Letos jí bylo pětaosmdesát, energie má ale čerstvá držitelka Řádu Bílého lva na rozdávání. Vyrazte s námi na inspirativní procházku Londýnem s nejznámější českou architektkou Evou Jiřičnou.
Někdo by řekl, že to byl osud. Architektka Eva Jiřičná ale v těchto intencích neuvažuje. Když společně stojíme na chodbě před jejím útulným londýnským bytem nedaleko Hyde Parku, vypráví onu příhodu, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
V bytě, kam později společně stoupáme po strmých schodech, bydlela poprvé už v sedmdesátých letech. V klidné zelené oáze St. George’s Fields tu žila se svým tehdejším partnerem, architektem Janem Kaplickým. A teď se sem po padesáti letech vrátila.
„Po rozchodu jsem Janovi byt nechala a dlouhou dobu jsem bydlela v jiném, větším bytě, kde jsem si navrhla všechno, i kliky na dveřích. Před rokem a půl jsem se však rozhodla přestěhovat, byt byl v pátém patře bez výtahu,“ vypráví pětaosmdesátiletá architektka v prosvětleném obýváku s kuchyní, odkud je krásný výhled na společnou zahradu.
„Tenhle byt jsem dlouho pronajímala a až před nastěhováním jsem zjistila, že je to přesně ten samý, ve kterém jsme bydleli s Janem. Ten ho později prodal a já ho nevědomky koupila od dalších majitelů,“ říká. Koupí totiž, jak vysvětluje, pověřila před lety svou sekretářku a na místo se nešla podívat, protože nikdy neplánovala se do něj nastěhovat.
Vůbec nejraději ze všeho má svůj zelený balkon. Když mě po něm provází, bere si s sebou malý kousek croissantu. To aby nakrmila místní veverky, které jí přibíhají až k ruce a francouzské pečivo si bez ostychu berou. „Když pořád brblám, jak jsme na tom v Praze špatně s veřejnými prostory, alespoň víte, odkud to plyne,“ říká s pohledem na velkou a pečlivě udržovanou zahradu komplexu.
Eva Jiřičná, držitelka několika čestných doktorátů, stejně jako titulu Královský průmyslový designér a Řádu britského impéria za design, žije v Londýně už šestapadesát let. Na výměnnou stáž sem absolventka pražské ČVUT a AVU odjela se všemi platnými povoleními na konci července 1968.
Do Česka se ale po srpnové okupaci vrátit nemohla a své rodné město Zlín a Prahu, kde bydlela od svých čtyř let, navštívila poprvé až v březnu 1990. Po dlouhých dvaadvaceti letech. V Londýně udělala velkou kariéru.
Po roce tu nastoupila do architektonického ateliéru Louis de Soissons, kde pracovala na velkém projektu Brighton Marina. Později vedla jeden z týmů v ateliéru hvězdného architekta Richarda Rogerse, který se mimo jiné podílel na podobě slavné Lloyd’s building.
Poté si v Londýně založila vlastní ateliér, jenž od začátku milénia začal fungovat i v Praze. „Pojďte, vezmu vás na nejlepší cappuccino v Londýně,“ přerušuje prohlídku bytu Eva Jiřičná. Po pár minutách chůze přicházíme do francouzské kavárny So French. Zaměstnanci českou architektku moc dobře znají.
Na kávu sem prý chodí téměř každý den, většinou hned poté, co dokončí první call s pražskou pobočkou svého ateliéru.
Foto David Turecký
Proč jste zavřeli londýnskou pobočku?
Stojí za tím více věcí. Těsně před covidem jsme se museli vystěhovat z kanceláří, protože nám majitel neprodloužil smlouvu. Skončil nám také velký projekt v New Yorku, kde jsme pracovali na části muzea New-York Historical Society. A moji dva partneři se navíc rozhodli, že půjdou do předčasné penze. Další důvod byl ten, že jsme v Česku vyhráli soutěž na Žižkov (developerský projekt Centrum Nového Žižkova, pozn. red.), rozběhla se rekonstrukce ostravského mrakodrapu, dostali jsme zakázku od pardubického zámku… A tak jsem se rozhodla, že ateliér bude už jen v Praze.
Zakázky tedy teď máte primárně v Česku?
Ano, velkou většinu.
Jak funguje řízení architektonické kanceláře na dálku? Jaký máte režim?
Do Česka létám dvakrát až třikrát měsíčně, takže jsem se všemi v těsném kontaktu. Když jsem tady, vstanu v půl sedmé ráno a v osm už mám s pražskou kanceláří první call. Odpoledne pak další. Posílám skici nebo nákresy – teď jsou to zrovna detaily balkonů na ostravském mrakodrapu nebo detaily fasády nové zlínské tělocvičny – vyfocené svému týmu přes iPad. Jsem v našem ateliéru ta poslední, kdo drží tužku a papír, ostatní pracují už jen na počítači. Dohromady nám to však podle mě funguje dobře.
Čemu nyní věnujete v kanceláři nejvíc času?
Projektů máme rozpracovaných hodně. Připravujeme rekonstrukci mrakodrapu v Ostravě, zámku v Pardubicích, děláme muzeum Alfonse Muchy v nově zrekonstruovaném Savarinu a samozřejmě pořád pracujeme na projektu městské čtvrti na Žižkově a na Rohanském ostrově.
Jste přísná šéfka?
Sama bych to o sobě netvrdila, ale moji kolegové by možná nesouhlasili a řekli by vám, že jsem nesnesitelná. (smích) I na sebe jsem však přísná. Když vidím, že něco není udělané tak, jak by mělo, chci to změnit, vyřešit, udělat lépe.
