Když loni běžela maraton v Pchjongjangu, její hlavní motivací nebyla snaha posunout si osobní rekord. Valérie Svobodová přijela do Severní Koreje z úplně jiného důvodu. Potřebovala se dostat do poslední země, která jí chyběla do sbírky. Právě v KLDR se její projekt uzavřel a ona se tím stala první známou Češkou, která navštívila všechny státy planety.
Po covidové pandemii se země s diktátorským režimem otevřela jen na krátké období a možnost vstupu na její území vedla pouze přes heroický sportovní výkon.
Když Svobodová o den dříve vystupovala z letadla, projel jí tělem zvláštní mix úlevy, napětí a tichého zadostiučinění. Dvacet let nejistoty, plánování i malých vítězství se v tu chvíli slilo do jednoho silného pocitu, že je dokonáno. Paradoxně konec přišel v zemi, která patří k nejméně přístupným na světě.
Její cesta přitom nevznikla jako předem sepsaný velkolepý plán. Na vysoké škole chtěla hlavně stihnout zkoušky co nejrychleji, aby mohla s batohem na pár měsíců vypadnout. Navštívené státy přitom začaly rychle naskakovat, a když jich bylo několik desítek, přišla logická otázka: „Zvládla bych je všechny?“
Povedlo se. K oficiálním 193 státům (podle OSN) přidala ještě Tchaj-wan, Kosovo, Palestinu a Vatikán. Celkových „zářezů na pažbu“ tak dala 197.
Logistika místo romantiky
Celý projekt se navíc neodehrával v instagramové bublině, kde se z cestování stává veřejná show. Většinu zemí projela dnes devětatřicetiletá Valérie Svobodová sama a ani teď o sobě nemluví jako o první Češce úplně bezvýhradně.
Přesněji říká, že je první zdokumentovanou Češkou, která to zvládla. V komunitách lidí, kteří podobné mety sledují, podle ní jiná česká žena není. Zároveň připouští, že někdo mohl projet celý svět a nikomu o tom neříct.
Na celém projektu byla nejtěžší patrně logistika. Když chce člověk projet celý svět, neřeší jen letenky a kde složit hlavu. Musí promýšlet pořadí zemí (protože s určitými razítky v pasu se dál nedostane), shánět víza a reagovat na to, že se některé státy ze dne na den uzavřou.
Foto poskytla Valerie Svobodová
Foto poskytla Valerie Svobodová
Například Súdán přestal vydávat víza a Svobodová čekala přes dva roky, než se tam znovu dalo vycestovat. I tahle realita podle ní rozhodla o tom, jak celý projekt pojala.
„Kdybych chtěla objet svět během dvou let, bylo by to finančně i pracovně neproveditelné. Proto jsem to rozložila do dvou dekád a přizpůsobovala tomu, co jsem si zrovna mohla dovolit.“
Pomohla jí práce, i když jen nepřímo. Posledních patnáct let strávila v OSN, předtím působila v neziskovém sektoru. Žila ve dvanácti zemích na různých kontinentech a pracovala hlavně v náročných regionech, mimo jiné v Kongu, Nigeru, Rwandě, Etiopii, Pákistánu, Afghánistánu, Iráku nebo na Haiti.
Takové „služební cesty“ jí otevíraly některé oblasti světa jako výchozí body pro další cesty.
Lidé, kteří zůstanou v hlavě
S batohem na zádech nasbírala obrazy, které by vydaly na několik životů. Západy slunce nad africkou savanou. Prach a horko v místech, kde nic nejde podle plánu a stejně to nějak funguje. Dlouhé přejezdy Asií, během nichž se několikrát změní jazyk, jídlo i rytmus dne. Pacifické ostrovy, kam se letí přes půl planety a kde člověk rychle pozná, jak daleko se opravdu dostal. A pak chvíle, kdy stojí pár metrů od goril a v hlavě mu zůstane ticho.
Přesto nejsou pro ni nejsilnějším zážitkem samotná místa. Těžiště celé cesty vidí jinde. „Už to pro mě nebylo o chrámech, vodopádech nebo safari, ale o lidech. O tom je potkat a nechat se při cestování vést tím, kam mě zavedou,“ říká.
Nicméně tahle otevřenost ji přivedla i do situací, které nebyly vždy příjemné. Okradli ji, ztratila doklady, několikrát zůstala někde trčet kvůli zrušeným letům nebo nevěděla, jak se dostat dál. Za skutečně špatné zkušenosti je ale nepovažuje.
„Je to součást cestování,“ konstatuje. „Ne všechno jde podle plánu nebo se dá ovlivnit. Člověk musí být připravený, nepanikařit a vědět, že každá situace má řešení.“
Schopnost přenášet se přes věci, které nejdou podle plánu, jí podle vlastních slov změnila povahu. Dnes je podle svých slov trpělivější, pokornější a celkově klidnější než před dvaceti lety.
Neztratit svobodu
Valérie Svobodová si nikdy nevedla detailní excelovou tabulku s náklady, ale orientační cenový odhad za svoji pouť samozřejmě zná. Navštívit všech 197 zemí světa ji stálo přibližně pět milionů korun. Do cestování šly prakticky všechny její výplaty za posledních dvacet let.
Většinu zemí navštívila v průměru na týden až deset dní. Někde zůstala déle – například v Mexiku, Kambodži nebo Číně, jinde šlo jen o pár dnů, hlavně u menších států.
Foto poskytla Valerie Svobodová
Náklady se přitom mezi regiony dramaticky lišily, k těm nejdražším patřil Pacifik. Několik dlouhých letů přes Austrálii a Fidži, drahé hotely, vysoké ceny běžných věcí. Střední Asie naopak nabízela velmi dobrý poměr ceny a kvality zážitku. Jako příklady sama uvádí Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.
Klíčové je, že svůj sen nikdy nechtěla financovat přes sponzory. Kolem sebe viděla lidi, kteří cestování proměnili ve veřejný projekt propojený se sociálními sítěmi a známými značkami. „Já touhle cestou jít nikdy nechtěla. Nechtěla jsem být nikomu zavázaná a ztratit kus svobody,“ vysvětluje.
Nová startovní čára
Čistě ekonomicky by se její rozhodnutí dalo rozporovat snadno. Sama otevřeně říká, že se vrátila s minimem hmotných věcí, zatímco její vrstevníci už většinou mají domy, auta i rozjeté kariéry – a přesto tápou.
Její vlastní bilance ale vypadá jinak. Cestování jí pomohlo v práci, naučilo ji pohybovat se mezi kulturami a pracovat s lidmi z různých částí světa. Což je k nezaplacení.
Dobře ale ví, že její startovní čára je dnes jinde. „Ničeho nelituji. Mám toho hmotně sice méně, ale našla jsem svůj klid a jsem spokojená,“ tvrdí.
Po návratu do Evropy si ještě víc uvědomila hodnotu věcí, které doma bereme jako samozřejmost. Teplá voda, jídlo, lékařská péče, možnost jít sama v noci bez obav po ulici.
Když se jí lidé ptají, kde by chtěla jednou zůstat, odpovídá bez zaváhání, že doma v tuzemsku. „Možná jsem si musela projít všech 197 zemí, abych se vrátila do Česka. V důchodu chci číst knížky u kamen někde u jihočeského rybníka,“ prohlašuje přesvědčivě. A člověk jí to věří.
Po dokončení cesty i doktorátu teď chce zpomalit a víc se soustředit na osobní život. Pracuje na knize a chystá výstavu svých fotografií. Zároveň by ráda předala zkušenosti, které nasbírala. Chce dodat lidem odvahu udělat první krok do neznáma, ať už v cestování, v byznysu, nebo ve vlastním životě.
Podle Valérie Svobodové mají ty největší cíle jedno společné. Na začátku nevidíte jejich konec a netušíte, kolik vás budou stát času, peněz ani sil. Možná v tom se potkává cestování, byznys i osobní sny. Rozhodující je moment, kdy se člověk přestane jistit a prostě jde po hlavě do toho. Ona to riskla. A stálo to za to.
