Ať už se věnuji vzdělávání, vědě, či výzkumu, je to provázáno s byznysem. Když se zabývám zdravotnictvím, když se bavím o geopolitice, zase je tam byznys, v každé oblasti nějakým způsobem byznys je. Toto jsou slova prezidenta Petra Pavla. A tohle je exkluzivní rozhovor s ním.
Nese světlo. Přesně to Petr Pavel dělá. Na řadu by nyní mohlo přijít nepříliš originální podobenství, jak má být prezident coby nositel naděje jakýmsi světlonošem, díky němuž jsou ozařovány i černočerné časy, díky němuž tma ustupuje svítání. Takové podobenství by klidně na řadu přijít mohlo, jenže… Žádné podobenství.
Petr Pavel skutečně nese světlo. Z piana nobile zámku v Lánech, tedy z jeho vznešeného podlaží určeného pro reprezentaci, je skrz okno vidět fotografa, kterak vyšel z jižního průčelí barokní stavby a svižným krokem míří kolmo k aleji kaštanů, jejichž listy jsou jako velká otevřená dlaň.
Ve stopách toho, jehož snímky tento rozhovor doprovázejí, jde ten, s nímž je tento rozhovor veden: Petr Pavel má přes rameno dlouhý stativ zakončený fotografickým světlem, pomáhá dopravit potřebné zařízení na vybrané místo, což kontrastuje s volnýma rukama bodyguardů v perimetru několika metrů okolo něj.
Císařův pekař a pekařův císař je film spojený s Rudolfem II., jenž se o současnou podobu Lán nemalou měrou zasloužil. Prezidentův fotograf a fotografův prezident, to byla scéna předcházející tomu, co se v Lánech nedávno odehrálo a výsledek čehož máte právě před sebou; po focení v zámeckém parku i interiéru usedl Petr Pavel do někdejší Masarykovy pracovny a vůbec poprvé odpovídal na otázky Forbesu.
V rozhovoru také zazní:
- Za co by vzal Petr Pavel zpravodaje v USA po cimrmanovském vzoru mečem na plocho?
- Jak prezident charakterizuje současné prostředí českého byznysu?
- Proč je podle něj důležité upozorňovat na příběhy úspěšných startupů?
- Jaké jsou jeho hlavní zkušenosti z cest po republice?
- A jaká je prezidentova reakce na výzvu byznysové elity, aby pokračoval i ve druhém funkčním období?
Některé jeho odpovědi přitom poměrně hezky ladily s tím, co mimoděk dosvědčil i výjev viděný ze zámeckého okna. Že byl domnělý fotografův asistent ve skutečnosti hlavou státu, je demonstrací toho, že mnohé nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá.
Podobné je to podle Petra Pavla i se stavem státu, jenž je vnímán hůře, než jaká je skutečnost. Pokřivené, a tedy mylné, vnímání se podle něj týká i potenciálu Česka – tahle země má na víc, než se může zdát. „Příkladů je celá řada a o mnohých ani nevíme,“ míní prezident. „A když o nich víme, často je trochu srazíme, aby příliš nevyčnívaly.“
Foto David Turecký
Dáte nám příklad?
Příkladů je celá řada, zde jeden za všechny. Když jsem byl předloni na Valném shromáždění OSN, využil jsem možnosti a jel se podívat asi dvě hodiny od New Yorku do města, kde sídlí slavná značka Colt, kterou před pár lety koupila Česká zbrojovka. Pro mě to byl úžasný příklad toho, jak se věci mění: česká firma, která sice má velkou tradici a prestiž, koupí ještě výrazně prestižnější značku. V podstatě něco, co ještě docela nedávno vypadalo naprosto nedosažitelně. A nejen to.
Když jsem se procházel po fabrice a bavil se s lidmi, schválně jsem se jich ptal na spoustu věcí, například na rozdíl mezi předchozími a dnešními vlastníky. Američané mi říkali, že to je úplně něco jiného, že předchozí vlastníci většinou jen vysáli aktiva a firmu opustili. Jeden z bývalých amerických velitelů, generál, který s Coltem a místem hodně souzní, říkal, jak moc je hrdý na to, že fabriku mají Češi. Že to do jejich příchodu bylo už jen slavné jméno, lesklá a téměř prázdná obálka, zatímco Zbrojovka investovala za poslední dva roky do modernizace asi šestnáct milionů dolarů.
Skvělý příklad úspěchu! No jo, ale zpravodaj jednoho z českých médií v USA mi položil otázku, za kterou bych ho slovy Cimrmana vzal mečem naplocho.
A to?
Ptal se mě, jestli mi nepřipadne podivné navštívit fabriku, jejímiž zbraněmi jsou zabíjeni Američané. Taková otázka samozřejmě není mimo rámec, pokud bychom se bavili o škodlivosti zbraní obecně, jenže v tomto případě jsme měli příležitost prodat úžasný český příběh a my ho odvedli úplně někam jinam. A to se nám děje dost často.
Máte pro to vysvětlení?
Buď v sobě máme ještě pořád zakořeněnou výchovu k průměrnosti, aby nikdo moc nevyčuhoval, protože by nás mohlo pohoršovat, že je někdo výrazně lepší, úspěšnější. Nebo prostě nechceme druhému přiznat úspěch. Skutečně si ale myslím, že příkladů dobrých a úspěšných lidí či firem je hodně. Nejen že se náš kapitál začíná výrazněji uplatňovat v zahraničí, ale pokud jde o zahraniční investice, jsme na tom dnes v celkovém objemu očividně líp než větší Polsko. To není úplně zanedbatelný údaj, jen si ho prostě občas musíme připomenout, abychom získávali zdravé sebevědomí. Abychom věděli, že na tom vůbec nejsme tak špatně, jak si občas necháváme vnucovat.
O tom jste se nejspíš přesvědčil i při červencové návštěvě Českého pavilonu na světové výstavě Expo v japonské Ósace, že?
Nerad se pouštím do superlativů, ale tam jsem jim občas podléhal. Superlativů dokonce bylo v Ósace víc. Zaprvé jsme zřejmě opravdu měli architektonicky nejodvážnější pavilon ze všech. Tahle kuráž, která se u nás doma tak často neprojevuje a vymyká se běžným standardům, mě vážně oslovila a možná i díky kurážnému návrhu jsme dostali velice prestižní místo. Pavilon je navíc velmi aktivní, vyplňuje ho spousta akcí, konají se tam semináře, různé prohlídky, tematicky zaměřené debaty. Řekl bych, že to je maximálně využitá příležitost. Naše účast na Expu je výrazně pozitivní a z pohledu významu a role České republiky také výrazně nad naší váhovou kategorií.
Jsem vážně přesvědčen, že příběhů českých úspěchů je spousta, horší je to s jejich prezentací…
Český pavilon v Ósace se jistě dá považovat za záblesk toho, jak můžeme být mimořádní, ale nehledá se vám těžko další takový moment?
Jsem vážně přesvědčen, že příběhů českých úspěchů je spousta, horší je to s jejich prezentací, viz příhoda z Coltu. Bohužel dnes v mediálním světě obecně převažují negativa, protože přitahují větší pozornost. Psychologové a sociologové říkají, že negativní zprávy jsou osmkrát atraktivnější než ty pozitivní, i proto se v médiích a na sociálních sítích objevují především zprávy šokující a rozporuplné, o nichž autoři vědí, že budou přinášet kliky a sledovanost. Je ale opravdu třeba mít vyvážený pohled. Abychom vždy k negativům přidali pozitivní zprávy. Pod vlivem médií, a hlavně sociálních sítí a bohužel také některých politiků veřejnost nabývá dojmu, že svět i naše země jsou v mnohem horším stavu, než tomu ve skutečnosti je.
Je v souvislosti s tím, abychom vyvážili negativní pohled, vhodné hovořit o prostředí českého byznysu?
Velkou část pozitivního pohledu čerpám právě odtud. Z byznysové části společnosti a také z občanské společnosti, tedy z té angažovanější části. Z negativ, která kolem sebe slyšíme, nabýváme dojmu, že země jde od deseti k pěti a všechno u nás je horší než jinde. Když ale jedu do zahraničí a bavím se s tamními obyvateli, kteří se na nás dívají nezaujatě a z jiného úhlu než my sami, pohled na Českou republiku je o dost pozitivnější.
Ptáte-li se čistě na byznysové prostředí, začíná v něm jednoznačně převládat věková kategorie podnikatelů, již začali svůj byznys po divokých devadesátkách a jsou velmi respektovaní nejen z hlediska úspěchu, ale i přístupu. Mnoho z nich vnímá podnikání nejen jako seberealizaci, případně cestu k majetkovému prospěchu, ale také jako dlouhodobou činnost, ze které vyplývá i odpovědnost.
Tu vyjadřují filantropií, angažovaností ve společenských procesech. Klasickým příkladem je takzvaná Druhá ekonomická transformace, při níž podnikatelé předkládají naprosto konkrétní návrhy vládě, aby jí pomohli znovu nakopnout ekonomiku, zvýšit její efektivitu, což v konečném důsledku prospěje nám všem.
Jsou ale tyto návrhy dostatečně vyslyšeny?
Naším možná největším minusem je nedostatečné překonávání příkopů, které tady kupříkladu mezi vládou a byznysem historicky byly. Čím větší partnerství mezi těmito stranami bude, tím větší je šance, že se nám podaří dnešní problémy rychle zdolat. Země, které jsou s námi srovnatelné velikostí a výkonností ekonomiky, jsou o poznání efektivnější dejme tomu v uplatňování nových technologií, nových postupů jenom proto, že se tam na sebe politika s byznysem nedívají jako na protipóly, případně skrz nějaký filtr. Naopak, velice úzce spolupracují, vidí se navzájem jako partneři.
Přitopme pod kotlem. Pod kotlem z Lipníku nad Bečvou. Tam sídlí společnost Blaze Harmony, patřící rodině Romana Tihelky, jež se zabývá vývojem a výrobou kotlů a kamen; v tomto oboru vlastní několik originálních patentů a i díky tomu se prosadila na evropských trzích. Takže hladká jízda z malého moravského města k vítězství v mezinárodní konkurenci?
Brzděme s takovým hodnocením, vzpomeňme na pohled z okna lánského zámku: leccos je jinak, než jak to vypadá. Tihelkovo vítězství snese všechna adjektiva vyjma jediného: že bylo hladké. Majitel firmy pro Forbes letos zkraje jara líčil, jak k přerodu svého nápadu v život potřeboval 200 milionů korun, jež mu nechtěla půjčit žádná banka a nemohl najít ani žádné investory.
Líčil, jak mu i rodina říkala, že je blázen, ale on svému projektu neochvějně věřil, takže jej nakonec vydupal ze země. Přesto stále nejde o žádné hladké jízdě hovořit: Blaze Harmony má unikátní technologii, díky čemuž kotle dlouho hoří, na rozdíl od nich však málem vyhořel Roman Tihelka, a musel kvůli tomu firmu dokonce načas opustit. I když se překážky místy zdály větší než Gulliver v Liliputu, Tihelka se odmítl vzdát – jeho příběh plný různých obtíží sedí coby obecný model na příběhy mnoha dalších podnikatelů.
Někdy bohužel mívají i smutný konec, avšak „kamnář“ z Lipníku byl za zarputilost a statečnost odměněn prosperujícím podnikem a také tím, že byl za minulý rok zvolen EY Podnikatelem roku Olomouckého kraje; postoupil tím mezi finalisty prestižní soutěže, které, společně s šéfredaktorem Forbesu, počátkem předminulého měsíce Petr Pavel přijal na Pražském hradě.
„Rád bych podnikání podpořil nejen jako ocenění vize, odvahy a odhodlání, ale i slušnosti, poctivosti a odpovědnosti. Jste příkladem pro ostatní, pro mladší, že i v našich podmínkách se lze prosadit nejen v evropském, ale i globálním měřítku a při dodržení všech pravidel,“ uslyšeli hradní hosté od prezidenta.
Foto David Turecký
Do jaké míry chcete být šiřitelem jakéhosi probyznysového narativu? Do jaké míry to vaše pozice vůbec umožňuje?
Občas slyším názor, jak je mým velkým deficitem to, že jsem nevzešel z prostředí žádné politické strany. Částečně to může být pravda, já to ale spíš vnímám jako pozitivum: mohu se dívat na spoustu věcí poněkud jinou perspektivou. Poslední tři roky své aktivní služby jsem pracoval jako předseda Vojenského výboru NATO, jehož úlohou bylo dát dohromady národní pozice 30 zemí, a díky tomu jsem si mnohokrát uvědomil, že jediná šance, jak dosáhnout skutečného úspěchu, je poskytnout maximum prostoru všem hráčům zúčastněným v procesu. A snažit se tento proces koučovat tak, aby se v něm každý našel, aby se ze syntézy vytáhlo to nejlepší.
Takže nyní chcete koučovat syntézu byznysu a státu?
Byznysové prostředí považuji nejen za velice dynamické, ale také vyznačující se určitou odvahou, dravostí, která logicky v prostředí státní správy být nemůže, tam je naopak snaha o co největší stabilitu a jistotu – je to usazené prostředí, často byrokratické, poměrně rigidní ve zvyklostech. A dost často si s byznysem nerozumí, protože byznys je orientován na výsledek, v krátkém časovém úseku neváhá riskovat, jelikož ví, že jedině z rizika může vyrůst nějaký větší úspěch.
Cesta však není v tom, oddělit a promovat jednu z těchto stran, ale spojit je, snažit se najít vhodný kompromis, který bude dostatečně dynamický, ale zároveň nebude překračovat z hlediska rizikovosti přijatelnou mez. Tohle nám chybí – sednout si v poněkud širším kruhu a podívat se na vše víc komplexně. Jinými slovy, nedaří se nám vytyčit si jasný cíl, kam chceme, aby tato země šla, jak by měla vypadat za nějakou dobu, a na základě toho si stanovit priority, jak vytyčeného cíle dosáhnout.
Máme spoustu různých priorit, které se navzájem negují nebo si vykrádají zdroje, takže vlastně nemáme skoro žádné priority.
Jsme téhle debaty o cíli v širším kruhu schopni?
Zatím bohužel ne. Máme spoustu různých priorit, které se navzájem negují nebo si vykrádají zdroje, takže vlastně nemáme skoro žádné priority. Nemáme ani žádný velký národní cíl. Před 30 lety bylo naším cílem dostat se rychle na Západ, čímž jsme mysleli NATO a EU, tím naše národní cíle skončily. A dnes, jelikož žádný cíl nemáme, často tápeme a občas pochybujeme, jestli cesta, kterou jsme se dali, je ta správná.
Co by vlastně mělo být národním cílem?
Že nebudeme jen zemí bezpečnou, stabilní a relativně bohatou, ale také zemí, která stojí na naprosto jasných hodnotách. Tyto hodnoty jsou víceméně neměnné od vzniku první republiky, kdy byl stát postaven na zásadách demokracie, svobody politických stran a jejich soupeření, na humanismu, respektu k lidským právům a fokusu na ně. To všechno nám dávalo jasné hranice a směr.
My ale dnes diskutujeme o tom, zda je způsob demokracie, který máme, dobrý. Slýcháme dokonce – a zvlášť teď před parlamentními volbami – názory, že by se měl změnit režim. Jaký režim? Chceme změnit režim demokracie v autokracii? Nebo mluvíme o tom, že způsob, jakým uplatňujeme demokracii, není dobrý? Že někdo má lepší způsob, jak ji uplatňovat?
V tom případě by bylo nejspíš dobré říct, co je to za způsob. Myslím, že je opravdu čas vést širší celospolečenskou debatu o tom, kým chceme být, jakými cestami toho dosáhnout, a pak si za tím prostě jít.
Nechceme být za škarohlídy, ale znovu: Jsme téhle debaty schopni? Vy musíte být z principu své funkce optimista, ale nenahrává nynější situace spíš skeptikům?
Když si člověk uvědomí, kolik je kolem nás rizik, a kdyby se měl všech děsit a na vše se dívat skepticky, tak si život – a on zase není tak dlouhý – nemůže ani trochu užít. Určitá víra a naděje v to, že máme potenciál se s problémy vypořádat, je hybnou silou života. Neumím si představit žít v tom, že problémy nemají řešení a že jediná cesta pro lidstvo je zkáza. Takže se držím myšlenky, že mi dává smysl usilovat o to, aby to bylo lepší, bez ohledu na to, jestli to lepší bude, nebo ne. Vždy vidím spíš poloplnou, a ne poloprázdnou sklenici a vždy mám naději, že může být ještě plnější.
Foto David Turecký
A vidíte kromě poloplné sklenice i trend, jak by se mělo Česko v budoucnu profilovat? Kupříkladu Švýcarsko vyvolá asociaci s bankovnictvím. Jakou asociaci by tedy měla vyvolat naše země?
Spíš než o výrobu samotnou jde dnes o přidané technologie – IT, software, umělou inteligenci. Máme mnoho firem, které se v tomto směru dokážou profilovat úspěšně nejen v evropském, ale i ve světovém kontextu. Co nám chybí – a přitom bychom po tom měli sáhnout při vědomí, že nejsme schopni převálcovat trhy masou –, je vytvoření podmínek pro úspěch niche capabilities, specializovaných dovedností.
Lze to rozvést?
Tomu, s čím můžeme prorazit, bychom měli vytvořit maximální možný prostor, což zatím úplně neděláme. Portfolio, s nímž můžeme prorazit, je přitom široké, nezužoval bych ho na obranný sektor nebo dejme tomu na energetiku. Namátkou zmíním používání umělé inteligence ve zdravotnictví – máme u nás řadu firem, jež v této oblasti umějí nabídnout úžasné věci. Navštívil jsem laboratoř v Plzni, která je v jednom segmentu specializované diagnostiky v top 5 na světě.
Když se pak doslechnete, že si renomovaná pracoviště ze Spojených států či EU vyžádají expertizu naší laboratoře, protože vědí, že je nejlepší, přináší to důvod k hrdosti a také vědomí, že máme co nabídnout. Nejsme země, která se musí cítit v pozadí. Mějme realistickou představu o našich možnostech a schopnostech, ale zároveň se nepodceňujme v tom, že musíme hrát druhou třetí ligu. Jsou oblasti, v nichž můžeme hrát s klidným svědomím tu první.
Při své agendě řešíte věci diplomatického charakteru, bezpečnost, geopolitiku, jedno s druhým. Jak často se mentálně soustřeďujete na to, o čem jsme se bavili nyní, tedy na byznys, podporu podnikatelského prostředí?
Netroufám si říct, kolik procent by to mohlo být, ale vlastně se to prolíná téměř vším. Když se věnuji například vzdělávání, vědě, výzkumu, je to provázáno s byznysem. Když se věnuji zdravotnictví, je to provázáno s byznysem. Když se bavíme o geopolitice, zase je tam byznys. Když se budeme bavit o jakékoli oblasti, vždycky tam nějakým způsobem byznys je. Tím spíš by bylo fér, abychom s byznysovou komunitou spoustu věcí konzultovali, abychom ji častěji zvali k jednáním a minimálně vyslechli její perspektivu.
Ne, stát by samozřejmě neměl být pouhým vykonavatelem nápadů a podnětů ze strany byznysu, ale z interakce může vzejít něco, co dává smysl. Jestliže tvoříme dejme tomu zákon o startupech, bylo by fér pozvat hned na začátku zástupce této sféry ke stolu a už při tvorbě návrhu zákona vyslechnout jejich podněty. To by nás mohlo posunout nejen v tom, že se legislativa nebude muset tak často novelizovat, ale stane se spoluvlastnictvím mnohem širšího okruhu lidí. Nevznikne pocit typu, že si pár lidí vše ušilo pro své zájmy a na nás nekoukali.
Ale právě u startupového zákona nejenže nebyli zástupci tohoto segmentu pozváni ke stolu, druhá strana byla dokonce dlouhou dobu de facto hluchá k volání ze startupového prostředí, aby potřebný zákon vznikl.
To je věc, s níž se snažím pomáhat: zvu lidi k jednomu stolu. Dělám různé kulaté stoly, kam se snažím citlivě pozvat všechny zúčastněné složky, aby se mohly k problému vyjádřit. Prezident sice nemá zákonodárnou iniciativu, nemůže předkládat návrhy zákonů, ale může svolávat jednání k čemukoli, a pokud z takového jednání vzejde návrh, může se ho chopit někdo, kdo zákonodárnou iniciativu má, a začít na tom pracovat. Právě v tom vidím svoji výhodu, že nejsem propojen ani s prostředím byznysu, ani s prostředím politických stran a jde mi opravdu čistě o výsledek.
Daří se vám to?
Řekl bych, že ano, protože takových kulatých stolů proběhla už celá řada a vznikla spousta konkrétních návrhů. V rozličných debatách je podle mě příliš mnoho tvrdošíjného lpění na vlastních názorech a pozicích, neochota z čehokoli ustoupit, neochota komunikovat s někým, kdo má odlišný názor. Pokud se nám tohle nepodaří překonat a neobnovíme kulturu nacházení kompromisů a konsenzů, začneme rychle zaostávat za ostatními zeměmi, které toho schopny jsou.
U startupového zákona nám přijde signifikantní, že spoustě lidí ze státní sféry znějí požadavky z tohoto prostředí jako marginálie lidí programujících někde v garáži a přitom vůbec nedohlédnou, že například v Estonsku vznikl z tohoto prostředí celý pilíř HDP generující několik dolarových miliardářů, kteří peníze dále investují. Proč u nás tak často narážíme? Může za tím být dědictví 90. let, kdy propojení byznysu a státní sféry znamenalo až cosi nemravného?
Zčásti za tím skutečně bude apriorní nedůvěra, protože v 90. letech mnohokrát docházelo k problematickému propojení, které vyústilo do termínů kmotři, kmotrovství. Pozůstatkem toho je, že i nyní je za tímto spojením viděna buď přímo korupce, nebo klientelismus. A málokdo dokáže připustit, že partnerství mezi politikou a byznysem lze dělat transparentně, čistě ve prospěch země. Je tu ale podle všeho další problém.
Jaký?
Jsme oproti jiným státům strašně opatrní. Sázíme víc na jistotu. Zrovna v těch devadesátkách, kdy se otevřel trh a lidé mohli jít pracovat do zahraničí, byl mezi námi a Poláky v přepočtu na poměr obyvatel obrovský rozdíl: Češi byli opatrní, Poláci šli po hlavě za příležitostí bez ohledu na riziko. My máme tendenci příliš neriskovat, což se asi projevuje i v malé podpoře startupů. Nejenom ze strany státu, ale i ze strany bank a garančních agentur. Je přitom zcela zřejmé, že bez rizikovějších projektů nemůžeme být úspěšní. Když kupříkladu nepůjdeme do rizikovějších výzkumných projektů, neuděláme nikdy žádný průlom. Možná právě zákon o startupech by mohl pomoci k osvětě.
V jakém smyslu?
V tom, že budeme úspěšné startupy prezentovat jako inspiraci. Mnoho lidí zatím vidí hlavně právě to riziko, ale už ne úspěchy. Úspěšných startupů máme celou řadu a třeba je to ten potřebný příklad. Aby si víc lidí řeklo: Ono to jde! Ten chlap je Čech jako já, dělá v oboru jako já, tak to by sakra bylo, abych to nezkusil taky!
Foto David Turecký
Foto David Turecký
Foto David Turecký
Foto David Turecký
Než se rozplynou v ústech, potěší nos. Line se do něj aroma drobných koláčků, na nichž si pochutnával státník, který z Lán udělal tradiční sídlo prezidentů – však se těm koláčkům dodnes říká Masarykovy a dodnes je tam připravují. Vůně Masarykových koláčků prostupuje jednotlivými komnatami a ještě výrazněji jimi prostupuje genius loci: Masarykův étos je v Lánech stále až hmatatelně přítomen a na rozdíl od vůně sladkého pečiva nevyprchá, ani když se otevřou všechna okna dokořán.
Lány poměrně často a s oblibou obývá i současný prezident a není divu. Ne že by tam k němu problémy a otázky k řešení nedoléhaly, přesto jako by byly filtrovány klidem zdejšího parku a rozlehlé obory. Jako by z toku problémů byly tímto filtrem odstraněny nečistoty a „dřívka“ přebytečných informací.
Skutečně tomu tak částečně je, garantuje to jistá izolace Lán od ruchu světa a běžné prezidentovy agendy. S úsměvem je prozrazeno, že Petr Pavel říká „minutkáři“ lidem, kteří se u něj staví „na minutku“ pro podpis, pro schválení čehosi, na konzultaci. Takových je mnoho, a minutka se navíc zpravidla protáhne; kouskuje to den, čas na práci, zdržuje to, to se ví. Takových lidí je ovšem mnoho, úřaduje-li prezident na Pražském hradě – jet na skok do Lán, to přece jen plno „minutkářů“ odradí.
Snad i díky Lánům proběhl tedy tento rozhovor v absolutním klidu, nebyl „minutkáři“ ani ničím jiným rušen. Petr Pavel odpovídal a po pravé ruce měl bustu TGM; pokud se budeme chtít držet jistého leitmotivu tohoto interview, že mnohé je jinak, než se zprvu jeví, pak s tím vzorně koresponduje i tento Masarykův citát: „Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji.“
Šikovných a angažovaných lidí, odhodlaných překonávat překážky, je výrazně víc než těch, kteří jsou naladěni opačně.
Víte, co je na práci pro Forbes velmi příjemné? Že díky ní poznáváte – a je to mnohdy až udivující –, kolik je v Česku šikovných lidí.
Tuhle pravdu se snažím šířit, kudy chodím. Občas s ní narážím, protože mnoho osob opravdu podléhá mediální a často i politické masáži, že je tady všechno špatně. Pokaždé lidem říkám: Já nešířím žádnou nepodloženou propagandu, sdílím s vámi osobní zkušenost z cest po republice. A tahle zkušenost je, že šikovných a angažovaných lidí, odhodlaných překonávat překážky, je výrazně víc než těch, kteří jsou naladěni opačně.
Jen o těch šikovných není tak slyšet, nemají potřebu se tolik zviditelňovat. A netýká se to pouze úspěšných podnikatelů. Vidím lidi, kteří třeba spatří nějakou mezeru v sociálních službách a vyplní ji. Nečekají na žádnou podporu od státu, nečekají, až jim k tomu někdo vytvoří podmínky. Prostě s tím začnou, protože jim to dává smysl. Já se vše snažím promovat i tím, že tyhle lidi propojuji. Jsou to takové, jak se říká, ostrůvky pozitivní deviace. Ti lidé o sobě často ani nevědí, možná se pak i cítí trošku izolovaní.
Jak je propojujete?
Pozval jsem tyto lidi sem do Lán. Sešlo se jich asi 150 z různých krajů, z tohoto počtu jsem byl opravdu mile překvapený.
O koho šlo?
Třeba o drobné podnikatele, o lidi věnující se kultuře, podpoře dětí, různým sociálním či výukovým programům. Spojuje je to, že do pozitivních věcí vkládají čas, prostředky, um, odhodlání, samostatnost, iniciativu. Když se takoví lidé potkají, zjistíte, jak rychle se dokážou propojit do jakési pavučiny dobra. Jak jsou všichni naladěni na téměř stejnou vlnu, jak si velice rychle porozumí.
A jak jim dodává optimismus utvrzení, že v tom nejsou sami, že jich je hrozně moc, že se mohou navzájem inspirovat. Začali si brát na sebe kontakty, ptali se, kdo co jak dělá, aby zjistili, že se to dá možná dělat ještě lépe. Říkám si, že čím víc takových lidí se propojí, tím bude tahle pozitivní síť větší, pevnější. A že lidé z této sítě budou vědět, že tvrzení „je tady všechno špatně“ není vůbec pravdivé.
Mluvil jste v kladném slova smyslu o cestách po republice – jistě na nich ale vidíte i to, co vás pálí.
Jeden z našich největších problémů je, že jsme se dosud nedokázali vypořádat s existencí rozdílů v republice. Rozdílů v životní úrovni, v zabezpečení různými druhy služeb. Bavíme se tady o třech krajích, které byly strukturálně postiženy: Karlovarském, Ústeckém, Moravskoslezském. Hovoříme o spoustě hospodářsky a sociálně ohrožených územích, kde je život složitý. Přitom vznikla řada podpůrných programů, dlužno říci, že většinou financovaných Evropskou unií.
My ale tyto problémy řešíme naším typickým způsobem, to znamená plošným, který přináší výrazně nižší efekt. Proto je z hlediska času a investovaných prostředků výsledek pořád tristní. Stačilo by možná nadefinovat kritéria, decentralizovat a život v postižených oblastech by se začal lepšit, nemusel by být tak těžký. Takový těžký život se ke všemu snadno obrátí v hněv proti vládní garnituře, naštvanost se zvrhne v nedůvěru ve stát.
Neprojektují si ti lidé řešení do vás? A pokud ano, není to frustrující? Nenosíte si nešťastné osudy domů?
Odnáším si poznatky a zkušenosti a pak s nimi pracuji. Promítám je do všech návrhů řešení, do všech kulatých stolů, u nichž mohu argumentovat právě naprosto konkrétní zkušeností. Nemám velkou exekutivní roli, nemohu změnit věci lusknutím prstů, ale k nápravě spousty z nich mohu přispět. Jedna z mých největších výhod je, že k problémům mohu přitáhnout pozornost, takže když je vidím a identifikuji, pobavím se s odborníky o možnostech řešení, následně s tím konfrontuji příslušné ministry. Potom chci být důsledný, chci vidět pokrok, chci, aby mi ten a ten ministr doručil výsledek. Zároveň se ale snažím lidem dávat jasně najevo, že prezident není všemocný, že není spasitelem.
Foto David Turecký
Zůstaňme ještě u vašich cest po republice. Vzpomenete si na návštěvu startupu či podnikatele, jež vám svým nápadem vyrazila dech?
Kupříkladu návštěva Jihomoravského inovačního centra. Tam jsme měli kolem stolu řekněme dvacet firem, z nichž některé byly startupy před dvaceti lety a dnes už jsou to zavedené společnosti, někdy dokonce s globálním přesahem. I tyto společnosti jsou ale pořád součástí ekosystému inovačního centra a poskytují radu těm začínajícím.
Když pak člověk vidí skupinu lidí, kteří mají hodně podobnou mentalitu – a startupová mentalita je opravdu specifická –, dojde mu, že se na svět nedívají jako většina z nás. My hledíme na svět tak, že devadesáti procent není možné dosáhnout a zbylých deseti možná. Pro startupisty neexistují limity, překážky, všechno je možné. Tím se vytváří úžasná atmosféra a ta člověka neskutečně nabíjí. Kamkoli přijedu a tyhle lidi potkám, jsem z nich nadšený a žasnu, kam na ty nápady chodí. Teď si, když jsme u nápadů, vzpomínám na malinkou firmu u Bruntálu.
Povídejte!
Firma se zabývala recyklací odpadu a mně to trochu připomnělo film Návrat do budoucnosti: hlavní hrdina v něm sype banánové slupky a vlastně všechny odpadky do vozidla a ono pak na odpad jede. U Bruntálu recyklují plastový a jiný odpad ekologickým způsobem a zároveň z toho vznikají produkty, které jsou všechny využitelné. Sakra, říkal jsem si, proč po tom ihned neskočí ministerstvo životního prostředí, nějaký výzkumný ústav, proč se do toho nenasypou zdroje, abychom to okamžitě využili?!
Dejme na to rychle patent a pojďme to šířit do světa! Pak naopak zjistím, že oni se trápí s tím, jestli jim dá stavební úřad povolení, aby vůbec mohli zařízení provozovat, že se trápí, jestli budou mít dohodu s družstvem, aby mohli to teplo, které vzniká, vůbec využít. My bohužel mnoho dobrých myšlenek a nadšení utopíme ve víceméně byrokratickém procesu.
Hm, nás jste právě utopil… Už jsme planuli nadšením pro bruntálskou firmu a teď jsme pod vodou.
Ne, ne, být vámi, nebyl bych utopený. Jsem přesvědčen, že se vše nakonec podaří. Mluvil jsem se starostou, se stavebním úřadem a oni říkají, že se na projekt dívají kladně. Já ho budu sledovat, a pokud opravdu klapne, pak právě takovýhle případ stojí podle mě za zveřejnění. Aby jím bylo vzkázáno: Podívejte, co všechno jde! Tohle jedno malé řešení se totiž může objevit ve stovce obměn v obcích po celé republice a umožní nám zlikvidovat tolik a tolik odpadu, ušetřit životní prostředí, mít z toho prospěch, a ještě být příkladem ostatním zemím. Usiluji o to, vytahovat tyhle věci na povrch a ukázat, že tohle je cesta, kterou bychom měli jít, že tohle je způsob, jak bychom měli uvažovat. Tím spíš, že podobných příkladů je po republice opravdu hodně.
Prásk! Během rozhovoru otevřel personál okno, skrze něž byl před pár desítkami minut viděn prezident v roli fotografova asistenta. Duch TGM z lánského zámku otevřeným oknem ani trochu nevyvane, zato do něj příjemně proudí čerstvý vzduch. Do doby, než se zvedne průvan a okno prudce s třísknutím zavře, což je v žertu glosováno jako znamení, že čas rozhovoru se pomalu chýlí ke konci.
Ke konci se chýlil rozhovor, který právě čtete. A to v čísle, jež je dedikováno investicím. Těm se typicky věnují lidé, kteří mohou alokovat vlastní kapitál, často jde o nejbohatší Čechy. Petr Pavel tak logicky dostává otázku, zda by jim rád něco vzkázal. „Aby se nenechali odradit,“ říká prezident. „Aby, i když to dvakrát třikrát nevyjde, pořád hledali cesty.“
Lidé z investorského a byznysového prostředí – namátkou Ondřej Fryc, Jan Barta, Dušan Šenkypl či Libor Winkler – za vámi stáli i v kampani před volbami, které vás do prezidentské funkce vynesly. Byl to pro vás pozitivní signál?
Do prezidentských voleb jsem vstoupil nepolíben podobnou zkušeností, do té doby jsem se nikdy o žádné volené křeslo neucházel. Stejně tak jsem nikdy nesháněl žádnou podporu pro zvolení. Proto jsem spojení s byznysem nejprve vnímal prizmatem takových těch obecných obav. I v armádních pozicích, v nichž jsem byl dřív, se na jakékoli takové spojení dívalo s podezřením, lidé se dokonce kvůli tomu báli se zástupci byznysu mluvit.
Když jsem ale následně poznal třeba právě Libora Winklera, Jana Bartu, Martina Vohánku a další, byl jsem svým způsobem v šoku, jak zodpovědní tihle lidé jsou ve vztahu k fungování společnosti. Kolik času, energie a peněz věnují na věci, které považují za správné, aniž by z toho očekávali nějaký prospěch nebo vděk. Jim se zpravidla ani žádného vděku nedostává, naopak si mnoho lidí myslí, že sledují výhradně osobní zájmy, takže jim to vlastně ubližuje.
Abychom nezamluvili původní otázku, zda to pro vás byl pozitivní signál…
Ano, vážil jsem si toho, že se tito lidé přihlásili k mojí podpoře a dali tím všanc i svoje jméno. Byla to od nich vlastně velká odvaha a vůle jít do nějakého rizika, byť kalkulovaného, protože jsme spolu mnohokrát mluvili, aby věděli, s čím u mě mohou počítat, než se pro podporu rozhodli. To bylo podle mého názoru naprosto v pořádku, protože oni museli zvážit rizikovost investice – nejenom finanční, ale i vzhledem ke své reputaci. Doba, kdy jsem s nimi byl v kontaktu, pro mě byla mimořádně poučná: viděl jsem, co všechno dělají, jak to dělají, a moc jsem si toho cenil. Protože, když to řeknu úplně lidsky a natvrdo, oni mohli trávit čas na jachtách a horských chatách, mohli si užívat bohatství místo toho, aby se věnovali problémům státu.
Vyhodnotil jste si sám pro sebe, proč se jim chtějí věnovat?
Chápou, že stát sám o sobě nemůže řešit všechno. Cítí zodpovědnost. Dává jim to smysl a myslím, že i určitou formu spokojenosti, zadostiučinění, že mohou přispět k něčemu užitečnému. Shrnuto, dělají to prostě proto, že to považují za správné. Naprostá většina z nich nemá žádné zakázky od státu a rozhodně nemají žádný osobní profit z toho, že jsem se stal prezidentem. A mě těší, že s nimi můžu udržovat kontakt, bavit se s nimi na témata, co a jak by mohlo fungovat lépe, neboť díky tomu, že byli úspěšní ve svém byznysu, mají velký vhled, co by se skutečně mohlo zlepšit. Však jsou také hybateli celé řady iniciativ, které krůček za krůčkem směřují k tomu, aby naše ekonomika – a vlastně nejen ona – byla úspěšnější.
Neměl jste ale před volbami z této podpory přece jen v jistém směru obavu? Že někdo tuto podporu zvedne proti vám a bude argumentovat, že si vás tihle lidé kupují?
S takovými názory se musí počítat, když jde člověk s kůží na trh a rozhodne se ucházet o veřejnou funkci. I teď se snažím sledovat celé spektrum názorů na to, jak zvládám úřad, chci mít reálný obraz, jak je mé prezidentství vnímáno. Ale kdybych měl velkou obavu, že z nějakého důvodu převáží negativní náhled, ani bych do toho nemohl jít. V období prezidentské kampaně jsem usiloval o to, abych byl ve všem maximálně otevřený. Abych transparentně představil, jaký balíček nabízím. Na všech shromážděních jsem říkal, že politiku vnímám tak trochu jako nabídku a poptávku: nabízím nějaký balíček, ten má pozitivní i negativní stránky a zákazník, v tomto případě volič, si vybere, jestli mu ten balíček dává jako celek smysl, nebo naopak ne.
V období prezidentské kampaně jsem usiloval o to, abych byl ve všem maximálně otevřený.
Zjevně jste – v nadsázce řečeno – ve svém prezidentském byznysu uspěl. Ale jak to bude dál? Zmíněný Martin Vohánka, majitel společnosti Eurowag a jeden z nejbohatších Čechů, vás nedávno vyzval, abyste o funkci usiloval i ve druhém volebním období, protože vás země potřebuje. Prezidentské volby budou až v roce 2028, ale jak byste na výzvu Martina Vohánky reagoval dnes?
Rozumím tomu, že mnoho lidí by uvítalo informaci, zda budu, či nebudu pokračovat. Dalo by jim to možná indikaci, jak uvažovat, ať už v politice, byznysu, nebo v některých osobních věcech. Já si to ale opravdu netroufám takhle dopředu říct, faktorů ke zvážení bude celá řada. Co bych však říct chtěl, je to, že možná právě můj příklad jako člověka, který do této funkce nevzešel z žádné politické strany, může motivovat řadu lidí, aby o něčem takovém také přemýšleli.
Můj příklad mluví o tom, že prezidentem nemusí být nutně člověk, jenž má za sebou politickou stranu, ale člověk, který má jistou představu o vývoji společnosti, určitou integritu a vůli jít do takové služby. Dokonce si myslím, že by naší zemi prospělo, kdyby prezidentskou funkci vykonával třeba někdo z prostředí byznysu, protože má jinak nastavenou mentalitu. Nemyslím tím teď, že by to zrovna musel být někdo typu Donalda Trumpa, ale dovedu si představit někoho typu Martina Vohánky, který je úspěšný ve svém byznysu, má jasně srovnané hodnoty a velký drajv k dosažení výsledku.
A vlastně bych případné kandidáty nezužoval na okruh osob, o nichž víme dnes, protože jak už bylo řečeno: v téhle zemi je spousta šikovných lidí.
