Z deseti největších „ropných rezervistů“ jsou všichni v intenzivním kontaktu s USA. Ať už v dobrém, nebo ve zlém. A Venezuela, nad níž USA oznámily převzetí kontroly, je v žebříčku na prvním místě.
Za vším hledej drogy, vysvětlují Spojené státy svou nedávnou operaci ve Venezuele, skrze kterou svrhly režim prezidenta Nicoláse Madura a spolu s jeho ženou jej odvezli do USA. Americký prezident Donald Trump označoval Madurův režim za „narkoteroristický“ a přisuzoval mu vinu za dovážení omamných látek do USA. Oznámil také, že Washington bude zemi na nějakou dobu řídit.
„Byla to jedna z nejúchvatnějších, nejúčinnějších a nejmocnějších ukázek síly a kompetence americké armády. Budeme řídit zemi, dokud nebude možné provést bezpečný, řádný a rozumný přechod,“ řekl Trump. O skutečných motivacích americké administrativy mají ale mnozí jasno: jde o ropu.
Sám Trump se této interpretaci ani příliš nebrání a nechal se slyšet, že jedním z hlavních cílů Američanů ve Venezuele je dát dohromady silnou ropnou infrastrukturu za pomoci amerického ropného průmyslu. Navzdory tomu, že Venezuela je podle velikosti HDP třiaosmdesátou největší ekonomikou světa, zatímco Spojené státy tou největší, má jihoamerická země podle standardních metrik největší zásoby ropy na světě.
Podle organizace OPEC leží pod venezuelským územím 19,4 procenta světových potvrzených zásob ropy. Více, než má například Saúdská Arábie (17,1 procenta), Írán (13,3 procenta) nebo třeba íránský soused Irák (9,3 procenta). Celkem má první desítka 86,4 procenta světových zásob ropy.
Když si seznam deseti největších „ropných rezervistů“ od OPEC projdete, vyskočí na vás jeden zajímavý společný jmenovatel: Trump a jeho administrativa. Ať už jde o přímé vojenské střety, diplomatické roztržky, nebo naopak velice úzkou spolupráci.
Americký úder ve Venezuele nemá smysl opětovně rozebírat, za zmínku ale stojí Trumpova slova o tom, že jde do velké míry o obnovení Monroeovy doktríny, strategie Spojených států formulované v roce 1823 prezidentem Jamesem Monroem. Její výchozí stanovisko je jednoduché: západní polokoule je výhradní sférou vlivu Spojených států.
Za ostatními zeměmi z ropného žebříčku už je ale nutné vydat se mimo ni. K Saúdské Arábii, dvojce žebříčku, přistupoval Trump pragmaticky už během svého prvního období. Kritiku za porušování lidských práv ze strany Obamovy administrativy vystřídal důraz na byznys a nadstandardně dobré vztahy Trumpova zetě Jareda Kushnera se saúdským korunním princem Mohammedem bin Salmánem, které nenarušila ani brutální vražda novináře Džamála Chášukdžího.
Po návratu blonďatého byznysmena do Bílého domu se vše rychle vrátilo tam, kde Trump se Saúdy skončil. Loni v květnu podepsaly oba státy obří zbrojní dohodu za 142 miliard dolarů, přičemž Saúdové slíbili masivní investice do amerických technologií a datacenter, jež Amerika buduje v rámci Trumpova programu Stargate.
Sankce, jaké svět neviděl
V případě Íránu jde o úplně jiný příběh. Trumpův předchůdce Barack Obama podepsal s Íránem jadernou dohodu o omezení jeho jaderného programu výměnou za zmírnění sankcí. Trump ji ale krátce po svém nástupu v roce 2018 zrušil a nastolil na režim Alího Chámeneího tvrdý ekonomický tlak, pod kterým se íránská ekonomika dostala do recese a íránský rijál zkolaboval.
V roce 2020 Trump nařídil útok dronem, který zabil íránského generála Kásima Sulejmáního, jenž stál za většinou íránských operací na Blízkém východě.
Po svém letošním návratu Trump obnovil režim totálních sankcí a neformálně dal Izraeli zelenou pro údery na íránském území v případě, že bude Teherán dále pokračovat v programu obohacování uranu.
Irák, prakticky zkolabovaný stát, se po válce s Islámským státem stal v Trumpových očích v jeho prvním období zásadním středobodem kontroly Íránu. Vzájemné vztahy se ale rychle dostaly na bod mrazu, když si irácký parlament odhlasoval vyhoštění amerických vojsk ze země. Trump za to Iráčanům sliboval „sankce, jaké nikdy neviděli“.
Než se Trump do Bílého domu vrátil, stihl jeho předchůdce Joe Biden většinu amerických vojáků z Iráku stáhnout, zůstali především poradci a instruktoři. Donald Trump se však vrátil k transakční politice síly a nabídl Iráku deal: američtí vojáci zůstanou, aby hlídali Írán, nebo vám položíme ekonomiku tím, že zmrazíme dolarové výnosy z těžby ropy.
Irák se tak ocitl v geopolitických kleštích. Ekonomicky si nemůže dovolit Trumpův hněv, politicky je ale vázaný na Írán.
V případě Spojených arabských emirátů (SAE) jdeme zase na opačnou stranu mince. Vstřícné vztahy na ose Washington – Abú Dhabí začaly za Trumpovy první éry, když SAE jako vůbec první arabská země Zálivu normalizovaly vztahy s Izraelem v rámci Abrahámovských dohod. Pro Trumpa šlo o důležitý geopolitický triumf, za který Emiráty odměnil prodejem nejmodernějších stíhaček F-35.
Po Trumpově návratu ke kormidlu se prodej F-35 dokončil a Spojené arabské emiráty se v Trumpových očích vrátily do pozice manažera regionu, na kterého se může spolehnout i díky otevřeným komunikačním kanálům s Izraelem. Emiráty zase oplátkou masivně investují do americké technologické infrastruktury, což je linka započatá už předchozí administrativou. V roce 2024 tak SAE vyhodily ze své infrastruktury čínské technologie, aby je nahradily nejpokročilejší americké čipy.
Příkladným partnerem je pro Trumpa také Kuvajt, byť ze všech uvedených příkladů jde o nejtišší a nejméně viditelné spojenectví, reprezentované především základnou Camp Arifjan, jednou z největších amerických na Blízkém východě.
To se pravděpodobně nezmění. Americká vojenská prezence v Kuvajtu funguje jako pojistka pro případ, že Irák zkolabuje.
Americké vztahy s Ruskem, další ropnou velmocí, jsou samozřejmě mnohem barvitější. Ačkoli Trump nastupoval v roce 2016 do úřadu s poměrně smířlivou rétorikou, uvalily USA na Rusko tvrdé sankce, u kterých hrály roli také energetické suroviny, konkrétně šlo o plynovod Nord Stream 2.
Zatímco se vlády v Bílém domě ujal Joe Biden, napadlo Rusko Ukrajinu a vztahy mezi Washingtonem a Moskvou se vyostřily. S Trumpovým návratem se toho mnoho nezměnilo, byť USA omezily podporu Ukrajině s cílem dostat Vladimira Putina i Volodymyra Zelenského k jednacímu stolu. Tvrdé protiruské sankce Trump plošně neruší, místo toho chce jednotlivé ústupky spíše hodnotně zobchodovat.
Rezervy versus produkce
Poslední velká americká vojenská intervence v Libyi se odehrála za Trumpova prvního období, kdy americké letectvo pomohlo libyjským silám dobýt baštu Islámského státu, město Syrta. Posledních pět let ale bylo v Libyi charakterizováno především vlivovou přetahovanou mezi USA a Ruskem.
V současnosti je v Libyi politický chaos, země je de facto rozdělená na východní a západní část. Trump však vyvíjí tlak na východní část země, vedenou z Benghází, aby omezovala vliv ruských Africa Corps, nástupců nechvalně proslulých wagnerovců. Výměnou nabízí americké investice a tichou legitimizaci jejich vlivu v zemi.
Libyjská produkce o objemu 1,2 milionu barelů denně je pro světové trhy důležitá, stejně tak pro rafinerie ve Středomoří. Jakmile hrozí blokáda libyjských ropných polí, USA jsou většinou diplomaticky velmi aktivní.
Právě statistiky produkce ropy se od těch o rezervách zásadně liší. Typicky jsou na prvních místech uváděny Spojené státy následované Saúdskou Arábií, Ruskem, Kanadou a Čínou.
Také na údaje o zásobách ropy je nutné se dívat obezřetně a s kontextem. Standardně se udávají čísla, která zohledňují naleziště ropy, jež by bylo možné čerpat se současnými technologiemi tak, aby se to stále ekonomicky vyplatilo. V tomto ohledu je Venezuela skutečně světovou jedničkou.
Pokud bychom ale zohlednili prosté objemy, které se nacházejí pod kuratelou jednotlivých států, dost možná by se v čele žebříčku objevily USA či Rusko. Spojené státy mají teoreticky k dispozici obrovské zásoby břidlicové ropy, k nimž se pomocí hydraulického štěpení, tedy takzvaného frakování, mohou dostat. Rusko by zase potenciálně mohlo využít ropné zásoby v Arktidě.
Liší se ale i kvalita ropných rezerv. Zatímco státy jako Saúdská Arábie či Kuvajt mají naleziště takzvané sladké ropy, která je v tekutém stavu a je levná na rafinaci, státy jako právě Venezuela a Kanada to mají výrazně těžší. Na jejich nalezištích je většinou těžká sirnatá ropa, která je sirupovitá, místy dokonce pevná. Její rafinace je složitá a nákladná.
