Ráně, která ji měla usadit, se Čína vyhnula jako kung-fu mistr. Naopak tím, kdo to ve výsledku schytal, jsou Američané, kteří vyrukovali s drakonickými cly. A v ohrožení je i Evropa. Peking obchodně dobývá svět a přitom si dává pozor, aby neudělala stejnou chybu jako Západ.
Roky byla Čína hlavním obchodním partnerem Německa. Berlín se však závislosti na jejím zboží snažil zbavit, až nakonec loni slavil úspěch. Na první příčku v obchodní bilanci se dostaly Spojené státy. Jenže…
Donald Trump na jaře rozjel celní válku s celým světem, a jedním z výsledků je, že heslo America first už v Německu neplatí. Největším obchodním partnerem Berlína je opět Peking. Zatímco v prvních osmi měsících letošního roku obchodní výměna mezi Německem a Spojenými státy činila 163,4 miliardy eur (zhruba čtyři biliony korun), s Čínou dosáhla 168,2 miliardy eur (asi 4,2 biliony korun).
Problém pro Německo, s nímž je velmi provázán český průmysl, spočívá v tom, že mnohem více zboží z Číny dovezlo, než poslalo druhým směrem. Konkrétně dnes deficit činí 87 miliard eur, asi 2,2 bilionu korun, což je rekord.
„Toto je nerovnováha a rozhodně to není v našem zájmu,“ sdělila Reuters Christina Otte, zástupkyně ředitele pro sekci východní Asie v německé agentuře Germany Trade & Invest.
Případ největší evropské ekonomiky ukazuje, jak Trump přivedl svými cly zbytek světa k velmoci, s níž přitom na globálně soupeří. Peking totiž rychle zareagoval na zvýšené sazby ze strany Spojených států – které by podle poslední dohody měly nově činit 47 procent. Své zboží, i třeba za nižší cenu, udal jinde.
Zatímco Spojeným státům klesl dovoz z Číny, ve většině světa se zboží z asijské velmoci nakupuje víc. Například v Evropské unii to bylo o patnáct miliard dolarů (asi 354 miliard korun) za třetí čtvrtletí víc než loni.
„Evropa nepochybně čelí druhému ‚čínskému šoku‘,“ uvádí analýza ING. Termín čínský šok označuje situaci, kdy čínská konkurence připravila v oblasti průmyslu o místo stovky tisíc Američanů a Evropanů.
Už totiž neplatí, že čínské firmy vyvážejí hlavně méně sofistikované zboží jako třeba textil nebo elektroniku. Poslední roky se prosazuje i v pokročilých odvětvích, jako je elektromobilita nebo robotika. A právě to, že čínské výrobky nahradí ty evropské, může mít za následek propouštění.
„Čínská lidová republika posledních deset let prožívá hvězdné období,“ říká sinolog a ekonom Martin Kříž.
Grafika: Econovisuals
Pekingu se totiž daří po celém světě a ve svém honu za globální dominancí se posouvá i mnohem blíže ke Spojeným státům. V Latinské Americe, jež byla tradičně pod vlivem západní velmoci, se obchod s komunistickým režimem během posledních dekád výrazně rozmohl. Dokonce natolik, že se podle odhadů Evropského parlamentu stane Čína do roku 2035 hlavním obchodním partnerem regionu.
Za tím stojí rychlé tempo růstu hodnoty obchodu – zatímco v roce 2021 se pohyboval okolo 450 miliard dolarů (9,5 bilionu korun), loni dosáhl necelých 520 miliard dolarů (téměř jedenáct bilionů korun) a do roku 2035 by měl přesáhnout hranici 700 miliard dolarů (skoro patnáct bilionů korun).
Už dávno je Čína navíc nejdůležitějším obchodním partnerem zemí na samotném jihoamerickém kontinentu, tedy Latinské Ameriky bez Mexika, Kostariky či třeba El Salvadoru. Aby si však tuto pozici udržela a dále rozvíjela, nebrání se do prohlubování vztahů vkládat astronomické částky.
Například za loni otevřený přístav Chancay v Peru zaplatila 3,6 miliardy dolarů (skoro 76 miliard korun). Výměnou za to získala zkrácení času lodní přepravy mezi zeměmi na pouhých deset až dvacet dní a kontrolu nad jedním z nejvýznamnějších logistických uzlů na kontinentu.
Rozmach Číny se na kontinentu přitom neomezuje pouze na Peru. Argentinský prezident Javier Milei, který se proti Číně a jejímu režimu dlouhodobě vyjadřuje, dnes ovšem v rámci své snahy kompletně domácí trh liberalizovat vítá čínské investice a import levných produktů, jež přitom dusí argentinské výrobce.
Brazílie, kde loni Čína investice zdvojnásobila, zase v posledních týdnech ztížila podnikání americkým farmářům sóji. Přestože celní válka mezi velmocemi mírně ustoupila, zbývající cla ženou cenu amerických sójových bobů nahoru, a čínští dovozci tak sahají po levnější variantě z Jižní Ameriky.
Zvyšování vlivu Číny má proto na Spojené státy již dnes zásadní dopady. Pokud totiž v zemích Jižní Ameriky ztratí důležitost, mohou přijít o přístup k surovinám jako lithium, měď, ale i maso. Kontrolou důležitých logistických uzlů navíc může Čína omezovat schopnosti amerických firem v regionu obchodovat.
Hlavním cílem komunistického „dobývání“ jihu přitom podle think-tanku Atlantic Council není primárně vydělat, ale vybudovat natolik silnou pozici, aby Peking mohl nenásilně ovlivňovat mezinárodní politiku zemí.
To se mu podle letošního zjištění španělského Královského institutu Elcano daří zejména v ekonomických otázkách. Při hlasování v OSN o lidských právech, suverenitě či územní celistvosti se ale země alespoň prozatím většinou přiklání na stranu Západu.
Přízeň za stadion a železnici
Mnohem svolnější k zájmům Číny jsou země Afriky. Těm mezi lety 2001 až 2018 půjčila přibližně 126 miliard dolarů (skoro 2,7 bilionu korun) a dalších čtyřicet miliard dolarů (téměř bilion korun) do nich investovala. Výsledkem snažení byla podle think-tanku FPRI jejich o sedmdesát procent větší shoda s Čínou při hlasování v OSN.
Každá investovaná miliarda dolarů mezi lety 2008 až 2012 pak způsobila přibližně 1,3procentní pokles průměrné politické shody se Spojenými státy.
Už šestnáctým rokem navíc Čína dominuje africkému obchodu, který loni vzrostl o 4,8 procenta na 295 miliard dolarů (přes 6,2 bilionu korun). Rusko, které o kontinent rovněž projevuje zájem, dosáhlo ve stejném období pouhých 24,5 miliardy dolarů (517 miliard korun).
„Společně s putinovským Ruskem – svým juniorním partnerem – se tak pomalu, ale jistě pasuje do role lídra takzvaného globálního Jihu. Ten zahrnuje drtivou většinu států, které jsme my na Západě dosud byli zvyklí označovat jako rozvojové země,“ říká Kříž.
Kromě financí si Afriku získává i společnými dohodami. Jednu takovou podepsala na období od roku 2025 do 2027 s třiapadesáti africkými zeměmi, které se sešly v Pekingu. Čína se zavázala k jejich podpoře a slíbila, že jim nebude zasahovat do vnitřních záležitostí, vnucovat svou vůli a nebude svou pomoc politicky podmiňovat.
Jenže to už ani nemusí. Tamní státy už jsou dávno Číně zavázané. Mosambik, Nigérie či Kamerun jí vděčí za přístavy, Etiopie a Džibutsko za stovky kilometrů železnic a v Keni čínské firmy postavily obří solární elektrárnu.
Kromě toho velmoc jako dar postavila konferenční centrum Africké unie za 200 milionů dolarů, parlament v Zimbabwe za více než sto milionů dolarů a v rámci takzvané „stadionové diplomacie“ vystavěla více než tucet velkých a moderních sportovních areálů.
Plán: Neskončit jako ostatní
Zůstat státem závislým na ostatních přitom sama nehodlá a v „pětiletce“ na roky 2026 až 2030 se rozhodla vsadit na technologickou soběstačnost, důraz na domácí spotřebitele a větší odolnost vůči vnějším šokům.
Nový plán klade důraz na rozvoj průmyslu s polovodiči, biotechnologiemi, umělou inteligencí či energetikou a zároveň na posílení vnitřního trhu, který má postupně nahradit závislost na exportní poptávce ze Západu.
Podle Kříže tak už Čína neusiluje pouze o podporu ekonomiky orientované na export a zbavuje se statusu „dílny světa“. Teď, kdy se poučila z vlastního kulturního a politického ponížení ze strany evropských mocností a Spojených států v 19. století, jí jde o získání pozice lídra kdysi přehlížených zemí „třetího světa“.
Bez vyvolání ozbrojeného konfliktu tak Čína dokázala za poslední století přeměnit obchod v účinnou formu geopolitické dominance, a převzít tak od Spojených států pozici klíčového partnera většiny států světa.
