Od Karlových Varů ji dělí více než tři sta kilometrů a několik pohoří. A přesto se jednou za rok taky změní v centrum filmového světa. Na rozdíl od festivalu v lázeňském městě se ale v Jihlavě zaměřují čistě na dokumenty. A ač na jeho první ročník dorazilo před sedmadvaceti lety jen pár set diváků, dnes jich do města ležícího na Českomoravské vrchovině míří tisíce.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava přitom začínal vskutku punkově. Zakládali ho spolužáci z gymnázia v čele s tehdy sedmnáctiletým Markem Hovorkou, který je dnes jeho ředitelem.
„Využili jsme atmosféry devadesátých let, kdy bylo všechno možné,“ říká šéf festivalu. „Když chtěl někdo půjčit sto milionů, mohl, když chtěl někdo založit banku, mohl, a když ji chtěl někdo vytunelovat, to mohl taky. A v téhle době jsme se svým nápadem a nadšením přišli my,“ dodává.
Proč vás napadl zrovna festival dokumentárních filmů?
Osobní motivace. Chtěl jsem studovat dokumentární film na FAMU. Původně mě sice zajímala novinařina, ale u ní jsem viděl, jak často je životnost textů krátká. Zároveň mě fascinovaly filmy a dokument byl někde na půl cesty mezi kinematografií a přemýšlením o současném světě a reflektováním.
Navíc v roce 1997, kdy proběhl první ročník festivalu a internet byl ještě na svém počátku. Byla to příležitost vidět filmy, ke kterým by se člověk jinak nedostal. Ukázalo se, že já ani moji kamarádi, s nimiž jsme festival zakládali, nejsme jediní, kdo ty filmy chce v kinech mít. A to vlastně celý projekt odstartovalo.
Nevznikl jako bombastický, velkolepý festival, ale krok za krokem se vyvíjel a my poznávali prostředí dokumentárních filmů a měli ambice oslovit nejen české publikum, ale i zahraniční.
V té době jste ale byl student gymnázia, bez podnikatelských zkušeností. Začátky asi musely být složité?
S kamarády jsme ještě předtím pořádali společně v Jihlavě diskuse s různými osobnostmi, s nimiž jsme se chtěli potkat a které nám přišly zajímavé. K tomu jsme měli gymnazijní divadelní soubor Hobit, z něhož vzešel například dnes herec a režisér Jiří Havelka, jeden z té naší party zakladatelů.
Spojoval nás zájem dělat něco, co nás baví, a protože nám v té době v Jihlavě kulturní podněty chyběly, rozhodli jsme se sami si je zajistit.
Pomáhali vám učitelé?
První ročník festivalu jsme potřebovali mít nějakou právní subjektivitu, což v těch mých sedmnácti nebylo možné. Schoval se tedy pod Nadaci gymnázia Jihlava a náš učitel přírodopisu pan Zlámalík to všechno poctivě administroval.
Pamatuji si, že o přestávkách jsem chodil úřadovat na sekretariát školy, kde mi vyčlenili místo a dali k dispozici telefon.
Měli jste zřejmě výhodu v tom, že jste se pustili do nového segmentu. Dokumenty se sice natáčely, ale kromě televize nebylo moc příležitostí, jak je dostat k lidem.
S tím souhlasím, i proto se nám na festival dařilo už od začátku dostávat velká a známá jména. Ale v tom roce 1997 se sešly dvě věci, které hrály v náš prospěch. To první byly povodně, které jsou bohužel v těchto dnech rovněž velmi aktuální.
Tehdy před sedmadvaceti lety zasáhly mimo jiné Uherské Hradiště, které muselo na poslední chvíli přesunout svou Letní filmovou školu, a to právě do Jihlavy. Najednou se ukázalo, kde všude lze udělat kino, že se tam lidé vlastně cítí dobře, že můžou přijet.
Viděli jsme, že město zvládne relativně velký festival, a někteří politici dokonce začali říkal, že když se filmové škole v Jihlavě tak daří, tak by v ní mohla zůstat. Což byl směrem k Uherskému Hradišti hyenismus.
Nakonec se to nestalo, filmová škola se vrátila tam, kam patří, a vy jste rozjeli svůj festival. Měli jste podporu uměleckého světa?
Svým článkem nám pomohl tehdejší redaktor lokálních novin, dnes známý publicista a spisovatel Aleš Palán. Napsal, že filmová škola má zůstat Uherskému Hradišti a v Jihlavě mají lidé podpořit první ročník festivalu dokumentárních filmů, který má ještě větší potenciál.
Zpětně musím ocenit jeho vizionářství a myslím, že budoucnost mu dala za pravdu.
Ale podporu jsme získali i od Olgy Sommerové. Režisérku jsme pozvali na jednu z našich besed, a když jsem se jí ptal, zda by měl takový festival potenciál, nejdřív nás od toho odrazovala. Pak ale slíbila, že pokud se pro to nakonec rozhodneme, pomůže nám. A slib dodržela.
Díky ní jsme měli spoustu kontaktů na filmaře, kteří zároveň uvítali, že vzniká místo, kde k nim budou přistupovat s respektem.
A kdy začal dostávat festival i mezinárodní punc?
Už ten první ročník jsme orientovali na českou a slovenskou tvorbu a měli jsme tam menší zahraniční program. Postupně jsme myšlenku rozvíjeli a třetí ročník už proběhl kompletně jako mezinárodní festival. Měli jsme i první, významné hosty.
Přijel k nám třeba ruský režisér Viktor Kossakovsky, velké jméno evropské dokumentární scény, který své filmy uvádí v Berlíně nebo Benátkách. Ten mi domluvil, že se musím jet podívat na festival dokumentárních filmů v Amsterodamu, což byl pro nás další krok k tomu, jak Ji.hlavu posouvat do mezinárodního prostředí.
Dnes už máte i ve světě silnou pozici, festivalů je navíc poměrně dost. Spojuje vás něco?
Máte pravdu, že scéna je hodně dynamická. Myslím, že všechny nám podobné festivaly minimálně v Evropě spojuje, že si všichni uvědomují, že dokumentární filmy stojí na okraji. Festivaly tak nefungují jenom jako místo, kde se ty snímky pouštějí divákům, ale jako místo, kde se filmaři potkávají, mají workshopy a vlastně se tím aktivně snaží vznik dokumentů podporovat.
Tvůrce propojují s producenty, investory nebo právě s televizemi, s distributory, s takzvanými sales agenty, kteří pak filmy nabízejí dalším festivalům nebo institucím. A během těch let se vytvořil paralelní distribuční okruh přímo pro dokumentární filmy, což je myslím velmi unikátní a dodává jim dynamiku a sílu.
Doba od vašich začátků se neuvěřitelně posunula, především co se týče digitálních technologií. Stačíte jim?
Myslím, že doba se sladila s naší dynamikou. (smích) Vývoj a rozvoj technologií nám hrály do karet, protože vytvořit kvalitní kinosály v místě, kde kinosál není, bylo před patnácti lety mnohem těžší. A to je něco, čeho využíváme. Když mluvím o Ji.hlavě, tak říkám, že je to dokumentární Woodstock.
Když u nás byl portugalský režisér Manoel de Oliveira, pronesl, že Jihlava je meka dokumentárního filmu. Myslím, že to zmínil právě proto, že to je ten festival, za kterým musíte jet, dává vám to možnost soustředění se, vypadnutí z každodenního rytmu.
Radost z objevování spojuje i všechny diváky. Že jdete do kina, nevíte na co, ale pak jste příjemně překvapení, co všechno jste se dozvěděli. Fascinující je ta různost. Dokument můžete natočit jako komedii, jako politické drama i jako thriller. Chcete příklad?
Určitě.
Divákům už jsme představili první novinky letošního ročníku. Je jím film Petra Kerekeše Je to ve hvězdách, o věštkyni, což se dá nazvat dokumentární komedií. Pak nás čeká světová premiéra filmu Marka Šulíka Prezidentka o Zuzaně Čaputové, natočená v průběhu jejího funkčního období, což je politické drama.
Třetí snímek je o válečném zpravodaji Martinu Dorazínovi na Ukrajině. Za mě jednoznačně thriller.
Přesně v tom je síla dokumentárního filmu, že se neupíná k jednomu formátu nebo k jedné šabloně, podle níž vypadají všechny podobně. Ale že si zachovává svobodu a pestrost. A to může i díky tomu, že není zatížený velkým očekáváním. Že pak mohou autoři mnohem víc riskovat a být osobnější, což diváci vždy ocení.
Vnímáte, že zájem o dokumenty je z řad diváků vyšší?
Rozhodně. Vlastně stále jsme ve fázi, kdy lidé objevují, že dokumentární film nemusí být jenom o slonech a žirafách nebo o druhé světové válce. Že to je film, který nám může přiblížit ať už dění někde hodně daleko od nás, nebo to domácí. Pomůže nám to vidět z odstupu, který je pro nás obohacující. Jednou z misí jihlavského festivalu je tuto zkušenost přinášet co nejvíce lidem.
Během covidového období jsme v roce 2020 museli asi deset dnů před začátkem přesunout festival z fyzické podoby do onlinu a od té doby ho máme jako součást Ji.hlavy. A ukazuje se to jako skvělá příležitost pro spoustu lidí, kteří nemůžou do města dojet.
Ale ještě zpět k té vaší otázce. Ten zájem je samozřejmě vidět i na nabídce ať už televizí, nebo streamovacích platforem. Dokumenty tvoří stále větší a větší část. Vyplácejí se i ekonomicky, přece jen náklady jsou nižší.
Jaké nabízíte divákům vstupné?
U nás si diváci kupují buď akreditace, nebo jednotlivé vstupy na vybrané filmy. Akreditace jim otevírá dveře do všech kinosálů, dostanou se kamkoli, v případě Ji.hlavy třeba i na velmi speciálně kurátorovaný VR program, který letos máme už podesáté.
Nebo na diskuse inspiračního fóra, což je taková diskusní platforma, která je součástí festivalu. Nabízíme rovněž program pro teenagery, pro děti. Když někdo ale chce třeba navštívit jenom jeden film nebo dva, vyplatí se mu koupit jednorázovou vstupenku.
A museli jste zdražovat?
Myslím, že Letní filmová škola kdysi spočítala, že kdyby se festivaly měly hradit jen z akreditací, tak by jedna stála deset tisíc. Ale to si myslím, že platí téměř v každém oboru. Smysl festivalu, jako je Ji.hlava, je v tom, že buduje nějaké kritické myšlení a zvědavost.
Neříkáme divákům, co si mají myslet, ale právě naopak, chceme otevírat možnosti, jak různě se na nějaké věci dá dívat. Takže ten jakýsi veřejnoprávní zájem je u nás velký. I proto chceme ceny držet na snesitelné úrovni, protože víme, že ne všichni si to mohou dovolit.
Výhodné je pořídit si akreditace v předprodeji, který byl do konce dubna, další vlna pak do 20. září. Teď už ta celofestivalová akreditace stojí patnáct set korun, což je ve srovnání s ostatními festivaly stále nižší částka.
Děti do patnácti let mají vstup zdarma a letos poprvé nabízíme bezplatnou akreditaci i lidem nad pětašedesát let, abychom je do festivalového dění také více zapojili.
Kolik filmů letos diváci uvidí?
Každoročně uvádíme něco přes tři sta filmů, s tím, že značná část z nich jsou krátkometrážní. Velká změna letošního ročníku ale je, že poprvé neprobíhá šest dnů, ale deset. Je to díky podpoře města Jihlavy, Kraje Vysočina a ministerstva kultury, díky kterým se nám podařilo zafinancovat rozšíření festivalu o čtyři dny.
To nám umožní jednak přidat reprízy, protože doteď to bylo tak, že až na výjimečné situace jsme každý film mohli hrát jen jednou.
Byla to vlastně strašná škoda, protože častokrát u většiny filmů je jihlavský festival jedinou možností, kde se lidé s dokumenty setkají a často i za účasti tvůrců. Zároveň jsme naráželi na limity infrastruktury města a kraje.
Přece jenom je to padesátitisícové město, což má sice benefity v tom, že vše je relativně blízko, ale zároveň třeba kapacita hotelů je nedostatečná. V uplynulých letech jsme často ubytovávali hosty v okruhu třiceti kilometrů kolem Jihlavy, ale pro některé to bylo daleko a účast odmítli.
Pamatujete si ještě, jakou návštěvnost měl první ročník?
Festival trval tehdy dva a půl dne a probíhal v jednom kině, kam se vešlo zhruba tři sta lidí. Ale nutno říci, že byl v podstatě stále plný. Přijelo kolem dvě stě, tři sta nadšenců, kteří spali ve spacácích v budově gymnázia naproti kinu Dukla.
Mezi nimi bylo spousta zajímavých lidí, kteří od té doby vlastně zásadním způsobem vstupují třeba do českého veřejného prostoru, ať už skrze nejrůznější startupy, malé firmy, neziskovky, univerzity, nebo třeba média.
Jedním z návštěvníků byl například Erik Tabery, nynější šéf týdeníku Respekt, nebo mnoho dnes už velmi slavných režisérů a režisérek, kteří tehdy zvažovali, že také podají přihlášku na FAMU.
A kolik lidí navštěvuje festival dnes?
Loni jsme vydali přes pět tisíc tři sta akreditací, plus prodáme několik tisíc jednorázových vstupenek, a když se to přepočte na ta místa v sále, tak to vycházelo kolem zhruba osmatřiceti tisíc diváků za šest dnů. Plus potom se přidalo dalších padesát tisíc diváků na online streamech, takže v součtu jsme se přiblížili devadesáti tisícům diváků.
A tím se dostáváme i k penězům. Jste nezisková organizace, takže negenerujete zisk. Nicméně, jaký je ten objem nákladů?
Základní část rozpočtu je pětadvacet milionů korun. K tomu máme ještě Industry program, který má rozpočet kolem šesti a půl milionu, a Inspirační fórum – v součtu je to letos i díky prodloužení festivalu o čtyři dny zhruba třicet pět milionů.
Na aktivitách festivalu se dílem podílí také Centrum dokumentárního filmu, což je projekt, který nabízí mediální a filmovou výchovu pro žáky základních a středních škol.
Pak za námi jde vydávání jediného českého magazínu o dokumentárním filmu Dok.revue, což je dneska online platforma plus dvě tištěná čísla v týdeníku Respekt, i organizace vzdělávacích filmových aktivit v zahraničí, například trainingový program pro nastupující generaci evropských filmových producentů Emerging Producers.
Když to všechno sečteme, přesáhli jsme loni osmatřicet milionů korun.
Vím, že nejde zvolit jeden film, který byste mohl doporučit. Ale přesto, je nějaký, který vás dostal?
To je opravdu hodně těžké, protože každý film je něčím jedinečný. Ale vzpomínám si, že před několika lety jsme uváděli velmi zajímavý dokument Já jsem lid natočený v Egyptě v době protestů arabského jara. Režisérka Anna Roussillion si tam našla velmi starého zemědělce, který měl políčko, malý domek a v něm televizi, kde všechno to dění sledoval.
Většina filmařů a novinářů stála s demonstranty na náměstí Tahrír, ale Anna natáčela celý kvas několik set kilometrů od Káhiry, se starým mužem, skrze tu malou černobílou televizi v jeho obýváku.
To byl film, který měl světovou premiéru v Jihlavě, vyhrál dvě ceny a pak kromě toho, že opravdu putoval po celém světě, tak byl uveden třeba i na festivalu v Cannes.
Jaká témata momentálně v dokumentech nejvíc rezonují?
Těžká otázka. Jsou to buď témata společenská, to znamená to, co řeší naše západoevropská civilizace. Anebo jde o velmi osobní filmy, sdílení vlastní zkušenosti. Často uchopené různým způsobem.
Určitě po covidu také nabralo na pozornosti téma duševního zdraví, uvědomění si, jak se naše společnost proměnila a jak je někdy těžké v ní fungovat, uvědomit si vlastní limity. Hodně se také filmy věnují otázkám genderové orientace, práv žen, vyrovnávání se s kolonialismem – a to nejen u západoevropských zemí, ale třeba i v zemích bývalého Sovětského svazu.
Filmaře zajímá téma práce, její proměna, podmínky nebo otázky spojené s bydlením, jeho dostupností, zájmy developerů, měst. Ale když to otočíme, je zajímavé, a to se trochu týká i Forbesu, že není moc filmů o bohatých lidech.
Přitom je to velká škoda, spousta diváků by jejich příběhy i způsob myšlení mohly inspirovat, mohla by to být cesta, jak společnost více propojit.
Tak můžete nějaký dokument natočit o podnikateli a investorovi Janu Bartovi, s nímž jste se spojili.
No, já asi ne. (smích) I když jsem katedru dokumentární tvorby studoval a dokončil, tak jsem se musel rozhodnout, jestli točit filmy, nebo se věnovat festivalu. V danou chvíli jsem se spíš rozhodl spoluvytvářet prostor pro ostatní filmaře a filmařky.
Máte ale pravdu, že s Janem Bartou spolupracujeme. Shodou náhod jsme zjistili, že jezdí na festival jako divák už roky, že mu to je sympatické, a když jsme se dali do řeči, tak zmínil, že nás může nějak symbolicky podpořit, že mu celá akce dává smysl. Díky tomu se jednou za rok potkáme a probereme novinky z obou stran.
A protože on je i koproducentem některých českých dokumentárních filmů, říkal, že ho vlastně strašně mrzí, že spousta tvůrců má za horizont hlavně dokončit film. Že už jim nezbývá energie, ale ani rozpočet na to ho posílat dál do světa.
To by měl ale být hlavně úkol distributora, ne?
V minulosti to tak bylo, že tvůrci dokončili film a pak tady čekali distributoři a ti ten film uvedli do kin nebo televizí. Jenže covid zrovna tohle strašně změnil. Dnes, pokud má být dokumentární nebo obecně artový film úspěšný, je to hodně o rozhodnutí producenta a režiséra, jestli se v tom sami chtějí angažovat a co pro to chtějí udělat.
Samozřejmě jsou filmy, kde to jde samo, ale těch je strašně málo. A to byla myšlenka i Jana Barty, který chtěl, aby na to ti tvůrci mysleli víc, aby zkrátka ten potenciál svých filmů využili. Aby si našel ne několik stovek či pár tisíc, ale několik desítek a stovek tisíc diváků.
A jak toho docílit?
To byl podnět ke společnému projektu Jihlava / JB Films, což je vlastně koprodukční schéma, kdy jsme vyhlásili výzvu pro filmy ze střední a východní Evropy. Měli jsme rozpočet třicet až čtyřicet tisíc eur pro každý ze tří vybraných filmů.
Tou výzvou jsme chtěli filmaře i motivovat, aby o distribučních strategiích svých filmů přemýšleli víc a šli víc do detailu. A musím říct, že mě tohle myšlení, které se snaží vytěžit potenciál, velmi oslovuje.
Jednou jsem v rozhovoru s někým četl, že jsme startupový národ. Že jsme strašně dobří v tom najít díru na trhu, přijít s inovací nebo unikátním projektem.
Jenže ve chvíli, kdy se dostaneme do toho vyššího levelu, třeba do mezinárodní konkurence, kde máme soupeřit s dalšími projekty, tak nám pak chybí kapitál, který by to podpořil, možná i odvaha nebo ambice.
A do tohoto projektu dal Jan Barta peníze?
Ano. Celkový rozpočet byl 110 tisíc eur. V úrovni výše podílu mají filmy generovat část příjmů zpátky. A ty peníze pak budou určeny pro další filmy. Není to tedy o tom, že by se vracely investorovi.
Cílem je vytvořit nástroj, který může do budoucna spolufinancovat filmy mezi dokumentaristy navzájem.