Je konec šedesátých let, normalizační ledy tají a členové jednoho z nejvýznamnějších českých klanů 20. století se potkávají u otevírání sejfu po Miloši Havlovi, který zemřel v mnichovském exilu. Řada přítomných nejspíš doufá, že uvnitř naleznou šperky či miliardy. Zakladatel barrandovských ateliérů, průkopník českého filmu a strůjce velkolepých večírků pražské smetánky však po sobě zanechal jediný manžetový knoflíček. Právě touto scénou plnou metafor by mohl začínat film o životě filmového magnáta Miloše Havla.
Jeho příběh snad osud psal podle hollywoodských scenáristických příruček: je v něm napětí, drama, velký vzestup i tragický pád. Tento týden uplynulo 121 let od narození byznysmena, který z Prahy udělal Hollywood východu, nakonec však zemřel jako zadlužený prodavač květin.
Kolem postavy Miloše Havla se vznáší řada otazníků. Synek z prominentní pražské rodiny se už po dvacítce stal úspěšným byznysmenem a mimořádně exponovanou postavou veřejného života. Zároveň se ale kvůli své homosexualitě, která v Československu první poloviny minulého století nesla cejch trestního činu, vždy držel stranou médií. Nezachovala se ani osobní korespondence či deník, které by umožnily nahlédnout do Havlova nitra.
Rodina Havlova v Ahlbecku na Baltu v roce 1902. Zleva – Václav Havel, Miloš Havel, Václav M. Havel, Emilie Havlová | Foto Knihovna Václava Havla
Přesto se o to pokusila novinářka Kristyna Wanatowiczová, která před sedmi lety vydala vůbec první monografii o této klíčové osobnosti českého filmového průmyslu. Podařilo se jí v ní shromáždit obdivuhodné množství materiálů z českých i německých archivů a seskládat řadu dobových výpovědí, které načrtají nejen portrét výjimečné osobnosti, ale dokumentují také vzmach i pád umělecké a podnikatelské elity první republiky.
Wanatowiczová líčí Miloše Havla jako velkorysého bohéma, který uměl elegantně spojit výhody rodinného zázemí a mimořádný obchodní talent. Už ve svých osmnácti letech se stal ředitelem Bia Lucerna, který v divadelním sále svého paláce zřídil jeho otec. Hned po skončení války si vymohl diplomatický pas a odjel do Paříže nakoupit pro kino filmy. Zemi zachvátila „horečka amerikánství“ a Havlovi se podařilo navázat spojení se společností Universal a založit půjčovnu American Film Company, která byla jeho prvním samostatným podnikatelským počinem.
Václav M. Havel a Miloš Havel, 10. léta 20. století (horní řada zleva)| Foto Knihovna Václava Havla
O dva roky na to přidal do vznikajícího filmového impéria ateliéry A–B na pražských Vinohradech, které stály u zrodu prvních českých zvukových filmů natočených kompletně v domácí produkci. To už jsme na sklonku druhé dekády minulého století – přestože obě jeho firmy se po uplynulou desetiletku často potýkaly s ekonomickými problémy – Havel vsadil na potenciál zvukového filmu a rozhodl se vybudovat moderní filmové ateliéry evropského formátu na pozemcích poblíž zahradního města, které na Barrandově stavěl jeho starší bratr.
Foto Wikipedia
Dobře tu je vidět Milošův společenský vliv i obchodní zručnost. V době nastupující ekonomické krize dokázal pro barrandovské ateliéry vylobbovat státní záruky na obří osmimilionový bankovní úvěr. V roce 1932 dokonce u ministra obchodu prosadil zavedení tzv. kontingentního systému. Ten určoval počet zahraničních filmů, které můžou být do země dovezeny pouze výměnou za film vyrobený v Československu – tedy v Havlových ateliérech. Přesto se barrandovská studia dostala na sklonku třicátých let do vleklých ekonomických potíží a Havel zvažoval, že prodělečná studia pronajme či prodá německým partnerům.
Foto Wikipedia
Do toho vpadla okupace a s ní i hrozba arizace. Pro třetího muže Říše Josepha Goebbelse byl film mocným nástrojem propagandy, a tak bylo vyloučeno, že by barrandovské ateliéry zůstaly stranou zájmu nacistů. Havel, založením hráč, však odmítl kapitulovat a přijal výzvu na partii s ďáblem. Kapitoly o táhlém licitování s Němci a protektorátní vládou o odprodeji části ateliérů se v knize Kristyny Wanatowiczové čtou jako napínavý business thriller. Nacisté nakonec získali podíl na Barrandově výměnou za příslib, že se tu ročně natočí pět českých filmů. Ironií doby bylo, že díky štědré podpoře kvalita válečné produkce strmě vystřelila nahoru.
Mnohé zároveň dráždilo, že na rozdíl od ostatních firem, jež Němci arizovali, dokázal Havel za vynucený odprodej svých akcií v barrandovských ateliérech vymoci více, než byla jejich nominální hodnota. A později ještě od protektorátní vlády získal odškodnění. Havel byl zkrátka zručný vyjednavač. Nebo chceme-li, lobbista. Už před válkou kolem sebe soustředil společenskou smetánku. Přátele z uměleckého prostředí, významné bankéře, politiky a podnikatele zval na rodinné sídlo na Vysočině, do baru v rodinném paláci Lucerna nebo na Barrandovské terasy. Za války se k nim přidali němečtí pohlaváři, kteří se rádi účastnili jeho opulentních večírků s filmovými hvězdami.
Miloš Havel a Václav M. Havel během natáčení filmu Rozina sebranec, podzim 1944 | Foto Karel Ludwig / © Archiv B&M Chochola
Tyto manýry podněcovaly drby i pozdější nařčení z kolaborace. Neexistují ovšem důkazy, že by Havel měl na svědomí něčí život či kariéru. Naopak, četná svědectví vypovídají, jak osobní přímluvou či trikem pomáhal svým zaměstnancům i řadě umělců přečkat bez úhony dobu, kdy zítra neexistovalo. Někteří z nich mu to nikdy nezapomněli (třeba básník Vítězslav Nezval jako významný člen KSČ za bývalého hostitele vytrvale intervenoval). Z výslechů, svědectví a procesů iniciovaných v poválečných letech je ovšem cítit obrovská touha usvědčit z Havla z kolaborace, vyloučit ho z filmového průmyslu a hlavně otevřít komunistickému státu cestu k majetku bratrů Havlových.
Státní aparát nakonec filmového magnáta posadil do vězení za pokus o emigraci. Tažení proti němu bylo dokonáno trestním nálezem z roku 1950, kdy byl bez možnosti obhajoby odsouzen pro kolaboraci na další rok a milion korun pokuty. Druhý pokus o emigraci už Havlovi vyšel. V Mnichově se pak se zbytkem peněz, které získal za vynucený prodej Barrandova, snažil až umanutě oživit svoji producentskou kariéru. Ztratil však vše, co jeho rodina v Československu vybudovala: vliv, kontakty a nejspíš i životní elán a zdraví. Remake slavného Kristiána i další dva snímky, které tu natočil, propadly u diváků i kritiky.
Plakát remaku Kristiana – Hilfe, sie liebt mich z roku 1956 | Foto Ebay
Ani potom se však Havel nevzdával. Zkoušel prodávat americké džíny, stal se spolumajitelem tří restaurací. Všechny podniky se ale časem ocitly ve ztrátě. Na konci života se tak živil prodejem květin. I nad jeho smrtí visí otazník – není jisté, zda nespáchal sebevraždu.
Havlův pohnutý osobní příběh lze vnímat jako barvitou metaforu české společnosti první poloviny minulého století. Nadšené vize tehdejších elit, touha po osobitém stylu, často však i přehnané přesvědčení o vlastní výjimečnosti tvrdě narazily na zeď mnichovské dohody. Česká společnost po ní přišla o svou důstojnost a následně i o samy elity. Propadla se do komunistického marasmu. A to už nebyl svět, v němž by muži střihu Miloše Havla dokázali existovat.
Zbylo jen s noblesou říct: Zavřete oči, odcházím.
