skip to main content

Filmový Havel jde naproti mainstreamovým divákům. A taky oscarovým nominacím

3 minuty čtení

Osm a půl roku po pohřbu prvního československého polistopadového prezidenta se k jeho jménu opět upínají nadějeplná očekávaní. Přesně za týden totiž vstoupí do české distribuce film s prostým titulem: Havel.

Provozovatelé vyprázdněných kinosálů vyhlížejí velkou podívanou, která snad konečně přitáhne diváky. A ti pak událost slibující rozjitřené diskuse a polemiky nad stylem filmového zpracování a mírou (ne)úcty k legendě. Po několika dokumentárních portrétech lidskoprávní ikony se totiž lákavého námětu s hollywodským potenciálem chopil tvůrce s reklamním backgroundem. A výsledek je vysoce ambiciózní.

Veskrze autorský film scenáristy, režiséra a producenta Slávka Horáka je ze všeho nejvíc skvěle a profesionálně zpracovaným filmovým produktem. Tvůrce, pocházející z malé moravské vsi, dokola opakuje, že nechtěl tesat mramorový pomník státníka.

Už při psaní scénáře hledal linku, která by mu umožnila identifikovat se se synkem z bohaté pražské buržoazní rodiny. A našel ji v univerzálně srozumitelném a intimním příběhu zrání rozmazleného bohéma do zodpovědného muže.

„Filmový Havel byl v klíčových pasážích v podobném věku jako já, když jsme s Rudou Suchánkem začínali psát scénář. Při dvouletých rešerších jsem nacházel mnoho osobních témat, která jsem tou dobou sám řešil,“ řekl Horák Forbesu při přípravě rozsáhlého materiálu, který o filmu Havel přinášíme v červencovém čísle.

Související vydání

Osobní drama rámuje Horák velkými dějinami, které se snaží dávkovat s diplomacií chytré horákyně: aby se v ději neztratilo ani zahraniční publikum, které středoevropské reálie zná jen povrchně, a zároveň aby se vyhnul pro českého diváka rušivé školometské popisnosti.

Vypravěčský oblouk sklenul celkem předvídatelně nad dvěma dekádami, které nabízejí největší potenciál pro plnokrevné drama. Milníky tvoří uvolněná šedesátá léta, kde Havla potkáváme coby úspěšného, lehkovážného dramatika, a přes disidentské sedmdesátky a Chartu pak film míří k revolučnímu balkonu Melantrichu.

Svého hrdinu se Horák rozhodl sledovat v konfliktních nebo morálně vyhrocených situacích. Havel couvá před obuškem vztyčeným v paži příslušníka Státní bezpečnosti z hospodského sálu, aby si vzápětí uvědomil, že třemi váhavými kroky se stal součástí neslyšící, nevidící a nekonající většiny. Havel alibisticky hází na svoji ženu Olgu břímě „pravdy“, jen aby ulehčil svědomí při četných záletech. Havel se mučí faustovskou volbou, zda stejně jako řada přátel z disidentského prostředí přistoupit radši na vynucenou emigraci, nebo zvolit vězení a neustálý teror svých blízkých.

Reklama

Havel se bojí. Havel pochybuje. Havel uklouzne. I díky skvělému Viktoru Dvořákovi, který filmovému Havlovi dal mnohem víc než jen věrnou fyzickou podobu, tak snímek emocionálně funguje. Bez ohledu na to, zda divák havlovský příběh zná či zda je jeho příznivcem.

Režisér se zároveň nebojí emocí a vyprávění v hollywoodském stylu. Daří se mu to přesto, nebo naopak právě proto, že dostupný rozpočet film držel v mantinelech komorního dramatu – je tu pouze jedna „povinná“ (a možná i zbytečná) automobilová honička a digitálně upravená revoluční masová scéna z Václaváku. Výborná kamera Jana Šťastného je ale v emočně vypjatých chvílích Viktoru Dvořákovi blízko až na póry kůže a emoce se tu ždímají na hranu patosu.

Filmový Havel zůstává hercem ve svém životním dramatu.

Vstříc mainstreamovému divákovi jde i ve zvoleném filmovém jazyku: když Havel překonává v životě nějaký etický práh, často při tom klopýtá přes prahy dveřní. V další scéně zas bezradně klouže po hromadě uhlí, dokud se mu nedostane pomoci od morální autority. Horák si několikrát dovolí formální hříčku, odkazující k poetice absurdního divadla – situace z Havlova reálného života ve filmu opakovaně přecházejí v divadelní výstup.

Filmový Havel zůstává hercem ve svém životním dramatu a zároveň sám sebe sleduje z odstupu režiséra, aby se nakonec zřítil do divadelního propadliště pod scénou, stejně jako se v Horákově filmu chvilkově hroutí pod absurditou doby.

Nosnou linku filmu tvoří Václavův vztah k jeho ženě Olze. Havlovu první manželku ve filmu hraje Aňa Geislerová jako dámu-dřevorubce. Zdařile se snaží akcentovat často zmiňované kontrastní polohy její osobnosti: na jedné straně ráznou, praktickou a nekompromisní holku se Žizkova, která se vyučila u Bati. Je to Olga, kdo ve filmu razantně stírá estébáky nonstop hlídkující přede dveřmi sledovaných „objektů“, zatímco Václav jim v mrazu přinese čaj.

Zároveň však ve všech situacích Olga zůstává až aristokraticky noblesní, důstojnou ženou. Film ji ukazuje jako pevný bod Havlova života, jeho intelektuální i životní partnerku v pravém smyslu slova – tedy někoho, kdo nepotřebuje druhého vlastnit či manipulovat a pro koho je svoboda nadřazena i emočním zraněním. Naopak Václav tu v několika situacích vyznívá jako malicherný slaboch.

Poučeného diváka nemůže nenapadnout, že všechny zmíněné ingredience tvůrci a producenti míchají s pohledem upřeným k oscarovým nominacím. Ke klání o sošku americké filmové akademie se Slávek Horák přiblížil už před pěti lety se svým debutem Domácí péče. Přes značné osobní nasazení a finanční podporu českých investorů Prokopa Svobody a Václava Dejčmara to tehdy na shortlist nestačilo.

Letošní Oscar se bude odehrávat na pozadí prezidentských voleb. I kdyby už akademici na charismatického politika ze střední Evropy pozapomněli, film s plánovaným titulem Havel: Bohemian President by v této době a v tradičně liberální filmové komunitě mohl upoutat pozornost. A řemeslně velmi zdatně odvyprávěný příběh nesmělého outsidera, který čelí přesile moci pravdou a láskou, aby v závěru triumfálně zvítězil i díky opoře výjimečné ženy, by mohl v trumpovské Americe silně zarezonovat.

Slávek Horák je na svou případnou druhou hollywoodskou zteč připraven. A ať už se kolem jeho filmu v české kotlině rozpoutá jakákoli polemika, je připraven vysoce profesionálně. Nakonec Havel vznikl i díky tomu, že dokázal pro svůj nápad nadchnout devítku koproducentů z řad českých miliardářů, kteří zafinancovali polovinu z více než šedesátimilionového rozpočtu jako svůj vlastní politický statement.

Celý jejich havlovský příběh, stejně jako profesní story Slávka Horáka si můžete přečíst v červencovém Forbesu.

Reklama
Reklama