skip to main content
Společnost

Epidemie samoty. Proč je nejpropojenější generace zároveň tou nejosamělejší?

„Žijeme sami, spíme ve dvou,“ rapovala před mnoha lety brněnská hiphoperka Lara 303. Od té doby uběhla plná dekáda, a pokud by Lara na svou generační výpověď navázala dnes, musela by konstatovat, že sami žijeme stále – ale teď už pro jistotu sami i spíme.

Magazín The New Yorker se aktuálně pustil do tématu souhrnně označovaného jako „epidemie samoty“ a opřel se především o překvapivé výsledky studie publikované v odborné publikaci The Journal of Sexual Medicine. Ta odhalila, že koronavirová pandemie proměnila sexuální rutinu Američanů v pravý opak toho, v co je podle všech očekávání proměnit měla.

Zatímco v dřívějších dobách způsobovaly blackouty a lockdowny prudký nárůst ve frekvenci pohlavního styku, protože co chcete také dělat jiného, když vám všechno zavřou, epidemie onemocnění covid-19 měla opačný efekt.

Nejedná se ovšem o ránu z čistého nebe: vzájemná intimita celonárodního vzorku populace na severoamerickém kontinentu kulhá na obě nohy už několik let. Již před pandemií vyšlo v roce 2018 najevo, že za celých dvanáct měsíců před výzkumem neměla pohlavní styk takřka čtvrtina Američanů – přičemž jednou a vícekrát za týden se vesele pomilovalo pouze devětatřicet procent populace, což je dvanáctiprocentní pokles od roku 1996.

Hybatelem této rostoucí nehybnosti však není stárnoucí populace, ale chování nastupujících generací mladých.

Což je zvláštní. Nejsou snad nové generace těmi nejpropojenějšími lidskými bytostmi v historii homo sapiens? Existuje pádný důvod se domnívat, že právě v této námitce se skrývá i odpověď na to, proč jsou ti nejpropojenější lidé současně i těmi nejosamělejšími.

Problematikou „epidemie samoty“ se zabývá kupříkladu britský autor Johann Hari, autor knih Ztráta spojení (ta vyšla i v češtině) a letošní novinky Stolen Focus. Hari se chytl toho, že každý rok během jeho života stoupá ve Spojených státech, stejně jako ve Velké Británii a napříč západní evropskou společností, výskyt deprese a úzkostí.

Odtud se dostal ke zjištění, že jsme skutečně tou nejosamělejší společností, jaká kdy chodila po planetě Zemi. A právě z toho máme solidní chmury.

Existují relevantní studie, podle nichž mají lidé v euroamerické populaci rok od roku méně blízkých přátel. Ještě před pár lety to bylo pět – dnes je nejčastější odpověď, že nemají ani jednoho. Obdobný nárůst zaznamenává i otázka, kolik lidí respondenta opravdu zná – polovina Američanů odpovídá: „Nikdo.“

Ale moment, namítne technooptimista s účty na všech dostupných sociálních sítích, který má bedlivě pozapínané veškeré notifikace na svém smartphonu a díky nepolevujícím komunikačním tokům v bezpočtu permanentně spuštěných aplikací není nikdy sám. Nejsme snad tou nejpropojenější generací, která má na Facebooku ne jednoho či dva, ale tisíce přátel?

Johann Hari v rozhovoru s dokumentaristou Mattem D’Avellou připomíná, že jsme se jako lidé nevyvinuli pro to, abychom spolu komunikovali prostřednictvím obrazovky počítače nebo telefonu. Evoluce si nás uplácala tak, že potřebujeme reálná setkání, reálné kmeny, reálné budování statusu. Pokud je onlinová komunikace jen prostředek k tomu, abychom se setkali ve skutečném světě, pak je to v pořádku.

Problém nastává ve chvíli, kdy u ní setkání zůstane a není proměněno v reálné.

Reklama

Podle Hariho jde o stejný paradox jako u počítačových her, pornografie nebo sociálních sítí. Pokud nám hry plně nahradí potřebu budování našeho společenského statusu, pornografie nahradí vyhledávání skutečného sexu a sociální sítě opravdové přátele v původním významu tohoto slova, jsme opravdu ve velkých problémech.

Místo přátel máme „friends“, místo budování společenského statusu „status update“. Ve skutečnosti jsme ale celou dobu sami, jen se svým odrazem na umatlaném displeji telefonu.

Sečteno a podtrženo, vůbec nejsme tak propojení, jak si myslíme. Máme jen nástroje, které jsou digitální náhražkou skutečných mechanismů mezilidského spojení. Líbivou, ale nedostačující.

Co nás sem dostalo? Nablýskané technohračky za to celé samozřejmě nemůžou. Britská ekonomka Noreena Hertz v knize The Lonely Century rozebírá mix faktorů, které nás vyslaly na cestu do patologické sociální izolace dávno před epidemií nemoci covid-19.

Nechybí mezi nimi smartphony, „gig economy“, dostupnost pornografie a rozvoj velkých měst, vzestup jednočlenných domácností ani supermarketových řetězců, to vše v návaznosti na rozvoj neoliberální ekonomiky volného trhu, nastartované v reaganovských a thatcherovských osmdesátých letech.

Hertz vznáší argument, že tato epidemie není jen problémem fyzického a psychického charakteru, ale je ohrožující pro samotný chod demokratických společností. Tvrdí, že samota je osobní, společenský, ale také ekonomický a politický stav. A že k pocitům nedostatku lásky, společnosti a intimity hrne bagrem také vjem toho, že člověka nepodporují a nezajímají se o něj jeho spoluobčané, zaměstnavatelé, komunita ani vláda.

Profesor Univerzity v Chicagu John T. Cacioppo, který publikoval knihu Loneliness, k tomu všemu dodává jednu věc: odpověď na otázku, proč jsme vlastně naživu. Co způsobilo, že já tu můžu existovat a psát tenhle článek, a vy můžete existovat a ten článek číst.

Děje se to díky tomu, že naši dávní předkové pobíhající někde po savanách Afriky byli oproti všem ostatním bytostem na Zemi opravdu dobří v jedné věci – uměli se družit a sdružovat. Fungovali v rámci kmenů, a díky tomu se udrželi naživu. Ten, kdo nebyl součástí kmene, měl celkem pochopitelně nárok na úzkost a depresi, protože ho dřív nebo později něco sežralo.

Tato pravěká část mozku v nás podle Caccioppa zůstává. A když vidí a cítí, že jsme osamocení, dekóduje si to podle své odvěké zkušenosti – něco nás sežere. Pročež spustí úzkostné a depresivní mechanismy.

Proč jsme tedy ta nejosamělejší a nejdepresivnější generace, i když jsme tak „propojení“ a v každou denní hodinu máme v kapse sto padesát „přátel“? To protože lajky na Instagramu a instantní komunikace prostřednictvím emotikonů absolutně neoslovují náš pračlověčí mozek.

A neoslovují jej proto, že ve skutečnosti nemají s budováním lidské pospolitosti společného vůbec nic. Ano, jsme propojení. Ve své samotě.