Daniel Křetínský v historicky prvním velkém profilovém rozhovoru o zrodu nejglobálnějšího českého kapitalisty, který nedá spát Francii ani Británii.
Praha, Pařížská ulice
Když se máte na rozhovor setkat s reálně nejbohatším člověkem Česka, který se dlouhá léta – až na útržkovité výjimky – vyhýbá médiím a o němž anglofonní tisk referuje jako o „Czech Sphinx“, představujete si ledacos.
Kdo přesně je onen Čech, který dělá v západní Evropě tak velké vlny jako žádný před ním? Kdo je 208. nejbohatší člověk světa, jehož v Česku znají primárně pro vlastnictví fotbalové Sparty?
Kdo je ten, kterého v některých médiích vykreslují jako uhlobarona, jenž je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, i když to není pravda?
Kdo je ten, který má byznys ve světových rozměrech a přitom jeho kanceláře v Pařížské ulici zabírají jen dvě patra a působí vlastně až nepatřičně poddimenzovaně?
Všechny tyto otázky smete Daniel Křetínský při vstupu do zasedačky svého pražského sídla, kam dorazí o dobrých třicet minut později, nicméně tak obyčejně, jak to jen jde.
„Chlapi, já se hrozně omlouvám, jen si tady trochu pohraju s klimatizací, protože jsem přišel pozdě, a kdybych k tomu ještě byl cítit, tak by to byla úplná katastrofa,“ prohodí s úsměvem.
Patrik Tkáč o něm nedávno pronesl, že všude chodí pozdě a vždy se za svůj pozdní příchod několik minut omlouvá. Nejen na tom je vidět, že spolu dělají byznys přes dvacet let.
„Měl jsem, řekněme, geograficky náročný hovor,“ směje se dál, zatímco sahá po svém oblíbeném zeleném čaji. V tmavě modrém obleku a perfektní formě vypadá, že se právě vrátil z posilovny. Bystrý čtenář však ví, že Daniel Křetínský může mít tisíc a jeden důvod pro svůj pozdní příchod.
Foto Anna Kovačič
Nikdo z českých byznysmenů netahá na šachovnici kapitálu tolika velkými figurkami jako přemýšlivý muž sedící naproti nám. Navíc jsme na tohle setkání čekali dvanáct let – desítky minut pro nás rozhodně nehrají roli.
Dvanáct let znamenalo v byznysu Daniela Křetínského opravdu hodně. Když Forbes vstupoval v roce 2011 na český trh, činila ziskovost EBITDA tehdy ještě rodícího se Křetínského impéria okolo sedmi miliard korun. Loni to v korunách bylo, prosím pěkně, sto miliard.
Podnik, na jehož počátku Křetínského podpořili Petr Kellner a Patrik Tkáč, tak představuje snad nejúspěšnější český byznysový počin moderní éry. Přemíra likvidity způsobila, že EPH je i slovy Daniela Křetínského „odsouzena k růstu“.
Za dvanáct let skupina vyrostla daleko za energetiku a příjmení Křetínský, nebo spíše Kretinsky, dnes západní Evropa skloňuje v souvislosti s akvizicemi firem národního významu jako Royal Mail, Sainsbury’s, Metro, Casino, Footlocker či Le Monde.
Na lince Praha–Paříž jsme společně s Danielem Křetínským strávili několik hodin, ústících v historicky nejdelší profilový rozhovor, který jsme kdy udělali. Rozhovor, během nějž jsme se pokusili dobrat toho, kdo opravdu je Daniel Křetínský. A co si myslí o světě.
Jak se máte? Respektive máte se líp než obvykle, když Sparta vyhrála titul?
Musím říct, že u mě je to reálně radost, ale je to taková radost ve formě úlevy. To čekání a řada zklamání byly hrozně dlouhé. U Sparty jsou navíc dva dost zásadní faktory. První je, že na konci to může člověk relativně málo ovlivnit. Samozřejmě že jsem odpovědný za všechno, protože jsem měl vždy možnost v klubu cokoli změnit.
Takže když jsou neúspěchy, jsou to moje neúspěchy. Vždycky jsem měl zodpovědnost já. Ale pravdou je, že jakmile je vybrán trenér, sportovní vedení a hráči, tak člověk už v zásadě jenom přihlíží a nemůže téměř nic, nebo velmi málo. To je faktor, který zvyšuje stres.
A ten druhý faktor?
V případě Sparty se cítím odpovědný za emoce spousty lidí, kteří Spartě fandí. A já se do té role sám postavil. Nás nikdo nezvolil, my jsme se sami rozhodli, že klub získáme. Opravdu se extrémně snažíme dělat, co můžeme, a klub podporovat. Byly momenty, kdy jsme se prakticky nemohli prosadit z důvodů mimo nás.
Konkrétně rozhodčí fungovali tak, že to opravdu téměř nešlo. Ale z těch osmi let to byly dejme tomu tři roky. A těch dalších pět už ne. Takže to není omluva. Minimálně pět z osmi let jsme bez problémů měli věci v rukách a mohli je zvládnout a nezvládli jsme je. Neodvedli jsme dobrou práci. Takže ano, teď mám radost a vážně se mi ulevilo.
A oslavil jste titul pořádně?
Já umím slavit dobře, ale ne zase tak dlouho. (smích) Hned vidím, co je potřeba dělat příště. Ale oslavil jsem to, byl jsem na lodi s klukama a to bylo hrozně fajn. Moc jsem si to užil.
Kdy bude mít titul West Ham?
Nemyslím, že by měl West Ham procházet nějakou fází, kdy se bude snažit účastnit v plné míře závodů ve zbrojení. Je potřeba jít klidnou evoluční cestou. Snažit se poctivou a dobrou prací s mládeží a dobrým skautingem a dobrým sportovním řízením vybudovat pevný základ a na něm dosáhnout co nejlepších výsledků. Pouštění se do velkého zbrojení by nebylo správné.
Takže pro vás je to dlouhodobá hra…
Určitě.
Udělalo vám v poslední době něco takovou radost jako Sparta?
Je jasné, že ty nejdůležitější věci v životě máme všichni stejné. Zdraví svých nejbližších, vědomí, že jsou v pořádku a že se jim daří, a vztahy s nimi. Když od těchto nejdůležitějších věcí odhlédnu, tak ano – nejpozitivnějším momentem za poslední dobu skutečně byla Sparta. Když to kluci na Slovácku ukopali, cítil jsem se, že bych za deset minut potřeboval jít spát. Spadl ze mě příšerný stres. Příšerný stres.
Když to kluci na Slovácku ukopali, cítil jsem se, že bych za deset minut potřeboval jít spát. Spadl ze mě příšerný stres.
Když vztyčíme paralelu se Spartou, máte za sebou nejúspěšnější rok také v byznysu?
Samozřejmě jsme měli byznysově hrozně dobrý rok. Na druhou stranu byl částečně způsobený něčím, co nikdo nechtěl. Kdybych si mohl vybrat, že tak dobrý rok nechci a nechci, aby se dělo, co se dělo, tak to v pikosekundě udělám. V rozsahu, v jakém byly naše výsledky způsobeny ruskou invazí, z nich nemám radost a neslavím je.
