Není podstatné, kolik lidí z těch, kteří v červnu v rámci protestů hnutí Black Lives Matter hodili v britském Bristolu do řeky sochu Edwarda Colstona, znalo alespoň v obrysech příběh muže, jejž pomník připomínal a od jehož smrti uplyne příští rok 300 let. Ať už měli ničitelé o Colstonově osudu ponětí, nebo ne, změnit na něm nemohli nic.
Zajímavější by bylo zjistit, kolik z lidí, kteří sochu
strhávali, se díky Colstonovi má dobře. Kolik z nich má slušný
životní standard, poněvadž jejich předci měli z Colstonova
počínání profit a vymanili se z nuzoty. Kolika z nich se dostalo
vzdělání prostřednictvím institucí, které Colston založil.
Aby nedošlo k omylu: toto není obhajoba muže, který má
nepochybně na svědomí nesmírné lidské utrpení. Toto je
upozornění, že v dějinných souvislostech jsme všichni namočeni
víc než socha Edwarda Colstona v řece protékající Bristolem. A
tyto souvislosti nelze opravit jako Colstonovu sochu po koupeli z
vůle pobouřeného davu.
Vzdor veškeré vážnosti je leccos až směšné. Tak třeba anglická verze Wikipedie u bristolského rodáka uvádí, že byl byznysmenem, filantropem, konzervativním poslancem a že se podílel na atlantickém obchodu s otroky. Letos v červnu bylo k charakteristice „filantrop“ přidáno avízo, že se jedná o diskutabilní tvrzení.
Diskutabilní tvrzení? Znamená to tedy, že tři století
Colston filantropem byl a od června už není? A pakliže už není,
pak nikoli proto, že by se nepodílel na charitě, což je
nezpochybnitelné, nýbrž proto, že se zároveň podílel i na
ohavném obchodu s lidmi? Konal-li dobro za peníze vydělané zlem,
pak tudíž vykonané dobro neexistovalo? A netočí se vám z
takových otázek hlava?
Protesters throw statue of Edward Colston into Bristol harbour during a Black Lives Matter protest rally, in memory of George Floyd who was killed on May 25 while in police custody in the US city of Minneapolis.,Image: 528179480, License: Rights-managed, Restrictions: , Model Release: no
Demonstranti v Bristolu vhazují sochu Edwarda Colstona do řeky. | Foto Profimedia
Čili raději pěkně popořádku. Edward Colston se narodil do zámožné podnikatelské rodiny a ve svých 44 letech se stal členem Královské africké společnosti, držící v Anglii monopol na obchodování podél západního pobřeží Afriky. Komoditami byly zlato a stříbro, slonovina a také… ano, také lidé.
Za 12 let, kdy v ní ctihodně vypadající muž s výrazným nosem a tehdy módní parukou figuroval, přepravila Královská africká společnost do Ameriky na plantáže s tabákem a cukrovou třtinou podle odhadů 84 tisíc otroků. Tito lidé, mezi nimiž byla spousta žen a dětí, se ocitli v nejkrutějším stupni pekla.
Svědčí o tom i náčrtek přepravy otroků uchovávaný muzeem
v Bristolu: v doutníkovitém tvaru lodi je namačkáno tělo vedla
těla, aby se jich vešlo co nejvíc. Během plavby do Ameriky
trvající šest až osm týdnů leželi připoutaní lidé ve
vlastních i cizích výkalech, takže nemoci, sebevraždy a vraždy
si přímo na moři vyžádaly až 20 procent obětí. Ani přežití
nebyla žádná výhra, nebožáky obklopily drakonické podmínky a
týrání v nesvobodě.
Společnost, díky které podnikavec z Bristolu výrazně navýšil své jmění, neměla v názvu odkaz na krále bezdůvodně: založil ji anglický panovník Karel II., guvernérem společnosti byl jeho nástupce Jakub II. a mezi řadou významných investorů byl namátkou lékař a dodnes uznávaný filozof John Locke.
Nic z toho samozřejmě Colstona nezbavuje viny z podílu na zvěrstvech. Nezbavuje ho viny ani to, co řekl stanici BBC před pár dny současný bristolský umělec tmavé pleti Miles Chambers: „Je možné, že Colston mnohem více lidem prospěl, než ublížil.“
Dá se ovšem vážit blaho a utrpení na základě kvantity? Dá
se vůbec dát na jednu misku blaho a na druhou utrpení a cynicky
očekávat výsledek? Pryč od palčivých otázek, konstatujme
fakta. Ta zní: jelikož Colston neměl dědice, dával obrovské
částky na charitu a po smrti odkázal dobročinným organizacím
veškeré bohatství.
Jeho peníze se městem rozlily jako blahodárný proud.
Oblažovaly chudé, uzdravovaly nemocné, vzdělávaly, přispívaly
k rozkvětu. „Rozsah Colstonovy charity byl obrovský,“ prohlásil
pro BBC bývalý kurátor tamějšího muzea Francis Greenacre. „A
to nejen v Bristolu, ale i v Londýně, vlastně po celé zemi.“
Prázdný podstavec, na kterém stávala socha Edwarda Colstona. | Foto Wikipedia
Colston Tower, Colston Hall, Colston Avenue, Colston Street. To
vše v Bristolu najdete. Teprve loni byla zrušena bohoslužba za
kontroverzního muže, k jehož hrobu dřív chodilo procesí a
vyslanci města u něj kladli věnce. Známým pojmem jsou i
Colstonovy buchty; nyní tohle jídlo kleslo na popularitě a i
bristolská katedrála před pár dny oznámila, že její okno
nebude nosit mecenášovo jméno.
Na piedestalu sochy, jež se v červnu nedobrovolně vykoupala,
bylo vyvedeno: „Na památku jednoho z nejuznávanějších a
nejmoudřejších synů města.“
Časy se mění. V roce 1895, kdy byla socha instalována, jistě
citovaný název vzbuzoval – alespoň u části obyvatel –
hrdost. V roce 2020 vzbuzoval stejný nápis – alespoň u části
obyvatel – averzi tak silnou, až socha padla.
Jenže fakta se nehnula ani o píď. Edward Colston zbohatl mimo jiné na nákupu a prodeji lidí, jiným lidem však zase prokázal nezištnou laskavost. Je to tedy padouch, nebo hrdina? Je to padouch i hrdina. Dokazuje, že historie se z povahy věci příčí jednoduchým šablonám.
Je nesmysl Colstona z dějin vymazávat. Tvrdí to i historik Edson Burton, jehož předci mimochodem pocházeli z Afriky. Burton tvrdí i toto: „Jsme-li ochotni zpochybňovat velké postavy minulosti, musíme být připraveni na to, že nemusí být v souladu s našimi moderními standardy.“
Možná se to dá říct i tak, že je pochopitelně hloupá a
zbytečná snaha přepisovat jednou provždy napsané dějiny (s čímž
máme ostatně v této zemi neblahé zkušenosti). Třeba ale není
od věci zkusit je poněkud jinak číst. Floskule, že dějiny píší
vítězové, je z velké míry pravdivá, znamená to ale, že
existují i dějiny poražených. Zapomínat na tento kontext –
nečíst ho – zákonitě způsobuje kynutí problému.
Ten pak nakyne do rozměrů, kterých nemůže dosáhnout žádná
Colstonova buchta. Výsledkem je Colstonova lázeň, ponor sochy do
řeky. Voda však velké hříchy nesmyje. Ani velké zásluhy ne.
