Před padesáti lety se rozjel kostel v Mostě a započal dlouhou cestu za dnešním domovem. Ve Švédsku zase minulý měsíc přesunuli kostel vlastní – s novými technologiemi, falešnými okny a muzikanty z Eurovize. Jak se za půl století změnil přesun svatostánků?
1,95 versus 1,1 miliardy korun
Tím zřejmě nejzajímavějším číslem tak obří akce je cena, na kterou přijde zajištění technologií, zaplacení pracovníků i zajištění samotného převozu. To vyšlo v případě kostela v Mostě na více než 150 milionů korun.
Zdát se to může jako malá částka, v přepočtu na dnešní hodnotu ale rozhodně není – při započtení inflace najednou číslo vystřelí k téměř dvěma miliardám korun. Přesunout kostel a s ním i zbytek historického města se ale mělo podle tehdejších výpočtů vyplatit, protože budovy ustoupily těžbě zhruba stovky milionů tun uhlí.
TorbjørnS / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Oproti tomu letošní akce ve Švédsku vyšla levněji – jen na 500 milionů švédských korun, což činí v přepočtu 1,1 miliardy korun českých. Financuje ji státní těžební společnost LKAB, která iniciovala přesun centra města Kiruna, aby – stejně jako kdysi v Československu – mohlo dojít k rozšíření místního dolu.
841 metrů versus pět kilometrů
V čem se oba přesuny podstatně liší, je i délka trasy, kterou musely kostely podniknout. Zatímco v případě dražšího českého přesunu to byl necelý kilometr, ten švédský se protáhl na více než pětkrát tolik.
Rozdílný je i způsob zvolené přepravy, kdy se v Československu rozhodli pro trať z kolejnic dlouhou 160 metrů, kterou museli pětkrát přesunout, aby měla souprava třiapadesáti vozů kam jet.
Barnos / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Vozy přitom už tehdy ovládal počítač, který zajišťoval, aby posun neskončil tragicky. Stabilitu mu pomáhaly zajišťovat hydraulická ramena, vodováhy i elektronická čidla a celou akci vedl velín uvnitř kostela. Když pak bylo potřeba zastavit, využili k tomu kromě brzdících válců i zcela běžné drážní zarážky.
Tak jako kdysi u nás, i při srpnovém švédském výkonu dávaly senzory vědět počítači, aby zajistil, že se památka nikdy nenakloní o více než 7,5 centimetru. Před cestou ještě museli celou stavbu zvednout 1,3 metru nad zem a položit ji na propojená vozidla s 224 počítačem ovládanými koly.
150 centimetrů versus půl kilometru za hodinu
Snad největší rozdíl z technického hlediska je ale v rychlosti, kterou se podařilo celý přesun zvládnout. Zatímco v Československu trval méně než kilometr dlouhý transport necelý měsíc, ve Švédsku zvládli pět kilometrů za dny dva.
Mostecký kostel se totiž posouval rychlostí okolo pouhých 2,2 až 2,8 centimetru za minutu, což je zhruba metr a půl za hodinu. Při téměř neviditelném pohybu tak trvalo 27 dní, než se kostel dostal do cíle.
Hadonos / Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Na severu na to šli jinak – místo kolejí to vzali po silnici. Rozšiřováním trasy z devíti na 24 metrů strávili stavaři rok a v rámci toho sundali i některé semafory a viadukt. Poté už ale šel přesun rychle a místo našich 150 centimetrů zvládli s lehčím kostelem za hodinu ujet 500 metrů.
I kvůli relativně rychlému transportu z toho mohli ve Švédsku udělat kulturní událost, na kterou se kromě asi desítky tisíc diváků přijel podívat i král Karel XVI. Gustaf a zahrála jim k tomu kapela KAJ, která letos reprezentovala Švédsko v soutěži Eurovize.
Aby vše bylo perfektní, foukaná skleněná okna, která musela před cestou pryč, nahradili dělníci překližkou natřenou tak, aby jako původní okna vypadala. Místní televize také po trase rozmístila třicet kamer, kterými událost vysílala jako formu „pomalé TV“.
V Československu takový program přesun neměl – přihlíželo mu hlavně 72 pracovníků střídajících se ve třech směnách.
12 tisíc versus 1200 tun
Kostel Nanebevzetí Panny Marie sice původně vážil asi 9600 tun, aby však zásah vydržel, postavili stavebníci uvnitř i zvenčí kostela ocelovou konstrukci. Ta zvedla váhu stavby na dvanáct tisíc tun, což přesunu na necelé tři dekády zajistilo rekord v Guinnessově knize.
V tom měli Švédové úkol podstatně jednodušší, protože jejich dřevěný kostel váží 672 tun. Když tak vše zvedli, zajistili a rozjeli se, měla celá dálkově ovládaná souprava 1200 tun. A přestože kirunský kostel mohla teoreticky nechat společnost LKAB rozložit, rozhodla se nakonec raději převézt stavbu vcelku.
Martin Myšička / Wikimedia Commons (Public Domain)
„Naším cílem je budově způsobit co nejmenší škody. Existuje riziko, že rozebrání budovy by negativně ovlivnilo její kulturní hodnotu, a navíc by demontáž trvala déle a pravděpodobně přinesla větší rizika než přesun kostela jako celku,“ komentovala rozhodnutí společnost.
71 versus 1365 metrů
Nedaleko místa, kde původně stál kostel Nanebevzetí Panny Marie, se dnes nachází jezero Most. To má ve své maximální hloubce 71 metrů a zakrývá bývalý hnědouhelný důl, kterému kostel krajinu ponechal.
Pozůstatek tehdejší povrchové těžby tak sice má 2,5 kilometru na délku a 1,5 kilometru na šířku, hloubkou je ale proti plánované expanzi dolu u města Kiruna devatenáctkrát menší. Ten je totiž největším podzemním dolem železné rudy na světě.
Arild Vågen / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Přesunout několik památek a zafinancovat vybudování nového města pro sedmnáct tisíc obyvatel tak pro společnost LKAB není problémem. Ostatně i kdyby jím bylo, jinou možnost firma nemá – po městě se totiž kvůli zemětřesením, které způsobuje těžba, objevují obrovské trhliny.
