Přípravné kurzy na přijímací zkoušky bývaly luxus a konkurenční výhoda, ale dnes jsou v mnoha případech nutností. Bude i letos v přijímačkách tolik chytáků? O jaké školy se povede největší bitva? A jak dopadnou ti, kteří na žádný kurz nechodí?
Spousty otázek, které se rodičům deváťáků i dětem samotným honí hlavou. A k tomu neutichající diskuse o efektivitě sjednocených Cermat testů, jejichž výsledek má na úspěch u zkoušek největší vliv. Právě tento – některými odbornými hlasy kritizovaný – systém testování dal vzniknout v České republice zcela novému byznysu s přípravnými kurzy.
Pořádají je školy i soukromé firmy a ve velkém začaly už v listopadu. Probíhají většinou o víkendu a děti se v kurzech učí testy správně vyplňovat, učí se strategii, práci s časovým tlakem a další záležitosti, které se v rámci osnov na běžných základních školách nenaučí.
I proto je o přípravné kurzy velký zájem. Podle odborných odhadů si je platí celorepublikově asi polovina deváťáků, a můžeme tedy nahrubo spočítat, o jak velký jde byznys.
Letos končilo v Česku školy 116 tisíc žáků devátých tříd, a pokud zhruba 58 tisícům zaplatili rodiče za přípravu přibližně deset tisíc, dostáváme se k číslu zhruba 580 milionů korun ročně. Jde o peníze, které dají rodiče za přípravu na přijímačky často soukromým firmám.
Očekává se, že aktuální školní rok bude o střední školy opět tvrdý boj. Dostat se na vysněnou školu bude pro letošní deváťáky pravděpodobně obtížnější než kdykoli dřív. Do devátých tříd nastoupily nejsilnější populační ročníky za posledních dvacet let: v roce 2008 se podle Českého statistického úřadu narodilo víc než 119 tisíc dětí a v roce 2009 víc než 118 tisíc (o pět let později to bylo pro srovnání jen 106 tisíc dětí).
K tomu se navíc budou hlásit znovu na střední školy děti, které loni kvůli přetlaku skončily na školách, na nichž studovat nechtějí. Například organizace To dáš! Přijímačky nanečisto proto odhaduje, že letos bude potřeba na přijetí na školu o deset až patnáct procent bodů z Cermatu více než loni.
Největší zájem bude tradičně o školy se všeobecným zaměřením, kterých je přitom v Česku nedostatek – tvoří jen třicet procent všech středních škol, zatímco průměr v Evropské unii je přitom jedenapadesát procent.
Po zkušenostech z loňska, kdy se i děti s vyznamenáním dostaly na střední školu až na odvolání, anebo se nedostaly na jedinou z vybraných škol, počítají odhady pro Prahu a Středočeský kraj s tím, že placenou přípravu absolvuje v této zimě až sedmdesát procent dětí.
Informaci Forbesu už dříve potvrdil i ředitel Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání David Greger. „Předchozí výzkumy v Česku ukazovaly, že zhruba každý druhý žák v průběhu druhého stupně využil nějakou placenou formu doučování, a samozřejmě větší podíl byl u dětí v ročnících před přijímacími zkouškami,“ konstatoval. Polovina rodičů se podle něj vejde v nákladech do deseti tisíc korun, deset procent rodičů uvedlo částky vyšší než třicet tisíc.
Kurzy v Česku pořádá několik soukromých společností. V případě zmiňované To dáš! stojí kompletní příprava přes třináct tisíc korun, organizace poskytuje i stipendia.
Jak říká její spoluzakladatelka Michaela Kadlecová, i když to rodiče neradi slyší, přijímačky jsou soutěží mezi deváťáky. „Je to funkční, předvídatelný, a díky tomu spravedlivý způsob, jak žebříčky uchazečů sestavit,“ je přesvědčena.
Sama je absolventkou University of Cambridge a právě assessmentu (tedy vědě o testování) a vzdělávání se věnuje i ve své akademické dráze mimo podnikání.
Víkend co víkend čekají rodiče na děti připravující se na zvládnutí přijímacích zkoušek na střední školy. Je to v dnešní době nutná podmínka, aby při zkouškách uspěly?
Ne nutně. I dítě, které se nepřipravuje v nějakém kurzu, určitě šanci má. Může se připravovat doma, zdroje jsou dostupné zdarma nebo jim stačí příprava ze základní školy. Nicméně hodně rodičů platí přípravné kurzy nebo jdou cestou soukromého doučování. Je dobré připomenout, že mimoškolní příprava tu vždycky byla, vždycky bude a je to trend, který roste.
Roste všude?
Jednoznačně. Přibližujeme se tím západním zemím. Přijde mi logické, že takhle zásadní věc, jakou výběr budoucí školy je, rodiny zajímá, řeší ji a obracejí se na profesionální organizace.
Jaké šance má dítě, které se připravuje samo? I letos opouští základní školy velmi silný ročník, o některé školy tak bude stejně jako loni obrovský zájem.
Přesné vyčíslení vám nedokážu říct. Ale co je podle mě velmi důležité a musí zaznít: když se děti cíleně připravují, mají velkou šanci uspět. Jedním ze zásadních pilířů úspěchu u zkoušky je kromě aplikovaných vědomostí i to, jak dobře znáte test a jeho náležitosti. To se dá natrénovat.
Co přesně znamená, že „znáte dobře test“?
Z praktického pohledu to obnáší několik kroků. Například jak si umím rozvrhnout čas, jak si nastavím systém kontrol, zda dokážu počítat s nervozitou, zda i jí navzdory umím prioritizovat, přeskakovat v zadání, vyzobat si v co nejkratším čase co nejvyšší počet bodů. To jsou věci, které je dobré si zažít, a přesně toto s našimi deváťáky děláme a cvičíme.
Ve školách se na to nepřipravují?
Doba se hodně změnila. Dnes už i základní školy s testy umějí dobře pracovat, píšou testy nanečisto, už se ve své práci v podstatě nesetkávám s dětmi, které by ty testy a záznamové archy v životě neviděly.
Kolik vám letos do kurzů nastoupilo dětí?
Čísla máme zatím průběžná. Ne všichni začínají s přípravou hned teď na podzim, byť to dává cenný náskok. Více než polovina do toho šlápne až v lednu. Nicméně letos čekáme nominálně víc dětí než vloni, kdy jsme jich měli něco málo přes pět tisíc. Letos počítáme s deseti- až patnáctiprocentním nárůstem.
A kolik máte učitelů?
Máme stabilní tým zhruba třiceti učitelů a pak samozřejmě tým organizátorů, dohromady je nás zhruba sto dvacet. Kurzy se konají o víkendu, musíme se střídat, být odpočatí, abychom dokázali dát deváťákům maximum. Pracují pro nás i učitelé na rodičovské dovolené a podobně.
Pozorujete větší zájem o fyzickou účast v kurzu, nebo online?
Žáci to většinou kombinují. Chodí třeba na dvě třetiny prezenčně, na třetinu distančně – to se bavíme o pražských dětech. Přípravu na dálku využívají i žáci z jiných regionů, někdo se třeba přijede párkrát zúčastnit přesné simulace k nám do Prahy, a pak už pracuje pod naším vedením online z domova.
Odkud se děti nejčastěji hlásí?
Nejjednodušší je samozřejmě říct, že to jsou tradičně velká města: Praha, Brno, Plzeň. Jenomže je potřeba se na to dívat tak, že za každou přihláškou na střední je příběh nějaké konkrétní rodiny.
A tam, kde má pražský deváťák luxus toho, že ráno může jet na svou vysněnou školu tramvají, v regionech je logistika cesty do školy a ze školy velmi důležitým faktorem pro výběr. Je časté, že dítě má jen jedno jediné schůdné gymnázium ve spádovém městě, kde pracují například jeho rodiče nebo kam mu ráno a odpoledne jede autobusový spoj.
Placená příprava stojí tisíce korun. Vyřazuje automaticky děti z chudších rodin?
Pro tyto děti poskytujeme stipendia a je to skutečně široká skupina žáků, proaktivně je vyhledáváme. Dlouhodobě spolupracujeme s organizací Člověk v tísni, která vytipovává žáky ze své sítě kontaktů. My sami napřímo spolupracujeme s dětskými domovy, kde připravujeme žáky, kteří by jinak maturitní obor vůbec nezvažovali.
Pak jsou děti, které by na maturitní obor i šly, ale potřebují nějakou pomoc, typicky rodiny s dvojčaty, děti samoživitelů, děti, o které pečují prarodiče. Zdarma připravujeme holky a kluky z Ukrajiny, a tam mě až dojímá, jak obrovské dělají pokroky.
Jak odhadujete, že to letos bude vypadat? Bude to zase takové drama? Ptám se proto, jestli budou stačit změny, které stát během posledních měsíců udělal.
Je především dobře, že se o tom mluví, že to rodiče zajímá a že to zajímá média. Považuji za velký úspěch, že ta debata neutichla. A právě proto bych všechny vystresované rodiče uklidnila, že to opravdu letos bude lepší.
V čem?
Loni byl velký problém to, že se slilo dohromady první a druhé kolo. To letos nebude, deváťákům bude 15. května komunikováno přijetí právě na jednu školu z jejich výběru až tří prioritně seřazených škol.
Všechno by mělo zeštíhlit, zrychlit a i to loni tolik obávané druhé kolo je nyní designované rychleji, ne aby se týdny v nejistotě vleklo. Nicméně to je ta formální část, druhá věc je argument oborové struktury škol.
Právě. Opět budou školy, kam se dostane jen zlomek zájemců, to se přece za rok nevyřešilo.
Ano, velký zájem bude zcela jistě o všeobecné obory, tedy gymnázia, lycea, průmyslovky, které vždycky byly a budou populární. To se letos nezmění.
Co radíte rodičům?
Rodiče se nás ptají: máme taktizovat, nemáme taktizovat. Jsem přesvědčena, že žák by se měl hlásit jen na ty školy, kde si dokáže představit, že tam skutečně nastoupí a stráví tam další čtyři roky. Letos dochází na přihlášce ke změně, už ke dni podání rodina uvádí školy v pořadí, jak je prioritně chce. První by tedy měla být rozhodně ta, kterou dítě chce nejvíc.
Jediné, v čem se dá „taktizovat“, je to, že například naši žáci od nás znají počet bodů, které byly potřeba k přijetí na konkrétní školy v minulých letech, a na základě toho se rodiče můžou informovaně rozhodnout a podat přihlášky na školy, na které žák má.
Například vědí, že na podzim píše cvičné testy na třicet bodů a na vybranou školu jich potřebuje sedmdesát. A je na něm, co s touto situací udělá. Na zkoušku se jednoznačně dá připravit a obrovsky se zlepšit, otázkou je, jestli to dítě chce.
Takže se mají rodiče podívat na to, kolik potřeboval bodů poslední přijatý uchazeč?
Ano, to je k dnešnímu dni nejrelevantnější informace, kterou můžeme rodinám dát. Údaje říkají, kolik bodů loni získal poslední přijatý uchazeč, který se ještě dostal. My doporučujeme mířit na deset až patnáct procent výš, protože člověk logicky nechce mířit na toho, kterému se to „ještě“ povedlo, ale bezpečně nad něj.
Pak tu ale máme příklad pražských gymnázií, o nichž se loni hodně diskutovalo. Když tehdy muselo dítě získat třeba osmdesát čtyři bodů a letos by mělo mířit ještě o patnáct procent výš, znamená to, že přijímací test musí napsat téměř bez chyby?
Vy jste tu otázku v podstatě zodpověděla. Pokud je to takto kompetitivní škola, tak našim rodičům říkám: Pokud poslední přijatý měl pětaosmdesát bodů, cílila bych nad to. To je ta nejupřímnější odpověď.
Tím se ale dostáváme k testům samotným a vidíme, že děti jsou schopny testy takto skvěle zvládnout a že gymnázia a další školy se pak naplňují takto schopnými uchazeči.
Proto je v testech tolik chytáků?
Já to slovo nemám ráda, byť se s tím často setkávám. Slýchám, kolik je v testech těžkých otázek, že to je podraz, že by to nevěděli ani rodiče a tak. Jenže cílem úloh v nich není, aby v nich uspěl každý a napsal to na padesát bodů. Úlohy se záměrně dělí na takzvané rozřazovací a ověřovací.
Ověřovací průřezově ověřují učivo ze základní školy, takové „jednoduše“ získané body. Rozřazovací jsou právě ty, které cíleně nemají vyřešit všichni – proto jsou komplexnější, složitější. Jinak by testy nesplnily svůj hlavní účel rozřadit uchazeče na školy.
Nehrozí ale, že se letos ještě víc rozevřou nůžky mezi Prahou a dalšími městy? Je spravedlivé, když někde děti musejí test zvládnout téměř bez chyb a jinde na gymnázium stačí o patnáct bodů míň?
V tomto směru si myslím, že to letos bude podobné jako vloni. Ona to prostě je soutěž mezi deváťáky a některé obory jsou žádanější než jiné. A je dobré se zajímat i o to, kolik tříd na střední škole letos maturuje, protože se dá očekávat, že stejný počet žáků bude škola přijímat.
Školy nefungují tak, že když vidí silný ročník a zájem, tak z roku na rok otevřou místo dvou tříd třeba šest. Na to nejsou kapacity školních budov ani úvazky učitelů. A když se bavíme o nerovnosti, já jsem velký zastánce většího počtu přihlášek. Přidání třetí přihlášky vnímám jako absolutně zásadní věc, která sice přišla pět minut po dvanácté, ale dobře, že přišla.
V rámci toho pak jednotný test vnímám jako naprostou nezbytnost, která do systému vnáší předvídatelnost – žák se chystá na jedny Cermat testy, ne na iks různých testů od různých škol.
Některé školy ale mají ještě své vlastní testy. Děti se pak připravují na Cermat testy a ještě chodí na další přípravku. Nejsou to už obrovské nároky na ně i rodiče?
Školy si samozřejmě mohou udělat svoji část přijímací zkoušky a dělají to. Nejčastěji ale v rámci školní zkoušky přihlížejí právě k vysvědčení ze základní školy, tedy k prospěchu. Kdyby školy přihlížely jenom k prospěchu, tak to nebude objektivní. Základní školy neznámkují stejně, jedničky z jedné nemusí mít stejnou hodnotu jako jedničky ze druhé.
Navíc průměry žáků jsou tak shodné, že průměr jako jediné kritérium absolutně nejde využít pro sestavení žebříčku přijatých – tím spíš na kompetitivních školách, kde dobrý prospěch je úplná samozřejmost. Někde pak chtějí test z angličtiny, někde pohovor, někde portfolio, ale vždycky mají nadpoloviční váhu Cermat testy.
Jsem přesvědčená, že to je funkční, předvídatelný a díky tomu spravedlivý způsob, jak žebříčky uchazečů vůbec sestavit.
Kde vy osobně letos vidíte největší slabinu systému?
Začnu dobrou zprávou: letos se nemění testy samotné, takže žáci vědí, na co se mají chystat. Cermat testy jsou syntézou znalostí a dovedností z rámcového vzdělávacího programu, za ty roky prošly revizemi a jsou orientovány na kompetence. Víme, co se od nich čeká, jsou k nim zdarma dostupné zdroje a základní školy s nimi umějí pracovat.
Aktuálním problémem bohužel je, že se některé věci upravují a ladí až v průběhu rozjetého školního roku, zejména z technického pohledu samotného podávání přihlášek. Ale kritizovat za to ministerstvo by bylo z mého pohledu laciné. Na to, pod jakým tlakem jsou a kolik dílčích technických změn v tom systému je, tak dělají, co můžou.
Rozhodně sama nemůžu s klidným svědomím říct, že bych to dokázala lépe nebo rychleji.
