Letos jí bylo šestaosmdesát, energie má ale držitelka Řádu Bílého lva na rozdávání. Vyrazte s námi na inspirativní procházku Londýnem s nejznámější českou architektkou Evou Jiřičnou.
Někdo by řekl, že to byl osud. Architektka Eva Jiřičná ale v těchto intencích neuvažuje. Když společně stojíme na chodbě před jejím útulným londýnským bytem nedaleko Hyde Parku, vypráví onu příhodu, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
V bytě, kam později společně stoupáme po strmých schodech, bydlela poprvé už v sedmdesátých letech. V klidné zelené oáze St. George’s Fields tu žila se svým tehdejším partnerem, architektem Janem Kaplickým. A teď se sem po padesáti letech vrátila.
„Po rozchodu jsem Janovi byt nechala a dlouhou dobu jsem bydlela v jiném, větším bytě, kde jsem si navrhla všechno, i kliky na dveřích. Před rokem a půl jsem se však rozhodla přestěhovat, byt byl v pátém patře bez výtahu,“ vypráví šestaosmdesátiletá architektka v prosvětleném obýváku s kuchyní, odkud je krásný výhled na společnou zahradu.
„Tenhle byt jsem dlouho pronajímala a až před nastěhováním jsem zjistila, že je to přesně ten samý, ve kterém jsme bydleli s Janem. Ten ho později prodal a já ho nevědomky koupila od dalších majitelů,“ říká. Koupí totiž, jak vysvětluje, pověřila před lety svou sekretářku a na místo se nešla podívat, protože nikdy neplánovala se do něj nastěhovat.
Vůbec nejraději ze všeho má svůj zelený balkon. Když mě po něm provází, bere si s sebou malý kousek croissantu. To aby nakrmila místní veverky, které jí přibíhají až k ruce a francouzské pečivo si bez ostychu berou. „Když pořád brblám, jak jsme na tom v Praze špatně s veřejnými prostory, alespoň víte, odkud to plyne,“ říká s pohledem na velkou a pečlivě udržovanou zahradu komplexu.
Eva Jiřičná, držitelka několika čestných doktorátů, stejně jako titulu Královský průmyslový designér a Řádu britského impéria za design, žije v Londýně už šestapadesát let. Na výměnnou stáž sem absolventka pražské ČVUT a AVU odjela se všemi platnými povoleními na konci července 1968.
Do Česka se ale po srpnové okupaci vrátit nemohla a své rodné město Zlín a Prahu, kde bydlela od svých čtyř let, navštívila poprvé až v březnu 1990. Po dlouhých dvaadvaceti letech. V Londýně udělala velkou kariéru.
Po roce tu nastoupila do architektonického ateliéru Louis de Soissons, kde pracovala na velkém projektu Brighton Marina. Později vedla jeden z týmů v ateliéru hvězdného architekta Richarda Rogerse, který se mimo jiné podílel na podobě slavné Lloyd’s building.
Poté si v Londýně založila vlastní ateliér, jenž od začátku milénia začal fungovat i v Praze. „Pojďte, vezmu vás na nejlepší cappuccino v Londýně,“ přerušuje prohlídku bytu Eva Jiřičná. Po pár minutách chůze přicházíme do francouzské kavárny So French. Zaměstnanci českou architektku moc dobře znají.
Na kávu sem prý chodí téměř každý den, většinou hned poté, co dokončí první call s pražskou pobočkou svého ateliéru.
Foto David Turecký
Proč jste zavřeli londýnskou pobočku?
Stojí za tím více věcí. Těsně před covidem jsme se museli vystěhovat z kanceláří, protože nám majitel neprodloužil smlouvu. Skončil nám také velký projekt v New Yorku, kde jsme pracovali na části muzea New-York Historical Society. A moji dva partneři se navíc rozhodli, že půjdou do předčasné penze. Další důvod byl ten, že jsme v Česku vyhráli soutěž na Žižkov (developerský projekt Centrum Nového Žižkova, pozn. red.), rozběhla se rekonstrukce ostravského mrakodrapu, dostali jsme zakázku od pardubického zámku… A tak jsem se rozhodla, že ateliér bude už jen v Praze.
Zakázky tedy teď máte primárně v Česku?
Ano, velkou většinu.
Jak funguje řízení architektonické kanceláře na dálku? Jaký máte režim?
Do Česka létám dvakrát až třikrát měsíčně, takže jsem se všemi v těsném kontaktu. Když jsem tady, vstanu v půl sedmé ráno a v osm už mám s pražskou kanceláří první call. Odpoledne pak další. Posílám skici nebo nákresy – teď jsou to zrovna detaily balkonů na ostravském mrakodrapu nebo detaily fasády nové zlínské tělocvičny – vyfocené svému týmu přes iPad. Jsem v našem ateliéru ta poslední, kdo drží tužku a papír, ostatní pracují už jen na počítači. Dohromady nám to však podle mě funguje dobře.
Čemu nyní věnujete v kanceláři nejvíc času?
Projektů máme rozpracovaných hodně. Připravujeme rekonstrukci mrakodrapu v Ostravě, zámku v Pardubicích, děláme muzeum Alfonse Muchy v nově zrekonstruovaném Savarinu a samozřejmě pořád pracujeme na projektu městské čtvrti na Žižkově a na Rohanském ostrově.
Jste přísná šéfka?
Sama bych to o sobě netvrdila, ale moji kolegové by možná nesouhlasili a řekli by vám, že jsem nesnesitelná. (smích) I na sebe jsem však přísná. Když vidím, že něco není udělané tak, jak by mělo, chci to změnit, vyřešit, udělat lépe.
Umím nicméně oddělovat osobní a profesní rovinu – když kolegy požádám, aby něco předělali, nemyslím si ani jim neříkám, že jsou neschopní, ale že společně musíme najít lepší řešení. Zkrátka se je snažím navést na lepší cestu a předcházet problémům. Za to, abychom doručili co možná nejlepší výsledek, jsme přece placení. Je to naše profesionální povinnost a nakonec i radost.
Takto vás vychovala maminka, že?
Myslím, že můj perfekcionismus vychází hned z několika věcí. Především se s ním trochu narodíte a pak ho tříbíte zkušeností. Chápu ale, kam otázkou míříte. Moje maminka byla velmi přísná. Když vyprávím něco ze svého dětství, lidé mají tendenci mě litovat. Já jsem ale mamince za její výchovu vděčná. Zkrátka nechtěla, abych si o sobě myslela něco víc. Pořád mi vysvětlovala, že když člověk něco dostane, musí víc dávat. A když se mi něco povedlo, říkala: „No a co?“
To vás nemrzelo?
Jako dítě si na to zvyknete, nic jiného neznáte a svou maminku bezmezně milujete. Zároveň víte, že i přes tohle všechno za vámi stojí. Mám však zábavnou historku – když za mnou přijela asi po dvanácti letech poprvé do Londýna, přišla jsem ji vyzvednout na letiště. Mělo to být dojemné setkání… Naneštěstí jsem ale na sobě měla červené podkolenky, kalhoty ke kolenům, červené boty a klobouk, tohle se v sedmdesátých letech v Londýně nosilo. Ona se na mě podívala a jako první věc řekla: „Jak mě můžeš přivítat takhle oblečená?“
Jak vzpomínáte na Londýn sedmdesátých let?
Je mi líto všech, kteří ho nezažili. Londýn se tehdy probouzel po válce, všechno se měnilo a všude panoval ohromný optimismus. Město bylo plné lidí, již měnili svět nebo si to alespoň mysleli.
Potýkala jste se na začátku kariéry s předsudky typu „holka z Východu“?
Ani ne, nebo jsem si to neuvědomovala. Londýn je v tomhle skvělé místo – už tehdy tu bylo hodně cizinců. Problém byl samozřejmě na začátku s angličtinou s tolika různými přízvuky. Když jsem přijela v roce 1968 na letiště, paní na přepážce se mě velmi pomalu zeptala: „Do you speak English?“ Myslela jsem si, že anglicky umím dobře, ale jediné, co jsem byla schopná odpovědět, bylo: „Yes.“ Byla to Skotka, takže jejím dalším otázkám jsem vůbec nerozuměla.
Do Londýna jste přijela na konci července 1968 na výměnnou stáž, do Československa jste se měla vrátit na Vánoce, nadobro pak po jednom roce. Jak jste odtud sledovala, co se u nás dělo?
Bylo to obecně dost těžké období. Hned jak jsem přijela do Londýna, zjistila jsem, že můj tehdejší muž, který sem přijel o trochu dříve než já, si tu za mě našel náhradu. Do toho moje sestra pracovala nedaleko Československého rozhlasu, kde se střílelo a jezdily tanky. Celé to završil dopis z československého velvyslanectví, že bych se neměla vracet zpátky.
Jaké bylo odůvodnění?
Napsali mi, že jsem vlast opustila neoprávněně, i když jsem samozřejmě měla platné výjezdní doložky. Roli asi hrálo i to, že jsem vstoupila do Společnosti pro lidská práva. A návrat do vlasti? Nemožný, hrozili mi třemi lety ve vězení.
Byla jsem asi naivní, ale dlouho jsem doufala, že se to za dva měsíce vyřeší a já se vrátím na Vánoce domů.
Jak jste to prožívala?
Byla jsem asi naivní, ale dlouho jsem doufala, že se to za dva měsíce vyřeší a já se vrátím na Vánoce domů. Ten pocit by se možná dal srovnat s tím, co jsme zažívali na začátku války na Ukrajině. Člověk měl také pocit, že to přece nemůže trvat dlouho. A podívejte. Stejné to bylo se mnou tady v Londýně.
Uplynuly jedny Vánoce, druhé, ani na pohřeb tatínka v roce 1972 jsme já ani můj bratr nejeli (bratr Evy Jiřičné zůstal ve Velké Británii stejně jako ona, pozn. red.). Když už bylo jasné, že se domů jen tak nevrátím, řekla jsem si, že se tu alespoň soustředím na práci, kterou tak miluji. Tohle mimochodem moje maminka a mnoho dalších nikdy nepochopili. Že tolik pracuji, brali jako únik, kompenzaci toho, že nemám rodinu.
Přemýšlíte někdy nad tím, jak by vypadala vaše kariéra, kdybyste se v roce 1969 přece jen vrátila?
Uvažuji o tom často, i když nevím, jak bych dopadla. Co mi tohle přemýšlení ale dává, je spíš uvědomění, že bych měla Česku vrátit něco zpět. Bez kvalitního vzdělání, které jsem tam získala, bych si tady ani neškrtla.
Proč má člověk chuť vracet něco zemi, jež mu házela klacky pod nohy?
To byl komunistický režim, ne Československo. Česku opravdu nic nevyčítám a žádnou pachuť v sobě v tomto smyslu necítím.
Když jste přijela do Londýna, dostala jste se k velké zakázce Brighton Marina. Pak jste vedle angažmá u Richarda Rogerse začala pracovat pro Josepha Ettedguiho, který tu v druhé polovině šedesátých let zakládal módní obchody Joseph. Jak jste se seznámili?
Byla to náhoda. Můj partner Jan Kaplický tehdy dělal u Normana Fostera (autor Millennium Bridge nebo budovy 30 St Mary Axe známé jako okurka, pozn. red.), který mu navrhl jeho první butik na Sloan Street. Potkali jsme se tedy na otevíračce, kde jsem se dala do řeči s jeho ženou. Když zjistila, že jsem architektka, řekla: „Skvělé, potřebujeme, aby se nám někdo podíval na byt.“
Dostala jsem za úkol přemístit jednoduchou příčku, ale netušila jsem, jak na to. Díky Brighton Marina jsem věděla, jak se staví viadukt, keson nebo vlnolam, tohle pro mě byla výzva. Nakonec to však dobře dopadlo a pro Josepha jsem pak pracovala dál – dělala jsem pro něj nejen obchody, ale i jeho byty, kterých po celém světě opravdu nebylo málo.
Musel se tehdy člověk ohánět, aby se dobře uživil?
Jako cizince nás většinou platili mizerně, ale nemám pocit, že by náklady na život byly tak vysoké jako dnes. Za svůj plat jsem si koupila všechno, co jsem při své skromnosti potřebovala: oblečení, boty, lístky do divadla, na koncerty, sem tam nějakou večeři v restauraci. Vzpomínám si, že úplně na začátku jsem bydlela u jedné bytné, která pronajímala několik pokojů ve svém bytě. Platila jsem asi čtyři libry za týden a vydělávala sto liber měsíčně. Nyní jsou náklady daleko vyšší, moje neteře platí za byt v Londýně snad polovinu platu, a to ho s někým sdílejí.
Foto David Turecký
Vlastní londýnské architektonické studio založila Eva Jiřičná v roce 1984, zakázky se však hrnuly už léta předtím. Kromě obchodů pro Josepha Ettedguiho se česká architektka podepsala například pod podobu butiků luxusního obchodu Joan & David po celém světě. Pracovala pro nejrůznější muzea, ale i pro Selfridges, Harrods či klenotnickou značku Boodles.
Proslula nejen prací s detaily, ale zejména se skleněnými schodišti, v té době revolučními. Její první českou realizací – po interiérech Tančícího domu Franka Gehryho a Vlada Miluniće – byla Oranžerie na Pražském hradě, následovala rekonstrukce zbědovaného interiéru kostela sv. Anny, kde dnes sídlí kulturní centrum Pražská křižovatka.
Ke spolupráci tehdy Evu Jiřičnou přizval Václav Havel, s nímž se po dlouhých letech setkala v Oxfordu, kde mu byl v roce 1989 udělen čestný doktorát. Ve výčtu nesmí chybět ani hotel Josef, který dal na počátku milénia vzniknout pražské pobočce ateliéru, který nyní Eva Jiřičná řídí společně s architektem Petrem Vágnerem.
Jejich studio AI Design (ano, název jim dnes prý působí menší nedorozumění) stojí kromě jiných i za intervencemi v londýnském Victoria and Albert Museum. Eva Jiřičná zkušeně mává na černé taxi a právě do V&A Musea v centru Londýna nás veze. Přicházíme do velkorysé vstupní haly, kde v roce 2002 česká architektka navrhla podobu recepce, stejně jako obchodu a některých výstavních prostor. Ty však prošly před několika lety rekonstrukcí z pera jiných architektů.
„Jestli mě to mrzí, že už recepce nevypadá tak, jak jsme ji navrhli? To bych neřekla. Já také nenosím stejný kabát jako před pětadvaceti lety. Na architektuře mě baví proces hledání řešení, to je pro mě ta největší odměna. Spíš než výsledek si užívám proces práce,“ říká architektka, když vstupujeme do The Bollinger Jewellery Gallery, místní expozice šperků, jež do dnešního dne zůstala věrná jejímu návrhu a i díky chytrému řešení patří mezi nejnavštěvovanější expozice muzea.
Popište mi, jak vypadala práce na stálé expozici šperků ve V&A Museu.
Nejzásadnější bylo, že jsme do jednopatrového prostoru vložili ještě jedno patro a následně jsme je spojili jak jinak než skleněným schodištěm, díky tomu jsme vyhráli soutěž. Jinak to byla velmi detailní práce. Každý šperk, kterých tu je skoro pět tisíc, si žádá jinou intenzitu světla, takže jsme hodně času strávili jen vymýšlením osvětlovacího systému. Pozornost jsme přirozeně věnovali i vitrínám, jsou celé – nepřekvapivě – vytvořené ze skla.
Byl tohle pro vás nejdůležitější britský projekt?
Šperkovnice samotná asi ne, ale celý projekt pro V&A Museum, který trval zhruba deset let a zahrnoval práci na budoucím plánu muzea, byl velmi důležitý.
Užíváte si spíš architekturu menších prostorů, nebo větší, komplexnější projekty, kterými jsou třeba čtvrť na Žižkově či univerzitní komplex ve Zlíně?
Je mi to úplně jedno. Všechno to jsou jen problémy, které je třeba řešit. Architektura je pro mě luštění hádanek. Luštění, které s sebou nese velkou zodpovědnost.
Architektura je pro mě luštění hádanek. Luštění, které s sebou nese velkou zodpovědnost.
Nejen v Británii vás proslavily skleněné schody. Dočetla jsem se, že jste je začala používat ani ne kvůli sklu, jako spíš kvůli světlu, jež prostoru dodávají. Kdy fascinace světlem začala?
Už jako malá jsem si kouzla světla všímala. Moje babička bydlela v Nové Pace v Podkrkonoší, v lesích jsme tam jako děti nacházeli nejrůznější kousky skla. Skladovala jsem je, přikládala je k oknu, i když mi maminka říkala, že jsem se zbláznila. Blíže sklu jsem se dostala i díky ruskému gymnáziu, kde jsem studovala: v roce 1959 mě vybrali jako hostesku na Výstavu skla do Moskvy. Předtím jsem společně s dalšími dostala školení o českém skle. Šest týdnů nás vozili po republice a ukazovali nám všechny druhy. A tam jsem se do skla, tedy skla a světla, zamilovala.
Litovala jste někdy, že jste se rozhodla pro architekturu, a ne chemii, kterou jste tak chtěla dělat?
Myslím, že bych ji dělala se stejnou láskou jako architekturu. Že bych ale rozhodnutí někdy litovala, to neříkám. Nikdy jsem nepochybovala, a navíc jsem naučená na to, že nad rozlitým mlékem se nepláče. Je však pravda, že bratrovi, který vystudoval biochemii, trochu závidím. Dlouho řídil institut výzkumu rakoviny a snažil se zachránit nebo zlepšit lidem život. Já si tady jen tak čmárám…
Pardon, ale za tohle „čmárání“ jste letos dostala od prezidenta Řád bílého lva.
Víte, já mám však pocit, že si tyhle pocty nezasloužím, což jsem panu prezidentovi při předávání také řekla.
Foto David Turecký
Co vám na to odpověděl?
Odvětil mi: „Ale jo, zasloužíte.“ (smích)
Proč si myslíte, že si vyznamenání nezasloužíte?
Protože ho dostali lidé, kteří pro další riskovali životy. Já jsem se sice celý život snažila dělat věci nejlépe, jak umím, ale nikdy jsem kvůli tomu nebyla ohrožená na životě. Vidíte, tohle je zase ta maminka ve mně.
Jak jste v březnu oslavila osmdesáté páté narozeniny?
Ve Zlíně mi udělali velkou oslavu, celovečerní program. Ve filharmonii mi zahráli Rusalku i Chopina. Dostala jsem tolik květin! Bylo to dojemné. Nikdy jsem žádné narozeniny neslavila, nerada jsem v centru pozornosti. A také není co slavit, obzvlášť když jde o tak pozdní narozeniny.
Představuje pro vás tohle jubileum nějaký milník?
Asi ne, je to jen číslo. Život si člověk nenaplánuje, proto se pořád snažím pracovat a žít, co nejlépe umím. Jestli se někdy dožiju toho, že se všechny naše projekty postaví? To je věc druhá. Nemyslím na to, nezabývám se tím. Není v mé moci to ovlivnit, tak si tím nepřidělávám vrásky.
Že jsme se neustále stěhovali a tatínka vyhazovali z práce? Že mě dali do ruského gymnázia? Že jsem se nemohla vrátit do Československa? Že jsem kvůli mimoděložnímu těhotenství nemohla mít děti? Že mě teď bolí kyčel? Těch překážek mi život připravil tolik, že jsem se je naučila přijímat a brát jako příležitost se něco nového naučit. Vždyť tolik lidí je na tom daleko hůř než já!
Aplikujete tuhle filozofii i v případech, kdy musíte předělávat projekt? Teď narážím na ten kritizovaný Žižkov, který jste nakonec museli v ateliéru předělat a z původního návrhu tří zbyla jen jedna věž.
Ano, přistupuji k tomu přesně takto. Řeknu si: Užili jsme si, že jsme na tom pracovali, něco nového jsme se naučili a jedeme dál. Že se nakonec projekt musel přepracovat a zůstala jen jedna věž, mě samozřejmě mrzí, ale jak říkám, sama s tím nic nezmůžu. Navíc – ta věž teď vypadá jako zdvižený prst, což má také něco do sebe. (smích)
V jaké fázi je projekt teď?
Projekt je přepracovaný, ladíme veřejné prostory a řešíme školku, která tam musí vzniknout. Dušan Kunovský nyní čeká na finální povolení, že projekt opravdu bude moct vzniknout.
Kdyby se na Žižkově skutečně začalo v roce 2027 stavět, bylo by to pro vás zadostiučinění?
Kdyby se to skutečně povedlo dotáhnout do konce, tak asi ano. Ale víc než dobře vím, že mezi projektem a realizací stojí ještě hodně překážek.
Foto David Turecký
Po návštěvě V&A Musea se s Evou Jiřičnou vydáváme do restaurace Arlington nedaleko Buckinghamského paláce. Výběr místa k poobědvání není náhodný – také tady dělala česká architektka interiéry. Datum otevření podniku si pamatuje i dnes, po více než čtyřiceti letech, naprosto přesně.
Restaurace se po jejím architektonickém zásahu otevřela 1. září 1980. Tehdy se jmenovala Le Caprice a byla vyhlášeným místem nejedné celebrity: chodili sem Mick Jagger, Madonna, ale také princezna Diana, kterou tu Eva Jiřičná několikrát potkala. Letos se podnik po několika letech znovu otevřel, a i když se několikrát změnil jeho majitel, interiér zůstal i po čtyřech dekádách stejný.
„Měla jsem na něj tehdy hrozně málo peněz, jen dvacet tři tisíc liber,“ vzpomíná Eva Jiřičná u oběda. „Jak se mi to povedlo, se mě neptejte. Sama nevím. Měla jsem tehdy za sebou jen interiér pro Josepha a Brighton Marinu, takže jsem to vlastně jen tak zkoušela. Ten samý přístup jsem měla také u skleněných schodů, které mě tak proslavily – člověk prostě něco zkouší a doufá, že to dopadne.“
Dělá vám teď nějaký projekt radost?
Chystaná budova tělocvičny ve Zlíně. Měla by tam vzniknout dvoupodlažní budova, v níž bude tělocvična pro dospělé i děti. To mě těší. Musím však říct, že stejně by mě těšilo, kdybych dostala zakázku na design nohy u stolu. Když je to něco, co má smysl, ráda se do toho pustím.
Odmítáte zakázky?
Málo, ale stává se to. Většinou proto, že si hodnotově nesedneme, nebo když se na mě obrátí někdo s velmi nerealistickou zakázkou.
Koho jste naposledy odmítla?
Teď asi narážíte na Steva Jobse… Ano, ten vás oslovil, abyste mu postavila vůbec první obchody.
Nechtěla jsem celou kancelář nechat obletovat Steva Jobse, jen abychom v jeho obchodě udělali skleněné schodiště.
Jak těžké bylo jej odmítnout?
Velmi těžké. Ale když chtěl za rok navrhnout a postavit tři sta obchodů, nešlo to jinak. Navíc se ke svému okolí choval jako k armádě sluhů, což jsem v jednu chvíli přestala zvládat. Byly věci, které se mu zkrátka nedaly vysvětlit, třeba že nejde standardizovat podoba stovek obchodů po celém světě. Nechtěla jsem celou kancelář nechat obletovat Steva Jobse, jen abychom v jeho obchodě udělali skleněné schodiště.
Jedna příhoda za všechny: jednou se mi stalo, že jsem se vrátila z našeho jednání ze San Franciska domů a on mi zavolal do kanceláře, ať si devítihodinový let ještě ten samý den zopakuji a letím do Ameriky, že má dobrý nápad. A další historka: na jiném jednání jsem řekla, že v Japonsku udělala Prada hezký obchod, a za patnáct minut za námi přišla jeho sekretářka, že naše taxi čekají před budovou.
Odvezli nás na letiště a my jsme rovnou naskočili do letadla, abychom onen obchod v Tokiu, kde použili inovativní technologii skleněných panelů, mohli vidět. Kdybychom se ale bývali podívali na fotografie, bylo by to stejné. Jeho tempo se nedalo vydržet.
Jak se vám pak poslouchají ódy, které se na Steva Jobse často pějí?
Jsou lidé, kteří jsou uchváceni tím, když potkají slavnou či důležitou osobu. Já tohle nemám, mně je to upřímně úplně jedno. Mám ráda zajímavé lidi a je jedno, jestli jsou to prezidenti, nebo taxikáři. Měřítko slávy pro mě není podstatné. Nutno také přiznat, že právě Steve Jobs toho v životě dokázal spoustu, i když mnohé musel na cestě k úspěchu obětovat.
Že vás sláva nerozhází, platilo i u Donalda Trumpa?
Ano, to byl podobný příběh. Poznala jsem ho, když ještě nebyl prezident. Pracovali jsme v New Yorku na obchodu pro Joan & David, kteří se s ním domluvili, že by mu postavili obchod v jeho Trump Tower. My jsme pro něj udělali návrh, model, bohužel na něj nikdy nedošlo.
V den schůzky nás nechal hodinu a půl čekat, a když tajnými dveřmi konečně dorazil do své předkanceláře, která byla mimochodem shora dolů vytapetovaná fotkami Trumpa, jak si třese rukou s tím či oním důležitým člověkem, řekl nám: „Dal jsem nakonec obchod Ferragamu, můžete jít!“ Tohle strašné chování mě jen utvrdilo v tom, že bych s ním asi spolupracovat nedokázala.
Je nějaký projekt, který jste vzala a brát jste – viděno zpětně – neměla?
Ano, budova v ulici 28. října v Praze, která byla nakonec velmi špatně udělaná. My jsme bohužel na výslednou podobu neměli velký vliv, klientka zkrátka vzala náš návrh a pokračovala po svém. Naopak největší radost mi dělala práce na kulturním centru ve Zlíně. Všichni, kdo na tom pracovali, se snažili o nejlepší výkon od rána do večera a táhli za jeden provaz.
Když jsme jely na oběd, vyjmenovala jste mi budovy, které vás v Londýně v poslední době zaujaly. Je něco takového i v Česku?
Ano, velmi se mi líbí, co udělal architekt Petr Hájek v Císařských lázních v Karlových Varech. A osobně, i když vím, že budu jedna z mála, se mi líbí i Bořislavka pánů Aulíka a Fišera.
Teď trochu odbočím. Nedávno jsem se bavila s režisérem dokumentu Architektura 58–89 ČSSR Janem Zajíčkem a ten mi řekl, že všichni významní architekti, kteří tvořili v tomto období a on měl možnost je poznat a vyzpovídat, byli i v pozdějším věku velmi mladí duchem. Vy jste zářným příkladem toho samého. Co za tím podle vás stojí?
Práce. Mně se daří držet duchem mladá právě díky ní. Dává to smysl – i v kanceláři pracuji s čím dál mladšími kolegy a ti vás drží ve střehu. Nebudu tvrdit, že občas nezapomínám, ale stále se mi daří si na všechno nakonec vzpomenout.
Dokážete si představit, že se jednoho dne probudíte a do práce nepůjdete?
Ne, vůbec, to je moje noční můra. Co pak člověk celé dny dělá? Neumím si to představit. Jsem vděčná, že i v tomhle věku můžu pracovat, moc dobře si uvědomuji, že je spousta lidí, kteří tohle privilegium nemají. Jsem vděčná také za to, že to se mnou moji kolegové pořád tak statečně drží.
Foto David Turecký
Do důchodu se tedy nechystáte?
Ne, doufám, že na to nikdy nedojde. Důchod není pro každého, což ostatně vidím na svém bratrovi. Ten se jako vystudovaný molekulární biolog věnoval výzkumu rakoviny a nedávno musel odejít do částečné penze. Pořád učí a stará se o zahrádku, ale neskutečně ho to rozčiluje, a tak pro sebe musí hledat nové a nové projekty. Když děláte, co milujete, je těžké ze dne na den přestat.
Sportujete?
I když mám teď problémy s kyčlí, stále cvičím. Už více než třicet let chodím na soukromé lekce jógy k jedné skvělé instruktorce. Zná mě, ví, co moje tělo potřebuje. Neděláme spolu žádnou velkou akrobacii, ale na hlavě stát umím. I v tomhle věku to zvládnu. Kromě jógy cvičím pravidelně také pilates. Třikrát, někdyi víckrát týdně se připojuji na online lekce, kde na mě sem tam někdo houkne, že dělám něco špatně. Je skvělé, že se i tyhle věci dají dnes dělat na dálku.
Vím, že žijete spíš skromně, ale máte i nějaké guilty pleasure? Co si umíte dopřát?
Víte, já si na materiální věci nepotrpím. Nepotřebuji kabelky, boty ani šperky. Náramek, který mám nyní na sobě, mi dal kolega asi před třiceti lety, prsten je stejně starý. Dobré jídlo mám ráda, ale sama bych byla schopná přežít jen na jogurtech, ovoci a zelenině.
Takže opravdu nic?
Opravdu. Luxus není nic pro mě. Když si koupím nějaký kus oblečení, nejčastěji z něj všechny cedulky a značky dávám dolů… Když ale nad tím tak přemýšlím, jeden luxus v životě přece jen potřebuji: teplo. Když je mi zima, jsem nešťastná. Jsem typ člověka, který když někam přijde, otevírá topení.
Luxus není nic pro mě. Když si koupím nějaký kus oblečení, nejčastěji z něj všechny cedulky a značky dávám dolů.
To pro vás Londýn asi není to nejideálnější místo k bytí, ne?
To asi ne, Londýn jsem však přece jen aktivně neplánovala a na stěhování na jih už se necítím. Nevím, jaké plány se mnou ten nahoře ještě má.
Jak budete slavit Vánoce?
Budu je slavit se svými neteřemi, bratrem a jeho ženou, kteří přijedou do Londýna ze Švýcarska. I když slavíme spíše anglické Vánoce, udělám štrúdl, který mě naučila maminka. Vánoce pro mě bývaly důležité, hlavně když byly neteře malé. Že už nejsou, ale má i své výhody – zavedli jsme systém, kdy losujeme a kupujeme jen jeden dárek. To se mi moc líbí. Upřímně však musím říct, že se těším, až bude po všem. Jakmile skončí svátky, začne se prodlužovat den a konečně bude více světla.
Vy si na něj opravdu potrpíte…
Ano, východ a západ slunce počítám na minuty. Víte, jak krásné je to na mém balkoně v létě?
