skip to main content
Forbes History

Forbes History: Kristepane, oni ho vážně nechali umřít! Memento jménem Charlie

3 minuty čtení

Kde nejsou hradby, není třeba brána. Kde není Berlínská zeď, není třeba Checkpoint Charlie. V pondělí uplyne 30 let od zrušení hraničního přechodu, který od sebe dělil dva světy v jednom městě.

Jedno město, dva světy? Mohlo by to být absurdně komické, jenže není. Checkpoint Charlie je mementem nezměrných lidských tragédií, které – jak vyplyne i z autorova osobního svědectví v dalším průběhu textu – stále vyvolávají tíseň a pláč. Checkpoint Charlie je symbolem války, které se říkalo studená a opravdu z ní dodnes mrazí.

V důsledku této války vznikla na tváři Evropy ohavná jizva: rozpůlila ji železná opona, hráz mezi východním blokem pod totálním vlivem Kremlu a na demokratických principech stojícím Západem. Nejkrutěji se tato opona spustila z vůle soudruhů roku 1961 v Berlíně: měla podobu zdi, nebyla ze železa, nýbrž z betonu a neprostupně rozdělila metropoli na dvě části.

Čistě pragmaticky vzato, od aparátčíků řízených Moskvou nebyla stavba zdi nelogickým tahem. Z jejich sektoru jim ubývali lidé: do zóny, již po druhé světové válce kontrolovali Američané, přešlo do roku 1961 zhruba 3,5 milionu východních Němců. To dělalo 20 procent celé populace, navíc se jednalo hlavně o inteligenci, inženýry, lékaře a podobně.

Reklama

Šlo o výmluvné svědectví o obou systémech. Odpovědí toho nelidského byla zeď.

Betonová konstrukce o celkové délce 165 kilometrů roztrhla nejen město, ale i rodinné svazky, páry milenců, party kamarádů. Obyvatele Sověty spravovaného území města a obyvatele Západního Berlína, unikátního ostrůvku svobody uprostřed komunistické Německé demokratické republiky, od sebe dělilo několik desítek metrů, přesto se k sobě nemohli dostat; při dokládání zvrhlosti rudého režimu stačí vzpomenout zeď napříč Berlínem, víc není třeba.

Checkpoint Charlie v roce 1963, pohled z amerického sektoru | Foto Wikipedia

Jistěže tato zeď dělila i dvě ekonomiky, bylo to patrné na první pohled. „Návštěvu obou Berlínů doporučuji zejména těm, kteří zvažují výhody státní regulace nad volným obchodem. Kontrastu mezi vyspělostí Západního Berlína a zaostalostí druhé části města si musí povšimnout i školák,“ napsal výstižně ekonom B. R. Shenoy, přičemž je zjevné, že aspekt tržního hospodářství byl spjat právě se svobodou nacházející se jen na jedné straně zdi.

Checkpoint Charlie byl svým způsobem sympatickým bodem, neboť představoval průchod mezi oběma světy. Byl průsmykem, jímž se dalo dostat z místa plného špiclování, udavačství, perzekucí a nedostatku všemožného zboží do prostoru, kde se jednoduše dalo nadechnout.

Tahle brána byla ale pochopitelně pro vyvolené: projít bylo možné jen se zvláštní povolenkou zpravidla vydávanou pouze diplomatům, novinářům či cizincům.

Patrně prvním českým občanem, který Checkpoint Charlie využil, byla operní diva Soňa Červená. Při spěšné emigraci nestihla pobalit věci, takže jen s psíkem a kabelkou prošla na Západ. „Již týden poté mi Německá opera v Západním Berlíně nabídla smlouvu,“ vzpomínala umělkyně na drama s dobrým koncem.

Zdaleka ne všechna dramata ale skončila dobře. Neuralgický bod mezi dvěma na dosah ležícími antagonistickými systémy byl permanentním zdrojem napětí, které mohlo prakticky v každém okamžiku přerůst v konflikt.

Ten nejžhavější vypukl hned dva měsíce po postavení zdi a jeho začátek souvisel s operou. Soně Červené aplaudovalo publikum v Západním Berlíně, avšak americký diplomat Allan Lightner toužil po áriích z opačné části města. Místo árií však uslyšel „Stop!“ od východoněmeckých strážců checkpointu, skrz který měl Lightner podle svého mínění i mínění USA právo projít na představení.

Z nenaplněného přání jednoho muže zajít si na vážnou hudbu vznikl vážný spor mezi dvěma mocnostmi. Demonstrace síly v době, kdy studená válka mohla klidně přerůst v třetí světovou. Deset amerických tanků stálo několik dnů proti stejnému počtu sovětských a jejich hlavně dělilo pouhých 200 metrů; výstřel nakonec nepadl díky horečnému jednání politiků.

I studená válka však měla své oběti. Přinesla studená těla, z nichž zbytečně vyprchal život. Zedník Peter Fechter, kterého zeď oddělila od sestry, se poblíž Checkpointu Charlie pokoušel dostat na Západ, ale byl postřelen vojáky z Východu; při včasné pomoci mohl přežít, ale ti, kdo jej poranili, mu ji neposkytli a mnoho svědků jeho utrpení ze Západu mohlo jen bezmocně přihlížet – hodili mu obvazy, k nim se však nebožák nedokázal dostat a vykrvácel…

Reklama
Sovětská zóna při pohledu z Checkpointu Charlie | Foto Wikipedia

Příběhů, o nichž je nutné vědět, a přesto by o nich člověk raději nevěděl, je mnoho. Vypráví o nich muzeum stojící dnes u Checkpointu Charlie, ale i na dalších místech znovu sjednoceného Berlína.

V památníku pod pod širým nebem na Bernauer Strasse, kterou zeď kdysi protínala, jsem byl svědkem scény, jež mi i po letech vyvolává husí kůži. „Kristepane, oni ho vážně nechali umřít!“ vyhrkla konsternovaně britská turistka. Poté se rozplakala, takže jí slzy rozmazaly namalované linky pod očima a před očima portrét Cetina Merta s daty 11. 5. 1970 – 11. 5. 1975.

V den svých pátých narozenin chtěl chlapec ze Západního Berlína vylovit z vody míč, spadl přitom do řeky Sprévy, jež ho zanesla na východní území, kde mu tamější strážci hranice nepomohli a on se utopil. Před Cetinovým pomníkem nebyl údiv z jeho smrti namístě, poněvadž o ní pomník vypovídal. Přesto se Britka neubránila nevěřícnému šoku, právě to bylo z celé scény nejvíc k nesnesení.

Než v listopadu 1989 zeď padla, vyžádala si zhruba 250 obětí. O jejich přesný počet se vedou spory. A naprosto nemožné je vyčíslit počet kvůli zdi zmařených lidských osudů, neštěstí a bolesti.

Těžko se přitom hledá útěcha. Alespoň částečně ji poskytuje fotografie prodávaná v obchodě se suvenýry na Checkpointu Charlie. Zachycuje polibek nejvyššího východoněmeckého pohlavára Ericha Honeckera a tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova z jejich setkání krátce před pádem zdi.

Snímek je opatřen nápisem: Goodbye kiss, polibek na rozloučenou. Sbohem, soudruzi!

Reklama
Reklama