Přes den svátek práce, večer lásky čas. První máj, který máme čerstvě za sebou, zvláštně propojuje obojí. Will H. Hays měl svým způsobem První máj neustále. Jeho prací bylo zabývat se láskou. Respektive kontrolou lásky. A to rovnou na místě, které si ze zamilovaných příběhů udělalo královský byznys – v Hollywoodu.
Jedna z Haysových rad filmařům? „Pokud leží herec s herečkou na posteli, měl by aslepoň jeden z nich, a nejlépe oba, spočívat jednou nohou na podlaze, i když jsou oblečení.“
Hays byl v Hollywoodu předsedou amerických filmových producentů a distributorů a dnes s ním spojujeme nevinná léta filmového průmyslu, který přistoupil na Haysem sestavený kodex. Předáci Hollywoodu tak učinili v jakémsi pudu sebezáchovy, protože před Haysovým příchodem Hollywood rozhodně nevinný nebyl – a v puritánské Americe to byznysu škodilo.
Ani sám Hays nebyl úplně bez poskvrny. Než zamířil mezi filmové hvězdy, zastával funkci ministra pošt, od roku 1918 stál v čele republikánského konventu (čili výboru, který Republikánskou stranu vede) a namočil se do takzvané aféry Teapot Dome.
William H. Hays kolem roku 1921 | Foto Library of Congress
V jednom z nejrozsáhlejších amerických skandálů 20. století šlo ve zkratce o to, že nový vlastník ropného naleziště Teapot Dome ve Wyomingu uplácel politiky. Když vše prasklo, prozradil olejářský magnát Harry Ford Sinclair, že „půjčil“ značné částky jak republikánskému konventu, tak jeho předsedovi.
Hays v roce 1922 z politických pozic odstoupil a takřka
vzápětí začal dirigovat Hollywood. Nepohoršil si: dostal roční plat přes 35
tisíc dolarů (ekvivalent dnešních 550 tisíc) a spekulace tvrdily, že neoficiálně
bere ještě mnohem víc.
Zní podivně, že si bossové masivně expandujících studií dobrovolně a za vlastní peníze najali cenzora. Byla v tom však logika – kolem Hollywoodu se nakupilo tolik skandálů, že přímo ohrožovaly byznys nevyčíslitelného potenciálu.
Herec Roscoe Arbuckle byl na vrcholu slávy, zastiňující i Chaplina, obviněn v roce 1921 ze znásilnění a vraždy začínají kolegyně, a byť ho soud nakonec osvobodil, na Hollywood se snesla bouřlivá kritika mluvící o hnízdě nemravnosti.
Ta ještě zesílila, když byl za záhadných okolností zavražděn režisér William D. Taylor, když se herec Wallace Reid předávkoval drogami nebo když se rozvedla představitelka spořádaných dívek Mary Pickford. Pohoršené mravokárné prostředí, které se v USA ostatně drží dodnes, mělo tenkrát v Hollywoodu sílu utnout příliv milionů dolarů.
Takže? Kamera, klapka, jedem! Dobrý Will Hays poprvé!
Takto tehdejší situaci zachytil karikaturista Cy Hungerford.
Někdejší konzervativní politik měl dobré vazby na náboženské kruhy, které v Hollywoodu viděly rovnou sídlo pekla či přinejmenším bránu do něj. Jeho angažmá se však zprvu jevilo jako zástěrka, jako fíkový list. Tím spíš, že dodržování vypracovaného kodexu nebylo podmíněno žádnými sankcemi.
Alespoň tedy žádnými sankcemi zakotvenými na papíře. Nebylo jich třeba – producenti si případné následky nerespektování Haysových pravidel palčivě uvědomovali. Astronomické ztráty, jež by tažení proti obscénnosti ve filmech přineslo, mohly být pro spoustu z nich likvidační, a proto se raději podřídili muži, jehož zvolili předsedou své asociace.
„Kodex stanoví vysoké standardy, které jsou nezbytné pro to, aby univerzální forma zábavy nastavila měřítko dobrého vkusu a správných společenských hodnot,“ uvedl William Harrison Hays při představení zásad, které nebyly povinné, a přesto se dodržovaly.
„Žádný filmový obraz nesmí snižovat morální normy těch, kteří ho sledují. Sympatie publika se nikdy nesmí přidat na stranu zločinu, provinění, zla nebo hříchu,“ pokračoval Hays.
V praxi to znamenalo, že režiséři byli například žádáni, aby do snímků nezařazovali polibky zabírající více než sedm stop filmového pásu, aby neobsazovali duchovenstvo do komických rolí či rolí zlosynů, aby nezachycovali v kladném smyslu cizoložství a předmanželský pohlavní styk.
Zákaz zobrazování násilných zločinů? Zákaz idealizace zločinů, aby diváky nepopadla touha je vyzkoušet? Zákaz zobrazování sexuality, zejména pak „perverze“ (za niž byla tehdy považována homosexualita)? Upřímně: taková omezení prakticky znemožňují nezkreslenou adaptaci téměř všech Shakespearových her. Filmaři však omezení víceméně ctili, byť skřípali zuby a často v nich hledali mezery.
Sukni si pod Haysovým dozorem musela prodloužit i animovaná
postava Betty Boop, dívka se zastřiženým účesem, symbol jazzového věku, který v
kontrastu s hollywoodskou prudérností cloumal Amerikou. Betty Boop mohla dál
prožívat svá dobrodružství, okatou lascivnost ovšem musela potlačit.
Strážce hollywoodské cti byl pochopitelně terčem mnoha posměšků a osočení z pokrytectví. A pochopitelně, že se jeho kodex nakonec stal neudržitelným – definitivní ránu mu dala komedie Někdo to rád horké z roku 1959, doslova katalog Haysem pranýřovaných neřestí, od hazardu přes vyděračství až po neskrývanou sexualitu Marilyn Monroe.
Nikdo to neřekl oficiálně a nahlas, ale po tomhle trháku bylo jasné, že je kodex mrtvý.
Přesto vydržel desítky let, a i když se na něj dnes lze právem dívat jako na přežitý projev svatouškovství a přetvářky, bylo by nespravedlivé ho zavrhnout úplně.
Za let, během kterých byl kodex uplatňován (a do nichž zásadně vpadl vynález zvukového filmu v roce 1927), se z hollywoodských snímků stal globálně lukrativní průmysl a jeden z nejúčinnějších vývozních artiklů Ameriky.
Vášnivých polibků ve filmech sice mnoho nebylo, zato v nich byla pozitivně líčena vláda zákona, sociální spravedlnost, lidská činorodost nebo síla demokracie. Za takový rozmach a efekt možná stálo obětovat pár postelových scén.
Jakkoli taková, v níž mají oblečený muž a oblečená žena vždy spuštěnou jednu nohu z postele na zem, patrně nikdy nebyla natočena.
