Jsem o 21 dní starší než okupace Československa. Když mi byly tři neděle, vojáci komunistických pohlavárů ze čtyř totalitních států včele s Ruskem vtrhli do země a zadupali tady nesměle rašící svobodu. Na dalších 21 let.
Snad se mi tedy nebudete divit, že mi komunisti leží v žaludku. Jejich ideologie a režim ničily generace lidí v téhle zemi, sebraly jim svobodu a zadrátovaly je za svoje představy o tom, jak se má správně žít.
Snad se mi tedy nebudete divit, že by mě čert vzal, když slyším, že o osudu nové české vlády rozhodne stanovisko ústředního výboru KSČM. A to, jak víme, se stalo v červnu roku 2018. 2018!
Následné jmenování vlády, závislé na hlasech naprosto bezpáteřních komunistů, proběhlo v den, kdy si připomínáme popravu Milady Horákové a Den památky obětí komunistického režimu.
Byla to prý shoda okolností. Jistě. Mimořádně ohavná. Stejně ohavná jako titulní strana pořád ještě největšího deníku v Česku, v němž jsem kdysi pracoval, která obřím písmem hlásala, že KSČM je demokratická strana.
Snad se mi tedy nebudete divit, že je mi nevolno z prezidenta, který lokajsky tajtrlíkuje dnešnímu Rusku, které je asi tak stejně demokratické jako KSČM. Rusku, které není o nic méně agresivní než ten Sovětský svaz, který k nám před 50 lety vtrhnul s tanky a mířil na nás jejich hlavněmi další dvě desetiletí.
Letošní osmičkový rok, plný připomínek let 1918, 1938, 1968, jasně ukazuje, co je pro dobrý a poctivý život podstatné.
Svoboda.
To je základní podmínka pro všechno a pro všechny, o nichž v tomhle magazínu píšeme. Svoboda je základní hodnota, kterou vyznáváme. Jak ji mají rádi komunisti, o tom vypráví třeba Milada Horáková a její pohnutý život. Kdo tenhle příběh zná, přece nemůže zůstat komunistou.
Nemůže být ve straně, která nosí jméno zločineckého režimu, jenž zabil u nás tisíce a po světě desítky milionů lidí. Ve straně, která vyhnala z naší země statisíce talentovaných lidí a dalším statisícům zkazila život. A tahle strana má v roce 2018 v hrsti vládu nad touto zemí? Proč jsme to dopustili?
Snad nám 50. výročí invaze tyhle otázky znovu pořádně nahlas položí.
David Černý si je pokládá a odpovídá na ně uměním. Je dnes nejen nejznámějším českým umělcem ve světě, ale taky umělcem nejúspěšnějším. A díky bohu taky nejhlasitějším. I proto je na naší titulní straně. Stojí za to ho poslouchat, i když s ním nemusíte vždycky souhlasit. I když vás může svými postoji, názory nebo i pózami štvát.
Minulý měsíc jsme si připomenuli ještě jedno výročí, které má co dělat s komunisty. Před 55 lety předčasně, na následky komunistického vězení, zemřel hokejový brankář Bohumil Modrý. On a 11 dalších československých reprezentantů, mistrů světa, bylo zatčeno a odsouzeno v absurdním a vykonstruovaném procesu.
Pro dnešní české sportovce, kterým je taky věnována část našeho srpnového magazínu, naprosto neuvěřitelná záležitost – proč režim zatýká a vězní vlastní mistry světa? Protože to je prostě zakódováno v komunistické ideologii a režimu, který rodí.
Čtěte také: Nejlépe placení sportovci Česka: Jágr pryč, Pastrňák na scénu
Srpen 2018 je pořád letním měsícem ve svobodné, prosperující zemi. Zemi plné talentovaných, pracovitých lidí. Je to ale taky měsíc 50. výročí událostí, které svobodu znásilnily. Které by nám měly připomenout, že není samozřejmá. Že ji musíme bránit a chránit. Zvednout hlas, když je ohrožena. A dávat si pozor na ty, kteří jí pohrdají.
Srpnové číslo Forbesu s Davidem Černým na titulní straně je právě v prodeji na stáncích.
