Soukromí je to, co se děje za zavřenými dveřmi. Když dveře chybí, je to problém. Vždy a všude.
2500 př. n. l.
Bez dveří mají duše zemřelých problém. První, kdo klep, klep, klepal na nebeskou bránu, nebyl Axl Rose, Eric Clapton ani původní autor slavného songu Bob Dylan.
Byli to egyptští faraoni čtvrté až šesté dynastie. V jejich královských hrobkách nesměly chybět takzvané nepravé dveře. Velký kamenný blok s reliéfem či malbou dveří představující práh do posmrtného života.
500 př. n. l.
Bez dveří mají staří Řekové problém. Do cizích baráků se přece jen tak neleze, nejdřív je třeba příchod řádně ohlásit. Sparťané to moc neřeší, u dveří prostě na obyvatele domu zařvou. Bohatí Athéňané na to jdou jinak a pořizují si vrátné, jejichž úkolem je pouze otevírat dveře.
Míněno otroky, kteří jsou ke vstupní bráně připoutáni řetězy. Humánnějším a chudším Athéňanům brzy došlo, že vlastně stačí mít připevněn pouze první článek řetězu, s nímž jde dělat randál. A tak vznikla klepadla, která se využívají i dnes.
