S očekávaným podzimním energetickým tsunami a ruskou plynovou ruletou, ve které by měl Putin zmáčknout spoušť tento čtvrtek, přicházejí evropské státy včetně Česka s návrhy mimořádného nebo sektorového zdanění energetických firem.
Cílem je vybrat do státní kasy dodatečné zdroje, které bude vláda potřebovat v boji proti energetické chudobě – a alespoň částečně s nimi vykompenzuje výpadek standardního daňového výnosu od firem, kterým se v tomto roce sníží zisky. Ten může podle analýzy Národního centra Průmyslu 4.0 zasáhnout až šedesát pět procent průmyslových firem.
V reakci na možné zavedení energetické daně se propadla hodnota akcií skupiny ČEZ na burze z dvanácti set na tisíc korun za kus. Řada hlasů z oboru se proto domnívá, že se jedná také o způsob státu, jak celou skupinu dostat levněji pod svá křídla.
Kde jsou mantinely státní moci a jaká úskalí nesou mimořádné a energetické daně? První zmíněná je strašákem firem, profitujících i během krize. Mimořádnou daň prosazuje Evropská komise a má zastánce i v našem ministrovi financí Zbyňkovi Stanjurovi. Do rozpočtu by přinesla vyšší desítky miliard.
Cílem je extra zdanění těch sektorů ekonomiky, které podle ministra „profitují ze současné krize a nezasloužily se o vyšší zisky inovacemi“. Podobnou daň už zavedla například Británie a v anglosaských zemích se jí říká „windfall tax“, tedy zdanění zisku, který jako by spadl z nebe.
Podle jejích zastánců mimořádná daň nedeformuje cenovou strukturu – zdaňované subjekty ji nemají důvod přenést do cen zboží a služeb. Podle Petra Břízy, partnera advokátní kanceláře Bříza a Trubač, je však téměř nemožné definovat, na které podniky by se měla daň vztahovat.
„Na základě čeho určíte, že ten podnik vydělal nadměrně? A jak vymezíte, zda inovoval, že zisky nevydělal na základě předchozích investic?“ pochybuje o praktické proveditelnosti Bříza, podle kterého by praxe přinesla mnoho právních sporů. Věří proto, že i přes tlak Evropské komise nakonec jednotlivé země k mimořádnému zdanění nepřistoupí.
Druhým diskutovaným daňovým experimentem je sektorová daň na energetické firmy. Sousední Rakousko k ní přistoupilo a od 1. července zavedlo takzvanou uhlíkovou daň ve výši třiceti eur (přibližně 736 korun) za každou tunu uhlíku spálenou ve fosilních palivech. Její zavedení zvažují i Itálie, Španělsko nebo Portugalsko.
Výnos sektorové daně se odhaduje v řádu nižších desítek miliard korun. Pokryl by tak dodatečné náklady na úsporný energetický tarif, jehož cílem je skrze dotace obchodníkům s energiemi ulehčit domácnostem od vysokých cen plynu a elektřiny. Odhadovaný náklad do rozpočtu činí šestnáct až dvacet čtyři miliard korun.
Sektorová daň však opět přináší rizika v podobě právní a investiční nejistoty. Podle Bohuslava Čížka, ředitele sekce Hospodářské politiky ve Svazu průmyslu a dopravy ČR, by zdanění jakékoli oblasti jen z titulu aktuálně vysokých zisků mohlo být nebezpečný precedent.
„Nesmíme zapomínat na celý cyklus života firem, na výkyvy v cenách, na potřebu investic, na ekonomickou stabilitu českého prostředí pro investory,“ zdůrazňuje Čížek. „Už takto jsou podmínky pro investory do energetiky mizerné,“ rozčiluje se například miliardář a člen žebříčku nejbohatších Čechů Jan Světlík.
Podle Petra Břízy nelze vyloučit ani žaloby podané na základě skutečnosti, že sektorové zdanění se může dotčeným subjektům zdát diskriminační, a tudíž v rozporu s právem na majetek garantovaným Ústavou České republiky.
Pokud by ke zdanění a žalobám skutečně došlo, majitel energetického gigantu Sev.en Energy Pavel Tykač prý mezi žalobci nebude. „Nikdo neplatí rád víc, než musí. Pokud však stát takové opatření přijme, velmi rád daň zaplatím,“ komentuje navrhovanou daň.
Ne všechny společnosti obchodující na trhu energií jsou takto smířlivé – a hlavně ne všechny jsou v zisku. Řada obchodníků s energiemi naopak kvůli rostoucím cenám zkrachovala a s příchodem chladných měsíců se dá očekávat, že budou padat jako přezrálé hrušky v podzimním větru.
„Tržby mají energetické firmy v současné době velké, ale zisky se ukážou až koncem roku. V případě jakéhokoli výpadku budou muset energie nakoupit za aktuální ceny a snadno se mohou dostat do červených čísel,“ upozorňuje Filip Dvořák z Hospodářské komory ČR.
Oproti tomu Skupina ČEZ v zisku je a svým manažerům vyplácí bonusy. Energetická daň by ve své pětadvacetiprocentní přinesla státu více peněz, než kdyby skupina vyplatila dividendu odpovídající mimořádným ziskům.
Na své červnové valné hromadě přitom ČEZ schválil vyplacení dividendy relativně nízké. Podle minoritního akcionáře Michala Šnobra je to kvůli potřebě likvidity pro podzimní nákupy na energetické burze. Skupině nestačily ani zadržené zisky a musela žádat o pětasedmdesátimiliardovou půjčku od státu.
Krize bude znamenat další nepředpokládané výdaje a plánované zestátnění ČEZ přijde podle Michala Šnobra na dvě stě miliard. Mnozí vlastníci akciových titulů proto za uvalením energetické daně vidí zmiňovanou snahu státu srazit cenu akcií skupiny dolů, či alespoň zastavit jejich strmý růst, aby plánovaný odkup v budoucnu nestál tolik.
„V praxi se prodejní cena určuje jako hodnota akcií obchodovaných na burze plus několik desítek procent navíc,“ připomíná energetik Jiří Gavor.
Stát vlastní méně než devadesát procent a nemůže tak menšinové podílníky vytěsnit, ale musí je k prodeji motivovat – jinak hrozí, že se „zabejčí“.
„Svých dvanáct tisíc akcií prodám jen přes svou mrtvolu,“ konstatuje například miliardář Pavel Juříček. Pokud takových akcionářů najde víc a budou dohromady vlastnit přes deset procent akcií, státu nezbyde než sáhnout hluboko do svých zbídačených kapes.
A ani poté, co by se dostal k devadesáti procentům akcií skupiny a mohl vůči zbytku použít institut vytěsnění menšinových akcionářů, nemusí snížená cena akcií výrazněji odlehčit vynaložené náklady na odkup. Stát má povinnost nabídnout minoritním podílníkům „odpovídající“ cenu a do jejího výpočtu vstupují i burzovní maxima.
Cena se dále neodvíjí pouze od hodnoty akcií, ale i zisků realizovaných společností. A velmi pravděpodobně by měl vliv odhad zisků budoucích. Přiměřenost nabídky musí posoudit a odsouhlasit rada České národní banky.
