Jejich svatební cesta byla tisíce kilometrů dlouhá. Ve stařičkém autě procestovali sibiřské lesy, mongolské stepi nebo poušť Gobi. Poznali nezapomenutelné chutě a vůně i výhledy na města a divočinu středoasijských republik, Ruska, Balkánu a Blízkého východu.
Manželé Zuzana a Martin Remišovi mají cestovatelskou DNA, která je neopustila ani po narození syna Danka a dcery Olívie. K dobrodružným výpravám se vrátili dříve, než děti oslavily první rok. A nelitují ani jednoho kilometru. Zuzana Remišová prozradila časopisu Forbes, jak se cestuje do dalekých končin i s dětmi.
Kdy jste s manželem začali cestovat autem?
Ještě na vysoké škole. Rozhodujícím okamžikem bylo, když nám uletělo letadlo do Bruselu. Měli jsme sbaleno, tak jsme nasedli do auta a vyrazili na vlastní pěst. Začali jsme v malém golfíku, se kterým jsme se vydali na první cesty za svobodou do Chorvatska, Belgie, Švýcarska, Španělska a Francie.
Tehdy to bylo něco nepopsatelně dobrodružného. Ještě pár let předtím se to zdálo jako sen. Postupně se nám autonomádství dostávalo stále více pod kůži a my se odhodlávali k delším výletům.
Není Volkswagen Golf na cestování malý?
Tehdy jsme si to nemysleli a asi jsme měli mladé páteře, protože nám nevadilo spát schoulení na předních sedadlech. Ale můj manžel měl jako teenager sen – koupit si klasický americký terénní Ford Bronco.
Když jsme ho našli za skvělou cenu na eBay, jeli jsme pro něj až do Německa, Martin ho upravil podle evropských standardů a přestavěl na expediční vozidlo. Absolvovali jsme v něm většinu našich cest. Používáme ho i dnes, kdy je mu už více než třicet let.
Nebylo to nebezpečné?
To si nemyslím. Ale čím starší a méně spolehlivé Bronco bylo, tím větší mělo charisma a tím více dobrodružství jsme s ním zažili. A každou poruchu lze vyřešit, jen musíte mít dostatek času.
Tyto situace zmenšily hranici mezi námi a silnicí, takže jsme si užívali každý kilometr. Díky jeho terénním schopnostem jsme se dostali i do méně turistických míst. Procestovali jsme s ním Itálii, Sardinii a Balkán, ale největší dobrodružství jsme s ním zažili ve Střední Asii.
V této oblasti jste ujeli více než šedesát tisíc kilometrů. Proč právě Střední Asie?
Dlouho nás přitahovala svou exotičností, krásnou přírodou a tím, že není zrovna nejoblíbenější turistickou destinací. V našem životě jsme se ocitli v bodě, kdy jsme se potřebovali odreagovat od práce a domácí rutiny, a řekli jsme si, že je čas na velké cestování. Fungovalo to perfektně.
Prozkoumali jsme Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, přejeli trajektem přes Kaspické moře do Kazachstánu. Pak jsme přejeli Kyrgyzstán, Tádžikistán, přes Pamír do Uzbekistánu, Turkmenistánu a přes Írán a Turecko se vrátili do Evropy. Zjistili jsme, že nám to vyhovuje, že jsme takoví, jací jsme.
A právě proto nemohly být líbánky výjimkou. Na půl roku jsme opět vyrazili na cesty a projeli Mongolsko a dalekou Sibiř, včetně „BAM road“, která je jednou z nejnebezpečnějších silnic na světě. Ve Vladivostoku jsme pozdravili Tichý oceán a otočili se zpět už i s naším starším synem v bříšku.
Pak přišly děti a ty sis dala pauzu…
No, naši rodiče by měli velkou radost. Předpokládali, že s příchodem dětí dostaneme rozum, přestaneme si vymýšlet a budeme sedět doma. Maximálně bychom cestovali po Slovensku a České republice. A nebudu lhát, to byl i náš původní plán.
Rychle jsme si ale uvědomili, že u dětí není třeba potlačovat vlastní identitu a že je vlastně chceme v cestování podporovat, protože jim to může v životě jen prospět.
Proč?
Protože je to mění a posouvá vpřed. Každý den se učí na vlastní kůži a zažívají nové věci. Není třeba se obávat jejich nepohodlí. Dítě se cítí dobře tam, kde má rodiče. A pokud jsou spokojení rodiče, jsou spokojené i děti. Zní to jako klišé, ale je to pravda.
Dítě nepozná rozdíl mezi tím, jestli ho kojíte doma v obýváku nebo uprostřed lesa, nebo jestli mu měníte plenu na luxusním přebalovacím pultu nebo u pumpy na lavičce mezi kamiony. Nejtěžší je překonat vlastní obavy, pak brzy zjistíte, že je vše v naprostém pořádku.
Kdy děti poprvé cestovaly?
Dankovi byly pouhé dva měsíce a my jsme se na něm učili. Začali jsme výlety po Česku a na Slovensko. První noc jsem se tak bála spát v autě, že jsem ho pro jistotu oblékla, jako bychom trávili noc na Sibiři. Po půl hodině se chudák probudil úplně zpocený a tehdy jsem si uvědomila, že nepotřebuje čtyři vrstvy a čepici, když já jsem byla v kraťasech a tričku.
Na první velkou cestu na Balkán jsme ho vzali, když mu bylo patnáct měsíců. Olívia se už narodila do kočovné rodiny. Neměla na vybranou a začala s námi cestovat ještě v průběhu šestinedělí. Loni v lednu jsme s nimi jeli do Řecka a na podzim jsme prozkoumali Gruzii, Arménii a Turecko.
Kolik jim tehdy bylo let?
Olívia po návratu z výletu oslavila třetí narozeniny a Dankovi bylo pět let.
Co vás na cestování baví?
Milujeme overlanding, což je cestování autem, na motorce, zkrátka čímkoli na kolech. Není důležitý cíl, ale samotná cesta a její příprava. Příprava a úprava auta, plánování a skutečné cestování a poznávání nových lidí a kultur.
Miluji svobodu, kterou nabízí vlastní obytný vůz, chci mít možnost zastavit, kdy chci a kde chci. Být každý den na jiném místě. Je skvělé nechat se ovládnout náhodou nebo příležitostí. Přesně to se mi líbí.
Ze všeho nejvíc mě fascinuje překonávání vlastních předsudků získaných z médií, od rodičů nebo učitelů. Cestování nabízí příležitost vytvořit si názor na zemi, lidi nebo kulturu na základě skutečných, a především vlastních zkušeností.
Archiv Remišovci
Co na cestování baví manžela Martina?
Svoboda se určitě týká i mého manžela. A i když by to asi nepřiznal, právě přípravná fáze ho baví nejvíc. Je to čas, kdy se může na celé dny zavřít do svého království – garáže. Tehdy může naplno projevit svou technickou osobnost a zlepšit vůz.
Můj manžel je také velmi romantická duše, více než já. Často se nechává unést západem slunce na pláži s výhledem na moře nebo východem slunce na jedinečném místě. Dokáže nám nastavit budík na šílenou ranní hodinu a nutí mě šlapat potmě na neznámá místa.
Vzpomínám si například na náročný ranní trek na nejvyšší dunu mongolské pouště Gobi. Když jsme uprostřed noci vstali. Bylo to to poslední, co jsem chtěla udělat, ale nakonec jsem byla nadšená.
Jak se stravujete na dlouhých cestách?
Stravování na cestách se téměř neliší od stravování doma. Protože máme v autě kuchyňku včetně ledničky, vaříme si většinou sami. Používáme hlavně místní potraviny z trhů nebo přímo od zemědělců, takže celková strava je mnohem kvalitnější a vlastně i chutnější.
Nevyhýbáme se restauracím ani pozvání místních obyvatel a zkoušení nových jídel. Snažíme se, aby děti jídlo ochutnaly a podle chuti se rozhodly, zda ho chtějí jíst.
A snědí vše?
Dokud vařím, platí pravidlo: „Sněz, co máš na talíři, nic jiného nebude.“ U mého pětiletého syna to fungovalo. Když poprvé usnul s hladovým žaludkem, už dával pozor a vždy se snažil jíst co nejvíc. Moje dcera je tvrdohlavější a budeme na tom muset zapracovat.
Vzděláváte děti na cestách?
Protože ještě nechodí do školy, nemáme domácí úkoly ani seznamy předmětů a témat, které se mají naučit. To neznamená, že se děti na cestách nevzdělávají. Každý den zažívají spoustu zážitků a získávají nové poznatky. Zvířata, jazyky, koloběh vody, životní prostředí. Učí se také z vlastních chyb.
Když jsme v Řecku zkoumali vyplavenou medúzu a povídali si o tom, jak moc dokáže popálit, ztratila Olívia rovnováhu a celou dlaní se zabořila přesně do středu průhledného medúzovitého tvora. Byl z toho sice obrovský křik, ale také jsme zjistili, že mrtvé medúzy už nežahají.
Archiv Remišovci
Každý den vidíme, jak to dětem prospívá a jak je to rozvíjí. Nestydí se a umí si anglicky říct o to, co chtějí, nejčastěji o zmrzlinu. Nebojí se nových lidí a okamžitě si hrají s cizími dětmi. Každý kilometr cesty přináší nové a nové otázky, na které se snažíme odpovídat a vysvětlovat souvislosti, dokud je to nepřestane zajímat. A někdy hledáme odpovědi společně.
Jak děti zvládají dlouhou cestu autem?
Dětem nevadí, že na začátku cesty stráví v autosedačce více času, protože vše kolem nich je nové, neokoukané. I samotná cesta je „wow“, obraz za oknem se mění. Když se setmí, přijde na řadu dětská výbava v autě. K tomu samozřejmě patří knížky na „čtení“, něco, co svítí, něco, co hraje, něco, co mluví, kreslicí potřeby a oblíbená domácí zvířata.
Velmi se nám osvědčila dětská knížka s mluvícím perem, která děti vždy na dlouhou dobu zabaví. To vše musí mít matka neustále po ruce a v pravidelných intervalech to obměňovat, a především je nutné mít zásobu zábavy dvojnásobnou, ať nedochází ke zbytečným bitkám.
Je lepší, když jsou některé z těchto hraček nové nebo alespoň neokoukané. Toto vybavení máme vysloveně jen v autě, domů si nic z toho nebereme, aby to bylo pro děti vždy zajímavé.
To dítě ale asi nezabaví na celý den…
Po koloběhu výměny hraček, které trvá třicet minut až dvě hodiny, přichází čas na svačinu. Vždy máme po ruce vodu, sušenky, sendviče nebo vařené těstoviny v krabičkách, aby se děti mohly během jízdy najíst.
Po několika hodinách je samozřejmě dobré pomocí aplikace najít nejbližší dětské hřiště a nechat děti, ať se vyřádí. Pak si rádi sednou do auta a nevadí jim spát. Když je nejhůř a nemůžeme najít vhodné místo na spaní, přijde nám vhod kniha příběhů v tabletu.
Jak řešíte zdravotní problémy na odlehlých místech?
Pokud člověk odjíždí na delší dobu, je lepší se předem připravit – zejména psychicky, že se něco stane. Pak vás emoce strachu a hněvu nezaplaví a můžete reagovat s relativně chladnou hlavou. Naštěstí se našim dětem zatím nic vážného nestalo. Jen jeden rozhozený dětský žaludek v Turecku, jedna rozbitá hlava a pár škrábanců. Vše se podařilo vyřešit bez návštěvy pohotovosti nebo lékárny.
Co máte ve výbavě?
Když jedeme na pár dní pryč, balím základní lékárničku jako asi každý rodič. Něco na bolest, něco na horečku, na nos, na krk, léky na alergii a dezinfekci. Letos jsem před naší dvouměsíční cestou do Gruzie věnovala zvláštní péči přípravě lékárničky do auta. Konzultovala jsem to se svým pediatrem a odcházela jsem spokojená, že jsem připravená sama zvládnout to, co bych i doma zvládla jen s telefonickou konzultací.
Zažili jste na cestách krizovou situací ohledně zdraví?
Můj syn Danko a já jsme měli problém na cestách, než se narodil. Otěhotněla jsem v Rusku uprostřed sibiřské tajgy, daleko od civilizace. Po několika týdnech jsem začala mít silné křeče.
Odjeli jsme do Vladivostoku, kde jsme navštívili soukromou gynekologickou kliniku. Byl tam profesionální personál, perfektní vybavení a až na jednoho netaktního pracovníka bylo vše provedeno rychle, profesionálně a starali se o mě. Bohužel zjistili, že mi hrozí potrat.
Archiv Remišovci
Lékařka z vlastní iniciativy zavolala do „roddomů“ ve městě, zjistila, kde je volné místo, hned mi zařídila hospitalizaci a objednala taxi. Postarala se o to, aby se mě při příjezdu nikdo na nic neptal, prostě se o mě postarali.
Bydlela jsem v místnosti tři krát pět metrů s dalšími čtyřmi ženami a asi sto padesáti šváby, ale pomohlo to. Necestujeme přece do džungle nebo na Antarktidu. Prakticky všude je lékařská péče relativně dostupná a na dostatečné úrovni.
Jak máte sbaleno?
Při naší první cestě do České republiky, když byly Dankovi dva měsíce, jsem si vzala téměř celý byt. Sbalila jsem si všechno, co mi neuteklo. Možná i váhu na vážení dítěte, a to jsme jeli jen na víkend. Časem si člověk uvědomí, že dítě nepotřebuje mít každý den čisté oblečení, a u miminka to platí dvojnásob. Začínáte tedy snižovat množství.
Je také příjemné si uvědomit, že pračky najdete v zahraničí, v kempech, doma nebo ve veřejných prádelnách. Pro mě je nejdůležitější mít dostatek spodního prádla a ekologický prací prášek na praní v ruce, když je potřeba. Jednou za tři týdny vyhledáme pračku a použijeme ji třeba i pětkrát.
Když jedeme na delší cesty, balím si něco do každého počasí, protože většinou jezdíme do hor a k moři a je třeba počítat s deštěm. Každý má v autě poličku, kde má věci, které právě používá. Navíc mám pod postelí věci zabalené v samostatných organizérech podle témat a každý balíček má svůj popis – věci na pláž, na kola, do deště, na hory, funkční na zimu atd.
Snažím se děti vést k tomu, aby si hračky balily samy. Každý má svůj vlastní kufr a může si do něj nacpat, co chce. Díky tomu už není třeba plakat kvůli zapomenutým hračkám. A Martin má na starosti auto a vše, co s ním souvisí.
Co vám cestování dalo a co vzalo?
Co nám cestování vzalo? Nic. Cestujeme už dlouho a mohu s čistým svědomím říct, že mě nenapadá jediná negativní věc. Jediné, co mě trápí, je strach, který rodina a blízcí vždy pociťují, když jedeme na méně tradiční místa. Ale myslím, že to k tomu patří, a myslím, že stejný strach budu mít i o své děti, pokud zdědí cestovatelský gen.
Cestování autem nám zároveň otevřelo celý svět. Bez cestování bychom to rozhodně nebyli my. Jsme vděční, že máme podmínky pro uskutečnění takových snů. To bohužel v dnešní době není samozřejmostí, a tak si vážíme každého výletu, který můžeme podniknout.
Poznali jsme nové lidi, nová místa, založili jsme Overland Festival a Overland Film Fest, kde se každoročně scházejí cestovatelé na autech a motorkách, aby si vyměnili zážitky. Žijeme normální život, chodíme do práce, máme koníčky, ale cestování se stalo naší součástí.
Dokážete vybrat nejlepší a nejhorší zážitek z cest?
Ráda vzpomínám na avarskou svatbu, kterou jsme zažili v Ázerbájdžánu. Začalo to automobilovou kolonou v centru města. Končila v obrovském svatebním paláci, kde čekalo šest set hostů. Celý večer jsme byli svědky avarských tradic, obklopeni asi dvaceti druhy jídla, snažili se nás naučit avarské tance, ale skončilo to hořícím chlebem uprostřed parketu.
Během cestování jsme zažili i spoustu stresových situací. Například když jsme se usadili u íránského solného jezera Namak, kde byla téměř dokonalá tma. Uprostřed noci se k nám začalo blížit auto se zhasnutými světly, jen občas si na nás posvítili, aby věděli, kde přesně stojíme. Vyběhli jsme ven s noži a pravděpodobně i s vidličkami, odhodlaní se bránit. Ale byla to jen rodina na výletě, která zabloudila a nechtěla nás v noci budit světlem.
Bylo z toho nakonec příjemné setkání a druhý den skvělý piknik. Téměř každý den zažíváme s dětmi jedinečné chvíle. Je úžasné sledovat, jak si k sobě stále častěji nacházejí cestu. Například večer otevřou střešní okno a rozzářenýma očima pozorují západ slunce a Danko jen tak mimoděk přenechá své místo sestře, aby lépe viděla. Po těch ránech plných hádek je to až neuvěřitelné.
