Ester Ledecká včera všem vytřela zrak, když v Pchjončchangu naprosto nečekaně vyhrála superobří slalom. Na lyžích, které až do včerejška platily za její slabší disciplínu.
Ve Forbesu samozřejmě žádnou věšteckou kouli nemáme, ale když jsme připravovali únorové číslo, tak jsme tušili, že tahle holka na olympiádě něco předvede. I proto jsme ji zvolili za hlavní tvář letošního výběru 30 pod 30 a Ester udělala v lednové stopce na rozhovory s médii výjimku a nechala se pro nás vyzpovídat svým otcem Jankem.
Více v časopise, kupte online »
Tady je ukázka z jejich rozhovoru:
Kde jsi vlastně doma?
„Ani nevím. Teď jsem byla po pěti letech ve Špindlu a cítila jsem se tam asi nejvíc doma. Pražský byt, kde jsem vyrůstala, už je rekonstruovaný, a k tomu už mám navíc v Praze i jeden svůj. Jen v tom Špindlu to zůstalo stejné. Znám v tom domě všechny zvuky, poznám, kdo kde je, podle toho, jak vrže podlaha, dokonce i zvon, kterým nás mamka svolávala na oběd, tam pořád je,“ uvažuje Ester.
Právě na chalupě ve Špindlerově Mlýně začal její otec v roce 1998 skládat hudbu a psát libreto k Hamletovi. A nebýt toho, asi by nebyla ani žádná olympijská naděje Ester.
„Ji ani staršího Jonáše jsme nikdy do lyžování nenutili, ale co taky jiného dělat v zimě ve Špindlu?“ říká Janek. „Vím, že by Ester určitě nějaký sport dělala profesionálně, ale nebýt Špindlu, možná by to bylo něco jiného. Takhle měla už ve třetí třídě jasno, co chce dělat.“
Na lyže se Ester poprvé postavila ve dvou letech, o tři roky později už stála i na snowboardu. Talent od přírody rozhodně neměla, její úspěch je spíš vydřený.
„Nejsem moc pohybově nadaná, jsem hrozné nemehlo. Když mě vidíte dělat jiný sport, je to katastrofa. Ale naštěstí mám v sobě to, že když mi něco nejde, hrozně mě to motivuje a nakonec se to naučím. Vypadá to, jaký jsem byla fantastický talent, ale já vyrůstala vedle mnohem větších talentů. Jen je to tak nebavilo a nevydržely u toho,“ říká Ester a přidá dva roky starou historku ze svého prvního Světového poháru na lyžích.
„Přišlo tam za mnou hodně zahraničních novinářů, kteří mě viděli na lyžích poprvé. A všichni na mě: Proč jste se najednou rozhodla dělat i lyže? Oni si fakt mysleli, že jsem jezdila na snowboardu a jen tak jsem si řekla, že budu závodit i na lyžích! Já na nich ale dřela odmalička,“ směje se. Jak „vyrobit“ světovou šampionku, označuje Janek za „výrobní tajemství“, o kterém se mu moc nechce mluvit.
Naznačí jen, že hlavní zásluhu na něm má Esteřina matka Zuzana. „Trénovala s ní úplně jinak, než je v Česku zvykem. Velká část trenérů se s námi taky rozešla, protože nebyli ochotní tenhle systém akceptovat. Ale teď se ukazuje, že jsme měli pravdu.“
Je pro tebe těžší zajet dobře závod na lyžích, nebo na snowboardu?
Když to vezmu z rekreačního hlediska, abych si užila jízdu na snowboardu, je to zatraceně těžký. Tedy pokud si chci užít carvingové oblouky, jaké mám ráda a v jakých jsem nejrychlejší.
To můžu z vlastní zkušenosti potvrdit.
Můj trenér říká, že carvingový styl na lyžích umí každý blbec, ale na snowboardu je to něco úplně jiného, protože mám jen jednu hranu. Ale když už se to naučím, dá se to daleko víc užít, prožitek je pak mnohem intenzivnější než na lyžích. Právě proto, že jde celá váha jen do jedné hrany.
Takže snowboardový závod je těžší?
Ve finále je to těžké zhruba stejně, protože na lyžích je zase mnohem větší konkurence a je obecně těžší se na nich dostat do špičky. To mi proto trvalo mnohem déle než na snowboardu a pořád mám před sebou ještě kus cesty, abych se dostala tam, kde jsem na snowboardu. A i když to tak nevypadá, ani ve snowboardu ještě nejsem úplně spokojená, mám tam rezervy.
Kolik času potřebuješ, abys ses z lyží přepnula na snowboard a obráceně?
Snažím se naučit přešupačit z lyžařky na snowboarďačku co nejrychleji, ale je to jak kdy. Většinou potřebuju ideálně tři čtyři dny, ale někdy se cítím dobře už po prvním tréninku. Hodně záleží na podmínkách. Když je dobré počasí, pista je tvrdá, dostávám se do toho mnohem líp. Když udělám pár dobrých jízd, stačí mi na to den.
Foto: Jiří Turek, Jana Jabůrková
