Manažer Petr Vodák na zelené louce vybudoval pro Miele fabriku, která měla původně být jen malou montovnou. A pak z ní udělal největší světovou továrnu celého koncernu a brzo taky jeho vývojový mozek.
Zastavit na přechodu, rozhlédnout se, volno, nic nejede. Můžeme. Pěkně mezi čárami a zábradlím koridoru pro pěší, až po další přechod, zase se rozhlédnout a bacha, jede vláček s materiálem ze skladu. V osm večer je tu provoz jako na Václaváku, i když jsme uprostřed továrny Miele na kraji Uničova.
Kolem to vrčí, pípá, linka jede, pásy vezou součástky, mezi tím vším kmitají desítky lidí a bzučí to tu jako v úlu. Tady se na žádný noční klid nehraje, tady se jede na třísměnný provoz a v deset večer tu bude stejně pilno jako v deset dopoledne. „A takhle to mám rád, jen ať to všechno šlape naplno,“ pochvaluje si Petr Vodák, muž, který byl za tuhle fabriku zodpovědný už v momentě, kdy byla jenom na papíře.
Ten příběh se začal psát přesně před devatenácti lety. Vodák pracoval jako výrobní ředitel v továrně na filtrační techniku německého koncernu Mann+Hummel. Dokud jednoho dne nezazvonil telefon, nechcete nám poslat životopis? Něco bychom pro vás měli.
