Pro říjnové vydání tištěného Forbesu jsme oslovili české miliardáře s prosbou o zamyšlení se nad současným stavem kapitalismu. Na webu vám přinášíme další z vybraných komentářů, tentorát od majitele společnosti Eurowag Martina Vohánky.
31. nejbohatší Čech se zamýšlí nad tím, že mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální férovost a udržitelný rozvoj.
Již dnes můžeme hovořit o druhé a třetí dekádě 21. století jako o transformační. Celá řada dříve nedoceňovaných fenoménů se projevila v plné síle a naráz, přičemž každý z nich má potenciál vyvolat ve společnosti zásadní změny. Co ale chceme? O jaké hodnoty a nové přístupy stojíme? Jak vyhovět emancipovanému člověku 21. století a současně efektivně řešit nastalé globální problémy?
Má první poznámka k věci je metodická. Nelze navrhovat řešení s dlouhodobým dopadem na základě krátkodobých jevů a potřeb, byť sebepalčivějších. Zejména my Češi jsme si několikrát ve 20. století ověřili, že takový přístup může být tragicky kontraproduktivní.
Rozpad první republiky, vyhnání Němců a následný komunistický puč a morální deficit prvních desetiletí české demokracie jsou myslím výmluvnými důkazy takových chyb. Vyvozuji proto, že nikoli překotná revoluce, ale evoluce, a tedy postupná změna a adaptace, je tou správnou cestou vývoje společenského uspořádání.
Důkladná revize současného stavu se neobejde bez výčtu zjevných alternativ. Bolševický socialismus, i přes důmyslný systém represí a fabulací, sám sebe úspěšně zdiskreditoval ekonomickým rozvratem, ekologickou katastrofou, morálním úpadkem a společenskou dezintegrací. Není proto myslitelnou variantou.
Ve světle ekonomického růstu a geopolitických ambicí Číny se jako jedna z dalších možností ukazuje nesvobodná společnost s tržními principy. Nevěřím však ani v tento záblesk úspěchu, neboť takové systémy konzervují či zcela ignorují celou řadu problémů a příležitostí a potlačují legitimní zájmy nemalé části společnosti, přičemž neumožňují o těchto tématech společenskou diskusi a korekci.
V čase se tyto faktory neúprosně promítají do výkonnosti státní správy a ekonomiky a po odeznění pozitivního efektu prvotní sady částečných reforem systém degraduje a buď se stává agresivnějším vůči domnělým vnitřním i vnějším nepřátelům, anebo se rozpadá.
Nejsem si proto vědom jiného systému, který by dlouhodobě lépe zhodnocoval dar lidské tvořivosti, než je kapitalismus na liberálnědemokratických základech. Platí zde však o to víc, že se změnou kontextu doby a společenských potřeb je nezbytné stejným tempem měnit jeho nastavení.
Vážných důvodů pro takovou rekalibraci již nyní existuje celá řada.
Prvním je stagnující střední třída a množství lidí žijících na hranici chudoby, které minuly benefity technologického pokroku, globalizace a ekonomického růstu posledních desetiletí. S tím přímo souvisí jejich následný sklon k radikalizaci a sentiment k „jistotám“ autoritářských způsobů vládnutí.
Na druhé straně spektra stojí nepočetná světová elita, těžící z nízkých úrokových sazeb, tištění peněz, daňových rájů a nebývalé škálovatelnosti technologií. To vše vyúsťuje v akcelerující podíl na světovém bohatství a moci, jenž vyvolává závažné obavy.
Takové měřítko koncentrace moci a zdrojů totiž představuje reálný potenciál korumpovat kohokoli, vytvářet vlastní legislativu, paralyzovat dozorové orgány, justici a policii, a tak uchvacovat celé státy a narušovat základní principy dělby moci.
Některé technologické giganty a jejich sociální média navíc ve jménu ekonomických zájmů a komfortu uživatelů přetvářejí naši realitu, a připravují tak uživatele o svobodu a společnost dále tříští a radikalizují.
Dalším závažným nedostatkem je zpomalující sociální prostupnost – v Česku obzvlášť závažná, která znemožňuje dětem ze sociálně slabých či méně vzdělaných rodin naději na lepší vyhlídky, než měli jejich rodiče. Tento stav způsobuje nevalná kvalita veřejných služeb.
Zastaralý a podinvestovaný vzdělávací systém ignoruje hodnotovou výchovu, společnost dále štěpí na ty s dobrými šancemi a ostatní, případně koketuje s představou Česka jako země učilišť, a tedy montoven Západu.
Systém sociálních služeb a pomoci v čase zakrněl. Drahé sociální ústavy vyčerpávají systém, přičemž na efektivnější prevenci nezbývají zdroje. Absence schémat okamžité sociální pomoci nikterak nepomáhá v minimalizaci nejhorších dopadů na well-being obyvatel, typicky způsobených náhlou ztrátou příjmů či bydlení.
A konečně mizerné vyhlídky na udržitelnost důchodového systému jsou dalším ze závažných strukturálních nedostatků našeho sociálního státu.
Jistě takový seznam není kompletní, je však dle mého soudu dostatečný na to, abychom si uvědomili, že čas pro přenastavení pravidel hry již nastal.
V první řadě se jedná o radikální zjednodušení daňového systému a současně zalepení černých děr daňových rájů prostřednictvím koordinace mezinárodních institucí. Současně je nezbytné přesunout těžiště zdanění z práce směrem k majetkovým a spotřebním daním.
Výsledných efektů by bylo hned několik. Odlehčení nejchudším částem obyvatelstva. Obnovení motivace k opuštění šedé zóny švarcsystémů. Vytvoření finančních kapacit k ozdravení systémů sociálních a vzdělávacích služeb, a tím zvýšení šancí širších skupin obyvatel na důstojný život, zvýšení jejich vzdělanosti a společenské kontribuce a obecně zajištění sociálního smíru a akceptace.
A nepochybně také aktivnější zapojení rentiérských kapitalistů a jejich zdrojů do tvorby hodnot. Chytře nastavené spotřební daně spolu s posíleným systémem emisních povolenek pak mohou efektivně zajistit financování přechodu průmyslu a dopravy na čisté technologie, přičemž je nezbytné, aby byl opět omezen dopad na sociálně nejslabší.
Podtrženo a sečteno, mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální
férovost a udržitelný rozvoj. Současně nesmíme zavřít dveře inovacím a osobní iniciativě a odpovědnosti.
S rostoucím očekáváním na transformační funkci regulace se však musí ruku v ruce zvyšovat rozsah odpovědnosti firem a investorů.
Již dávno neplatí: akcionář, případně zákazník, na prvním místě.
Odpovědnost firem 21. století je závazkem k vytváření dlouhodobého pozitivního efektu směrem k podstatně širšímu počtu účastníků, nebo jak se říká stakeholderů. Ten zahrnuje rozvoj místních komunit, od péče o životní prostředí, které dosud sloužilo jako bezedný pohlcovač nákladů průmyslové a intenzivní zemědělské výroby, až po aktivní podporu sociálně či kulturně prospěšných iniciativ.
Dobrou zprávou v tomto smyslu je, že v západním světě v posledních letech rapidně sílí poptávka po takto smýšlejících organizacích, zatímco byznysy na opačné straně spektra budou zažívat nepříjemný a někdy až fatální odliv zájmu investorů.
Chtěl bych zakončit s nadějí. Už jsem zmínil, že jedinečnou silou západní civilizace je možnost otevřené diskuse, reflexe a schopnost nápravy. Věřím, že vypjatá doba, v níž žijeme, změny prostředí a krize, kterým čelíme, mohou posloužit jako účinný katalyzátor jinak neproveditelných změn.
Přál bych si proto, abychom tuto energii využili řízeným způsobem a ve společenské shodě o zásadních principech a k řešení jednotlivých problémů přistoupili nepředpojatě a s odvahou vykročit do neznámého, avšak věřím lepšího světa.
