Není podstatné, kolik lidí z těch, kteří v červnu v rámci protestů hnutí Black Lives Matter hodili v britském Bristolu do řeky sochu Edwarda Colstona, znalo alespoň v obrysech příběh muže, jejž pomník připomínal a od jehož smrti uplyne příští rok 300 let. Ať už měli ničitelé o Colstonově osudu ponětí, nebo ne, změnit na něm nemohli nic.

Zajímavější by bylo zjistit, kolik z lidí, kteří sochu strhávali, se díky Colstonovi má dobře. Kolik z nich má slušný životní standard, poněvadž jejich předci měli z Colstonova počínání profit a vymanili se z nuzoty. Kolika z nich se dostalo vzdělání prostřednictvím institucí, které Colston založil.

Aby nedošlo k omylu: toto není obhajoba muže, který má nepochybně na svědomí nesmírné lidské utrpení. Toto je upozornění, že v dějinných souvislostech jsme všichni namočeni víc než socha Edwarda Colstona v řece protékající Bristolem. A tyto souvislosti nelze opravit jako Colstonovu sochu po koupeli z vůle pobouřeného davu.

Vzdor veškeré vážnosti je leccos až směšné. Tak třeba anglická verze Wikipedie u bristolského rodáka uvádí, že byl byznysmenem, filantropem, konzervativním poslancem a že se podílel na atlantickém obchodu s otroky. Letos v červnu bylo k charakteristice „filantrop“ přidáno avízo, že se jedná o diskutabilní tvrzení.

Diskutabilní tvrzení? Znamená to tedy, že tři století Colston filantropem byl a od června už není? A pakliže už není, pak nikoli proto, že by se nepodílel na charitě, což je nezpochybnitelné, nýbrž proto, že se zároveň podílel i na ohavném obchodu s lidmi? Konal-li dobro za peníze vydělané zlem, pak tudíž vykonané dobro neexistovalo? A netočí se vám z takových otázek hlava?

Demonstranti v Bristolu vhazují sochu Edwarda Colstona do řeky. | Foto Profimedia

Čili raději pěkně popořádku. Edward Colston se narodil do zámožné podnikatelské rodiny a ve svých 44 letech se stal členem Královské africké společnosti, držící v Anglii monopol na obchodování podél západního pobřeží Afriky. Komoditami byly zlato a stříbro, slonovina a také… ano, také lidé.

Za 12 let, kdy v ní ctihodně vypadající muž s výrazným nosem a tehdy módní parukou figuroval, přepravila Královská africká společnost do Ameriky na plantáže s tabákem a cukrovou třtinou podle odhadů 84 tisíc otroků. Tito lidé, mezi nimiž byla spousta žen a dětí, se ocitli v nejkrutějším stupni pekla.

Svědčí o tom i náčrtek přepravy otroků uchovávaný muzeem v Bristolu: v doutníkovitém tvaru lodi je namačkáno tělo vedla těla, aby se jich vešlo co nejvíc. Během plavby do Ameriky trvající šest až osm týdnů leželi připoutaní lidé ve vlastních i cizích výkalech, takže nemoci, sebevraždy a vraždy si přímo na moři vyžádaly až 20 procent obětí. Ani přežití nebyla žádná výhra, nebožáky obklopily drakonické podmínky a týrání v nesvobodě.

Společnost, díky které podnikavec z Bristolu výrazně navýšil své jmění, neměla v názvu odkaz na krále bezdůvodně: založil ji anglický panovník Karel II., guvernérem společnosti byl jeho nástupce Jakub II. a mezi řadou významných investorů byl namátkou lékař a dodnes uznávaný filozof John Locke.

Nic z toho samozřejmě Colstona nezbavuje viny z podílu na zvěrstvech. Nezbavuje ho viny ani to, co řekl stanici BBC před pár dny současný bristolský umělec tmavé pleti Miles Chambers: „Je možné, že Colston mnohem více lidem prospěl, než ublížil.“

Dá se ovšem vážit blaho a utrpení na základě kvantity? Dá se vůbec dát na jednu misku blaho a na druhou utrpení a cynicky očekávat výsledek? Pryč od palčivých otázek, konstatujme fakta. Ta zní: jelikož Colston neměl dědice, dával obrovské částky na charitu a po smrti odkázal dobročinným organizacím veškeré bohatství.

Jeho peníze se městem rozlily jako blahodárný proud. Oblažovaly chudé, uzdravovaly nemocné, vzdělávaly, přispívaly k rozkvětu. „Rozsah Colstonovy charity byl obrovský,“ prohlásil pro BBC bývalý kurátor tamějšího muzea Francis Greenacre. „A to nejen v Bristolu, ale i v Londýně, vlastně po celé zemi.“

Prázdný podstavec, na kterém stávala socha Edwarda Colstona. | Foto Wikipedia

Colston Tower, Colston Hall, Colston Avenue, Colston Street. To vše v Bristolu najdete. Teprve loni byla zrušena bohoslužba za kontroverzního muže, k jehož hrobu dřív chodilo procesí a vyslanci města u něj kladli věnce. Známým pojmem jsou i Colstonovy buchty; nyní tohle jídlo kleslo na popularitě a i bristolská katedrála před pár dny oznámila, že její okno nebude nosit mecenášovo jméno.

Na piedestalu sochy, jež se v červnu nedobrovolně vykoupala, bylo vyvedeno: „Na památku jednoho z nejuznávanějších a nejmoudřejších synů města.“

Časy se mění. V roce 1895, kdy byla socha instalována, jistě citovaný název vzbuzoval – alespoň u části obyvatel – hrdost. V roce 2020 vzbuzoval stejný nápis – alespoň u části obyvatel – averzi tak silnou, až socha padla.

Jenže fakta se nehnula ani o píď. Edward Colston zbohatl mimo jiné na nákupu a prodeji lidí, jiným lidem však zase prokázal nezištnou laskavost. Je to tedy padouch, nebo hrdina? Je to padouch i hrdina. Dokazuje, že historie se z povahy věci příčí jednoduchým šablonám.

Je nesmysl Colstona z dějin vymazávat. Tvrdí to i historik Edson Burton, jehož předci mimochodem pocházeli z Afriky. Burton tvrdí i toto: „Jsme-li ochotni zpochybňovat velké postavy minulosti, musíme být připraveni na to, že nemusí být v souladu s našimi moderními standardy.“

Možná se to dá říct i tak, že je pochopitelně hloupá a zbytečná snaha přepisovat jednou provždy napsané dějiny (s čímž máme ostatně v této zemi neblahé zkušenosti). Třeba ale není od věci zkusit je poněkud jinak číst. Floskule, že dějiny píší vítězové, je z velké míry pravdivá, znamená to ale, že existují i dějiny poražených. Zapomínat na tento kontext – nečíst ho – zákonitě způsobuje kynutí problému.

Ten pak nakyne do rozměrů, kterých nemůže dosáhnout žádná Colstonova buchta. Výsledkem je Colstonova lázeň, ponor sochy do řeky. Voda však velké hříchy nesmyje. Ani velké zásluhy ne.