Mladá žena Šarlota přijíždí na samotu kdesi ve slovenských horách, odkud jako dívka za nejasných okolností prchla – ani po letech ji ale nečeká vřelé přijetí. Mládež na čtyřkolkách ji označuje za čarodějnici, místní na ni blbě koukají a její bývalý domov utopený v lesích je strašidelně vybydlený.

Jak kdosi prohodí, má to být zakleté místo s nejlacinějšími pozemky, odkud všichni raději prchli, snad kromě tajemné Šarlotiny vrstevnice Miry, která se nahá opaluje při úplňku.

Nový film Světlonoc režisérky Terezy Nvotové dráždí tím, že současný slovenský venkov probarvuje fantaskními prvky lidové pověrčivosti, kdy nechává lesem procházet bosou ženu v bílých šatech, která si lehne na mýtinu, kde se kolem ní plazí hadi, jako kdyby je ovládala nebo něčím přitahovala.

Příroda je v tomhle filmu tak magická, že se i opilá vesnická zábava může proměnit v čarodějnický sabat. Světlonoc ale není vůbec přesvědčivá v přízemnostech ani v nadpřirozenu.

Nvotová umí navodit specifickou atmosféru slovenského zapadákova hravě, třeba jen hlášením obecního rozhlasu, proto je s podivem, že poté už jen zavelí postavám všechna témata svého filmu otrocky deklamovat, takže se třeba dozvíme, že místní jsou „tak slušní a pobožní, až bijí ženy a děti“, jako kdybychom to všechno předtím neviděli.

Podobně však režisérka přistupuje i ke svým hrdinkám, které musí snad v každém dialogu nejprve toporně ozřejmit svoje světonázory, aby se vůbec děj mohl posunout dál.

Světlonoc, která bodovala ve vedlejší sekci festivalu v Locarnu i v hlavní soutěži festivalu v Sitges, přitom chce být obrazová, symbolická, zkrátka filmová, jen ze všech svých postav dělá karikatury, které v sobě nemají žádné tajemství, pro které by nás měly aspoň chvilku zajímat.

Chvílemi se zdá, jako by film sám panikařil a jen halabala vršil motivy od sebepoškozování, homosexuality až po brutální násilí, kdy se chvíli pije nápoj lásky, aby se pak prchalo před vlky.

Novinka Nvotové ale především utekla před dramaturgií, takže se rozpadá pod svými ambicemi, až působí jako film studia A24 z Wishe, pokud bychom v nadsázce mluvili o americké firmě, pod jejíž značkou vznikají průrazné autorské snímky z výraznou stylizací – jako třeba Čarodějnice.

Ta před sedmi lety vyprávěla o děsivé bohabojnosti i očisťující emancipaci tak lehkou rukou, až jste skoro nepostřehli, že vám z ní ztuhla krev v žilách.