Těch 70 kol dělí 70 let. Objeta byla na okruhu v anglickém Silverstonu, po nich dorazil do cíle v pozici lídra italský pilot Giuseppe Farina, díky čemuž se stal v květnu 1950 historickým vítězem premiérového závodu formule 1. Sportu, v němž se točí peníze ještě rychleji než kola nadupaných vozů po závodní dráze.
Ve Farinových dobách, kdy jezdci nosili kolem krku hedvábné šátky a vypadali romanticky jako dandyové na party, kterou mohla – což se bohužel stávalo – ukončit jen smrt, to na astronomický byznys ještě nevypadalo. Postupem času se však rozsvítila zelená a vše se razantně rozjelo.
V bohaté a mnohovrstevnaté historii F1 se těžko hledá zřetelný bod, kdy přestala být vůně benzinu výhradně příslibem dobrodružství a bonvivánské hry se životem a začala lechtat i chřípí těch, kteří vzdor rozžhaveným motorům chladně kalkulovali a vycítili z benzinového odéru šanci na zisk.
Možná byl prvním náznakem takové změny rok 1958. Tehdy se specifikovaly technické parametry, zastřešil se systém závodů, a zejména vyrašil první výhonek globalizace: britští konstruktéři začali auta skládat z komponentů různých dodavatelů. Enzo Ferrari, zakladatel ikonické značky, sice tyto muže nazýval pohrdlivě „skladatelé“, faktem však je, že „zkomponovali“ hudbu budoucnosti.
Potenciál magnetu na peníze měla ovšem královská disciplína motorsportu přímo ve své DNA. „Nepřetržitě utrácím miliony, abych v propagačních kampaních lidem představil svá auta, kdežto panu Ferrarimu věnují světové deníky titulky na předních stránkách, aniž vydá jediný cent,“ posteskl si jednou výstižně americký automobilový průmyslník Henry Ford II.
Potenciál F1? Pořád se čekalo, kdo jej zvedne ze země a přetaví ve zlato. Klíčovou figurou byl Bernie Ecclestone, malý velký muž s vizáží Andyho Warhola, který učinil z F1 pop art – svého druhu komerční umění těžící z vysoké popularity. Proslulé Warholovo ztvárnění Campbellovy polévky se sice na monopostech vozů neobjevilo, ale jinak se z nich staly ideální nosiče reklam.
V již zmíněném roce 1958 se Ecclestone ve světě formule 1 objevil poprvé: neúspěšně se zkoušel kvalifikovat na Velkou cenu Monaka, triumfy ale začal sbírat až v okamžiku, kdy jezdeckou kombinézu vyměnil za drahý oblek a místo za volant usedl ke stolu, aby vyrobil z F1 renomovanou komerční značku.
Nejprve dělal manažera jezdeckému esu Jochenu Rindtovi, pak se stal majitelem stáje Brabham, ovšem hvězdné chvíle k němu přišly, až když – 20 let po závodnickém krachu na Grand Prix Monako – zaujal místo šéfa Asociace konstruktérů.
Bernie Ecclestone s Michaelem Schumacherem v roce 1991 | Foto Wikipedia
Z této pozice začal Ecclestone vyjednávat o televizních právech: zajistil, aby se vysílaly všechny závody, čímž navýšil zájem fanoušků a mohl cenu zvyšovat. V roce 1981 stál u Concordské smlouvy, jež upravila rozdělování zisků mezi jednotlivými týmy, vlastníkem marketingových práv a Mezinárodní automobilovou federací.
Ale nešlo jen o vysílací práva. Nekompromisní pan Bernie bez váhání a nostalgie škrtal tradiční evropské podniky ve prospěch exotických destinací, poněvadž tamější pořadatelé byli ochotni platit za hostitelství závodů desítky milionů dolarů.
Pragmatismus v honbě za ziskem? Ano, ale nikoli zcela nepochopitelný. Byl tu však i velmi krutý aspekt: cestu k bohatství lemovaly pomníky mrtvých.
Jistě, k nebezpečnému sportu patřily tragédie vždy, avšak v pionýrských časech byly zapříčiněny malou mírou ochrany mužů, kteří za vavříny svištěli po dráze bláznivou rychlostí. Zabil se i Ecclestonův chráněnec Rindt, vyhlášený v roce 1970 mistrem světa in memoriam.
Jenže v pozdější době už šlo pomocí dokonalejší techniky riziko tlumit. Podle Ecclestona a dalších mocných však kvůli tomu ztrácely závody jiskru, stávala se z nich klání inženýrů, nikoli mladých odvážných hazardérů.
Kokpity se tudíž dál čas od času měnily v rakve. „Mám ze všeho špatný pocit,“ pronesl zkroušeně Ayrton Senna před závodem v Imole první květnový den roku 1994. Legendárnímu Brazilci vadilo, že jsou závody neúměrně nebezpečné, a nahlas proti tomu protestoval. Od 1. května 1994 už nemohl: po tvrdém nárazu do zatáčky zemřel.
Senna je Ježíš Kristus formule 1: svou smrtí vykoupil ostatní před stejným pádem do tmy. Sportu rychlých vozů vnutil „nový zákon“, v němž je díky bezpečnostním prvkům mnohem méně nemilosrdnosti a mnohem víc úcty k životu. Za 26 let, která uplynula od Sennovy smrti, se v F1 zabil jediný muž (Jules Bianchi v říjnu 2014), což je rozdíl ve srovnání s 42 oběťmi před Sennou.
Ayrton Senna v kokpitu formule při závodě ve Spojených státech v roce 1991 | Foto Wikipedia
„Je
to velmi slabá útěcha nad ztrátou Ayrtona, ale jeho tragédie
donutila šéfy F1, aby závody proměnili v záležitost o poznání
bezpečnější,“ prohlásil
sedminásobný
– a
v tomto směru rekordní – mistr světa
Michael Schumacher.
V důsledku smrti Senny na sebe navíc formule 1 strhla znatelně vyšší pozornost a do jejího kolotoče proudily větší peníze od sponzorů, což trvalo prakticky bez ustání téměř 20 let.
F1 přečkala i zákaz tabákové reklamy, nahradily ji společnosti jako ING, RBS, Credit Suisse, Santander či Vodafone, toužící za pomoci rozpínavosti seriálu dobýt globální trhy. Nebyl to mylný předpoklad: nápoji Red Bull stoupla po vstupu do šampionátu v Asii prodejnost o 79 procent, což je nejvýraznější příklad podařené propagace (logické spojení automobilek s F1 naopak přinášelo různý efekt).
Formule
kynula
i
z
„tantiém“ za pořadatelství, ze
Singapuru kupříkladu inkasovala 45 milionu dolarů. „Že
klesá návštěvnost? To je mi fuk,
mám závody v televizi,“ vyjádřil se Ecclestone svérázně.
Navzdory
tomu, že principál cirkusu F1 nedocenil
roli internetu, navzdory hrozbám o vytvoření konkurenční série
a rovněž
navzdory
pandemii, jež letošní
mistrovství prozatím utnula, není
sporu, že jde stále o velkolepý
sport
a velkolepý
byznys.
Forbes.com spočítal, že Ecclestone – jemuž bude letos v říjnu devadesát a v čele říše raket na kolech už není – podepsal za 30 let ve jménu formule 1 smlouvy téměř za 24 miliard dolarů. A přestože se mluví o alarmujícím úbytku diváků, vyplatila promotérská společnost Liberty Media za rok 2018 10 stájím 913 milionů dolarů.
Od května 1950, kdy vyjeli jezdci bez helmy na trať v Silverstonu, se zkrátka změnilo mnohé. A nejen po finanční stránce. Německý pilot Hans-Joachim Stuck, který do formule 1 usedal v 70. letech minulého století, půvabně shrnul: „V dobách, kdy jsem závodil, byl sex bezpečný a závodění nebezpečné. Teď je to naopak.“
