto toho se ale byrokracie stále prohlubuje a dnes jsme svědky situace, kdy realizace složitějšího stavebního záměru může trvat i desetiletí. Tyto zbytečné průtahy a nadměrná regulace zvyšují náklady, které se nakonec promítají do konečných cen bytů a dalších staveb. Platí tedy, že trh neselhal – to my sami ho likvidujeme.
Jádro problému tedy není v samotné digitalizaci, ale v neúměrné složitosti a regulaci, kterou digitalizace pouze odhaluje a někdy i zesiluje. Namísto toho, abychom se zaměřili na skutečné problémy, doufáme, že digitalizace zázračně vyřeší vše. To však není pravda.
Stavebnictví je pro ekonomiku naprosto klíčové a jakékoli jeho brzdění se samozřejmě projeví i v dalších sektorech.
Pokud nebudeme řešit podstatu problému – tedy přehnanou regulaci a komplikovanost legislativy – digitalizace se stane pouhým prostředkem k vytvoření „digitální mrtvoly“.
Digitalizace stavebního řízení je jistě krok správným směrem. Pokud však nebude doprovázena zásadními legislativními reformami, které sníží zátěž stavebních procesů, bude se jednat o další promarněnou příležitost.
Stavebnictví je pro ekonomiku naprosto klíčové a jakékoli jeho brzdění se samozřejmě projeví i v dalších sektorech. Doufejme tedy, že se z digitalizace nestane jen prázdný slogan, ale skutečně efektivní nástroj, který podpoří růst a inovace.
Pro skutečnou změnu potřebujeme mnohem víc než jen moderní technologie. Musíme se zaměřit na zjednodušení stávajících předpisů a legislativní prostředí, které je dnes pro podnikatele a investory překážkou než podporou.
Digitalizace nám může pomoci procesy zrychlit, ale klíčem k úspěchu je ochota provést skutečné reformy, které odbourají nadbytečné byrokratické bariéry a umožní stavebnictví v Česku opět růst.
