Plul
parníkem po Vltavě a četl zlatý nápis Barrande na desce na
krásně zvrstvených, ale pustých skalách. „Poté jsme hledali
trilobity, a když jsem kladívkem rozklepával zvětralá skaliska,
nemyslil jsem, že toto místo bude dějištěm mých snů i
houževnaté práce,“ popsal v knize svých vzpomínek Václav
Maria Havel první návštěvu lokality, již později razantně
proměnil.
Citovaná vzpomínka budoucího významného podnikatele a otce prvního porevolučního prezidenta se týká jara 1907, kdy Václav M. Havel pátral s kladívkem po fosiliích coby desetiletý chlapec. Z jeho vůle později nahradily kladívka těžší stavební nástroje: vznikla obytná čtvrť na Barrandově, a zejména proslulá výletní restaurace Barrandovské terasy, otevřená 27. září 1929.
Terasy se staly dominantou jihozápadní části Prahy, Václav M.
Havel toto místo skutečně proměnil. Jím realizovaná proměna
následně prošla další proměnou, přičemž ta je nyní znovu
proměňována. Hle, podivuhodná evoluce: na zarostlé planině se
zrodila pýcha českého funkcionalismu, jež propadla zkáze a v
současnosti je „reinkarnována“.
Právě díky tomu je dílo Václava M. Havla symbolem. Je svého druhou moralitou, kterou nejen pro její polohu nejde přehlédnout, nezavírá-li člověk úmyslně oči. Moralita má být křiklavá a co nejjednodušší pro pochopení, obojí Terasy splňují. Svým osudem nekompromisně svědčí o zhoubnosti zločinného režimu, který se zaklínal blahem světa, a přitom byl nesmírně krutý. Vraždil lidi, mnohým bez skrupulí ukradl majetek.
Pár dní po únorovém komunistickém puči z roku 1948 se do kanceláře majitele Barrandovských teras dostavili zástupci krajského výboru komunistické strany. Na nic se neptali, o ničem nevyjednávali. Václavu M. Havlovi oznámili, že výbor přebírá jeho majetek včetně Teras. Tečka. Čest zlodějské práci, soudruzi!
V obsáhlých vzpomínkách, jejichž první úplné vydání vyšlo předloni, volí Václav M. Havel věcný tón bez emocí. Tím spíš vyniknou jeho myšlenky o činorodosti soukromého podnikání, které je hloupé zaměňovat se ziskuchtivostí, v kontrastu s poznámkami o kolektivním plánování se sklony k byrokratismu a ustrnutí.
Barrandovské terasy ve 30. letech | Foto Wikipedia
A tím spíš také vynikne, když se ve střídmých vzpomínkách emoce vzácně zablesknou. Třeba v pasáži, kdy V. M. Havel líčí, jak se ze své bývalé restaurace dívá na torza veřejného plánování, a vzápětí připomíná smělé ambice, které měl s podnikem před znárodněním on sám. „Plány se dělají, blázni se radují,“ konstatuje autor memoárů.
Když byly tyto memoáry psány, nacházel se někdejší skvělý a bohatý život Teras v agonii. Tři roky po smrti Václava M. Havla v červenci 1979 byl uzavřen vyhlášený Trilobit bar, součást podniku, kde se báječně hodovalo, tančilo a také koupalo v bazénu pod restaurací, jenž za normalizace zarůstal býlím a lebedou.
Samotná restaurace sice fungovala dál, ale jaksi ze setrvačnosti
a bez pořádného hospodáře. Nejenže byl podnik ukraden, ale
nebyl udržován, nebylo o něj správně pečováno. Pohlcoval jej
postupný zánik, jako když na sluncem zalitý den nezadržitelně
padá stín. Není-li tohle symbol komunistického marasmu, co tedy?
K éře zmaru by se téměř hodilo, aby se místo vrátilo k původnímu názvu. Před Havlovým projektem se nejmenovalo vznešeně po francouzském paleontologovi Joachimu Barrandovi; říkalo se tam Na Habrové, což věrně vycházelo z obrazu neudržované a zarostlé náhorní planiny, na niž se dalo dostat pouze krkolomnou stezkou.
Vizionář Havel však skrz „prales“ spatřil budoucí výjimečné místo pro bydlení a pro „zájezdní hostinec“. „Připomínalo mi to skalní ostroh u San Franciska vybíhající do Tichého oceánu, na němž mne upoutala tehdy nová restaurace Cliff House,“ prozradil podnikatel svou inspiraci. „U nás bylo nutno spokojit se se skálou nad Vltavou a krásnou vyhlídkou do kraje. Bylo to však místo atraktivní.“
Zima roku 1929 se protáhla až do března a zdržela postup
stavebních prací, přesto se v září Terasy otevřely.
Slavnostního zahájení se účastnil kupříkladu pražský
primátor Karel Baxa či českoslovenští ministři. V premiérovém
týdnu přišel i T. G. Masaryk a prezident byl pak v dalších
letech pravidelným hostem, často tam obědval ve společnosti
ministerského předsedy Antonína Švehly.
Barrandovské terasy vůbec vítaly předválečnou elitu. Nejen
politiky, ale i herce a další umělce. Zároveň se staly oblíbeným
výletním cílem obyčejných Pražanů, a to zvlášť poté, co
pro ně Havel zřídil na vlastní náklady autobusovou dopravu z
centra.
Barrandovské terasy v roce 1937 | Foto Wikipedia
Běžní lidé i smetánka se na Terasy vrátili i v prvních
poválečných letech. T. G. Masaryka vystřídal u tamějších
stolů syn a ministr zahraničí Jan a plejáda známých hostů byla
tak široká, že jde snadněji vypočítat, kdo z nich na Barrandově
nikdy nebyl.
Jenže k podniku už letěly temné mraky. A tomu, co přinášely,
nešlo čelit důmyslným systémem, díky němuž byli v případě
deště rychle ochráněni návštěvníci sedící v ten moment jen
pod oblohou.
Už 30. června 1945 přijel na Terasy komunistický ministr Václav Kopecký. Šel ho uvítat i mladší bratr V. M. Havla, filmový magnát Miloš, ale Kopecký mu urážlivě před svědky vynadal do kolaborantů, ač opak byl pravdou. Aparátčík záhy pronesl projev útočící na oponenty, který majitel Barrandovských teras vylíčil jako hrozný: „Bylo v něm tolik nepravd, výhrůžek a posměšků, že jsem byl zdrcen.“
Byla to přitom jen předehra před skutečným dramatem. V jeho
rámci se z vlastníka velkorysého areálu stal bývalý vlastník a
nepravdy, výhrůžky a posměšky už ho nemohly překvapit, natož
zdrtit. S cejchem třídního nepřítele a vykořisťovatele poctivě
pracujících se naopak musel Havel naučit žít.
A s tímto cejchem také zemřel. Dožil se úpadku podniku, zato
se nedožil syna na Hradě. Prezidentu Václavu Havlovi a jeho bratru
Ivanovi byl komplex v restituci navrácen, dál však chátral. Místo
svátečně oblečených hostů našli v ruinách podniku zalíbení
bezdomovci, ti nejspíš stáli v roce 2001 za požárem zchátralého
Trilobit baru.
Nejen
Fénix ovšem dokáže vstát z popela. Barrandovské terasy jsou
nyní obnovovány – investorem je liberecký podnikatel s řeckými
kořeny Michalis Dzikos, který už dal v minulosti do pořádku
například
památkově chráněný Nový zámek v Ratboři u Kolína od
architekta Jana Kotěry, dnes provozovaný jako Hotel Chateau Kotěra.
Je
patrné, že se Barrandovské
terasy dávají do „pucu“,
byť tedy nikoli závratnou rychlostí. Podle
posledních
dostupných
informací
má
být areál,
k němuž ve srovnání s prvorepublikovým originálem přibude
hotel a soustava apartmánů, otevřen v příštím roce. Těžko
ale
říct,
zda k tomu opravdu dojde.
„Investor je dlouhodobě v zahraničí a jednotlivé etapy
výstavby a rekonstrukce prezentuje vždy ve větších blocích,
když je čím se pochlubit a jsou známy další milníky projektu,“
reagoval na dotaz Forbes.cz o aktuálním stavu rekonstrukce Daniel
Kříž, ředitel agentury Omnimedia, která investora mediálně
zastupuje.
Kříž ještě dodal: „Stavba je složitá, zejména u
historické budovy se postupně objevovaly konstrukční obtíže,
které rekonstrukci protahují. V tuto chvíli tak nemáme co říci,
aniž bychom riskovali, že to za pár měsíců zase bude jinak.“
Jak to napsal Václav M. Havel? Ach, ano: „Plány se dělají,
blázni se radují.“ Pokaždé může být za pár měsíců vše
jinak, tentokrát je ale snad důvod k optimismu. Důvod k naději,
že se komplex prodchnutý historií znovu rozsvítí a přivítá
hosty.
Každopádně nachází-li se člověk v místě, nad kterým se
Terasy tyčí, je vhodné pozvednout k nim zrak. Jistě, nikdy
nevíte, jestli za pár měsíců – nebo za pár vteřin – nebude
vše jinak. Za každých okolností však platí, že krást se nemá.
Stavba na Barrandově je v tomto smyslu zhmotnělou moralitou,
mementem.
