Šéf J&T banky Štěpán Ašer už více než patnáct let velí instituci, které se svými penězi důvěřují nejbohatší Češi a Slováci. Teď v ní získal podíl a chce ji připravit na další dekády.
„Přišli jste udělat vtipný rozhovor?“ žertuje v mohutné zasedačce a uvolněné náladě Štěpán Ašer. Jeden z nejklíčovějších lidí impéria J&T rozhovory příliš v lásce nemá. Na tento, jak sám říká, kývl v dobrém rozpoložení na dovolené. Nutno poznamenat, že jakkoli jsme za vtipným rozhovorem nepřišli, v nově vybudovaném sídle banky bohatých se pobývá parádně.
„Udělali jsme si to k obrazu svému,“ prohodí Ašer, za nímž se tyčí jeden z rozměrných obrazů, kterých je v domě na pražské Sokolovské ulici nepočítaně. Ale (domnělé) vtípky stranou. Štěpán Ašer je čerstvým spolumajitelem skupiny, což je ostatně jen odraz filozofie vesmíru, který stvořily rodiny Tkáčů a Jakabovičů.
J&T se na rozdíl od řady jiných bank soustředí primárně na movitější klientelu, pro niž se snaží být partnerem spíš než bankou. Co zní jako příšerné reklamní klíše, je ve světě J&T dlouhodobá strategie. Jedním z důkazů může být stvoření fondu Arch, do něhož Patrik Tkáč a spol. vložili také svůj podíl v EPH, čímž dali „běžným smrtelníkům“ možnost podílet se na růstu (nejen) veleúspěšného energetického holdingu.
„Vnímáme se tak, že jsme křižovatkou příležitostí. Na jedné straně k nám přicházejí lidé, kteří mají hodně peněz a hledají možnosti zhodnocení, a na druhé ti se zajímavými projekty, na jejichž realizaci hledají kapitál,“ říká Štěpán Ašer.
Vede nás přitom do Galerie Magnus Art, která je součástí velkorysého sídla a jejíž ambicí je podporovat nejen mladé, ale i zkušené sběratele a propojovat je s umělci. A asi nic nedokresluje barvitost světa J&T jako právě firemní galerie. Protože jak říká Štěpán Ašer – majetek má přinášet radost.
Vy a Igor Kováč jste v červenci získali podíl ve vaší skupině. Jaké to je, být spolumajitelem J&T?
Po těch letech to vnímám jako velké ocenění naší práce a nový kopec práce před námi.
Změnilo se pro vaši práci něco prakticky?
Vlastně ne. Vždycky jsem J&T bral tak trochu jako svoji ve smyslu, že fungujeme jako rodinná firma – zpovídáme se za svoje rozhodnutí vlastníkům, kteří s tou firmou žijí, je to hodně přímá agenda. Samozřejmě jsou dozorčí rady a valné hromady, ale velký kus je prostě to, že vám akcionář kdykoli zavolá. Takže teď se kromě zakladatelů musím za každé rozhodnutí zpovídat ještě Igorovi a sám sobě. (smích) Pracovně a přístupem se nezměnilo nic. Je to trochu satisfakce pro mé ego.
Necítíte tedy trochu víc „skin in the game“?
Cítím to pořád stejně. Jsem tu přes dvacet let. Nastupoval jsem do banky, která měla do sta lidí, v takovém prostředí prožíváte hodně intenzivně a bezprostředně každý firemní úspěch i neúspěch. Dneska je nás násobně víc, prošli jsme si výrazným růstem počtu lidí, bilance, komplexnosti toho, co děláme, ale když v sobě máte ty kořeny, pak ten mindset „vlastníka“ je ve vás už pevně ukotvený.
Byla to otázka času? Respektive existovala nějaká dohoda, že k tomu jednou dojde?
Nebyla žádná dohoda nebo příslib. Je to důsledek nějaké genezeuvažování zakladatelů nad budoucností J&T v kombinaci s nespornou velkorysostí a připraveností dělit se o úspěch. Patrik Tkáč možnost vstupu do akcionářské struktury v jednu chvíli otevřel a pak samozřejmě nějakou dobu trvalo všechno dohodnout, protože je to koneckonců obchodní transakce.
Říkáte, že vnímáte J&T jako rodinnou firmu. Jak byste ji popsal jako instituci? V čem se liší od jiných bank?
