skip to main content

Duna může být byznys velký jako Star Wars. Vizuální orgie ale nechávají mnoho nevyřčeného

Ne, nová Duna režiséra Denise Villeneuvea není úlet. K celovečerní halucinaci Villeneuveova předchůdce Davida Lynche má dál než obří písečný červ k moučným červům ve staré špajzce.

Nová Duna do kin nevstupuje jako svébytná autorská adaptace pro pár diváků. Vstupuje do nich jako úvodní vehikl potenciálního filmového megabyznysu na pomezí Hvězdných válek, Pána prstenů a Avengers.

Knižní předloha snímku si o to říká. Fiktivní vesmír označovaný jako „Dune Universe“ či „Duniverse“, který odstartoval román Franka Herberta Duna (1965), se roztahuje na poli statisíců světelných i skutečných let (z hlediska příběhu), stejně jako mnoha knižních sequelů a prequelů, komiksů, videoher a televizních a filmových adaptací.

Filmový svět ale neměl nikdy takovou šanci udělat z Duny „příští velkou věc“ jako dnes. Respektive – jakou měl před pandemií, která premiéru Duny postupně odkládala od 20. listopadu 2020 přes 18. prosinec 2020 až bezmála o celý rok později na říjen 2021.

Reklama

Duna se tak dostala do ještě zajímavější situace: a krátce po obdobně odkládané premiéře posledního Jamese Bonda se stala jedním z prvních vysokorozpočtových spektáklů, které lidem připomínají, proč vlastně kdy chodili do kina a nekoukali na všechno ve vaně na mobilu.

O tom, o co nové Duně ve skutečnosti jde, přestane mít divák sebemenší pochybnost ve chvíli, kdy se v úvodu filmu na plátně pod titulem snímku, známým z plakátů, objeví dvě slova, která už na plakátech nejsou: „Part One“ – první část.

„A jéje! Tak tohle bude na dlouho!“ řeknete si – a budete mít pravdu. Noční můra Pána prstenů se opakuje. Tedy, noční můra – ale jak sladká noční můra! To, co zažívaly davy diváků na konci úvodního Společenstva prstenu (nebyli-li znalí předlohy), se v určité formě opakuje i tady. Knižní předloha je i v tomto případě tak obrovská, že se do jednoho filmu prostě nevejde.

Jenže oproti Pánovi prstenů tady ani dopředu nevíte, kolik to bude mít vlastně částí. (Tedy, víte, pokud se hlouběji informujete – ale film sám vám to nepoví.) Jenže svět se změnil, takže by to nemuselo zase tak moc vadit.

Důvody jsou tři: 1) Zatímco režisérovi Pána prstenů Peterovi Jacksonovi by takový vabank svého času asi ještě nevyšel, Villeneuve přichází se svým filmem do kin po Avengerech, u nichž také nikdo netušil, kolik jich nakonec vlastně bude, a kdy a kdo si to tedy nakonec s tím Thanosem rozdá. 2) Duna vstupuje do kin ve věku Netflixu, který diváky naučil zase to, že žádný seriál vlastně ve skutečnosti nemusí nikdy skončit. 3) Diváci nic podobného nemají.

Tedy, už nemají.

Donedávna měli Hvězdné války a Avengery. Jenže Hvězdné války jsou za námi a nová trilogie zanechává na jazyku hořkou pachuť, neboť z ní pro Disneyho nevyrotoval tak udržitelný byznys model, jaký z ní vyrotovat měl. A Avengeři si po odchodu staré party hledají nové publikum, kterému musí nejdříve představit nové postavy. Když se podíváte na plakát Duny se všemi hrdiny vyskládanými vedle sebe, dojde vám: tohle má v rukou trumfy.

Reklama

A Villeneuve s nimi při vykládání na stůl stříbrného plátna pranic nešetří.

Stejně jako se dalo o jeho Blade Runnerovi 2049 říci především to, že lepší sequel se pro původního Blade Runnera i přes spoustu zásadních výtek asi natočit nedal, platí pro jeho Dunu asi to, že lepší adaptaci Herbertova románu si člověk přes spoustu zásadních výtek nedokázal vysnít ani ve snu.

Vezměte si mimozemskost Villeneuveova snímku Příchozí, znásobte ji tisíckrát a máte přibližnou představu, jaký audiovizuální trip vás čeká v Duně. Nic tak opulentního jsme na plátnech neviděli dlouhé roky.

O trochu složitější je to z hlediska obsahu. Společně se scenáristy Jon Spaihtsem (spoluautor například relativně opovrhovaného Promethea Ridleyho Scotta) a Ericem Rothem (profíkem v oboru adaptované scenáristiky, který má za sebou scénář k Forrestovi Gumpovi, ale i Benjaminu Buttonovi) přetavil komplikovanou knižní předlohu v přehlednou a našlápnutou space operu o monstrózní přetahovačce o galaktickou moc.

Ano, hutná filozofie Herbertovy Duny tu zazní – ale opravdu tu jen křísne o povrch filmu, který musí bavit masové publikum. Ano, představitelé jednotlivých postav jsou vybraní fenomenálně a člověku se dostanou rychle pod kůži – za své ale bere jejich knižní nejednoznačnost, nelidskost vzešlá z jejich učení a řádů a významy nabitá psychedelie jejich vnitřních světů.

„Plány v plánech plánů jiných plánů“ – to je jeden ze základních kamenů knihy, která dělá z Duny v mnohých ohledech nepřekonané dílo. Aby Villeneuve dostal do kina lidi, musel plány v plánech jiných plánů skrýt pod roušku úvodního snímku, který oproti tomu působí až prvoplánově.

Jenže. Ty plány tam jsou. Jsou přichystané a dřímají. A pokud dají diváci nové Duně šanci, může to rozbalit nejen v druhém dílu, ale také v televizním prequelovém spin-offu Dune: Sisterhood – jehož pilotní díl točí pro HBO Max samotný Villeneuve.

Otázkou zůstává, jak zareaguje masové publikum na to, že dostává prozatím jen polovinu objednaného pokrmu. Duna je film natolik uhrančivý a nahazuje dopředu tolik udiček, že by si diváka mohl získat i navzdory tomu. Na druhou stranu jde pořád o film, který ani v solidní stopáži svých 155 minutách neuzavře dějový oblouk.

Jasně, Společenstvo prstenu to také neudělalo. Každý z filmů Jacksonovy trilogie ale uzavřelo pár obloučků menších. A měl hobity! Duna má písek a je o poznání méně user friendly než příběh typu „vem prsten a hoď ho do sopky“. A přes všechnu svou grandióznost zanechává až příliš nevyřčeného.

Reklama
Reklama