I když zpomaluje už šestý kvartál v řadě, je téma čínské ekonomiky stále tahákem. Nedávná návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze sice vyvolala hodně rozruchu, ale to hlavní, o co během ní šlo, bylo podepsání smlouvy o strategické spolupráci obou zemí a otevření českého trhu čínským investorům. Zásadní byly oblasti průmyslu, dopravy, zdravotnictví nebo školství. Existuje ovšem ještě jedna věc, v němž může Českou republiku ekonomická spolupráce s Čínou opravdu zajímavě obohatit. Fotbal.
Stojí za ním pragmatické argumenty. Ať už se současná Čína potýká s jakýmikoliv hospodářskými problémy, nepřestává mít ty nejvyšší ambice. Povzbudivé v tomto smyslu jsou pro ni navíc prognózy shodující se na tom, že i přes aktuální stagnaci se Říše středu nejpozději do roku 2028 stane globálním ekonomickým lídrem.
Si Ťin-pching tedy nemá důvod držet se zkrátka při představování svých megalomanských vizí a jeho počínání tomu odpovídá. Na začátku tohoto ledna s naprosto vážnou tváří představil svému lidu nový politický program země, s názvem „Plán štěstí“ a hned také prozradil, jak chce ono štěstí občanům zaručit. Hodlá je usportovat.
Čtěte také: Ronaldo, Messi, Ibrahimović… Toto je 20 nejlépe placených fotbalistů
Podle serveru The Conversation se rozhodl v následujících deseti letech investovat do sportu 850 miliard dolarů, což má Číně zajistit dominanci ve všech myslitelných sportovních odvětvích. Nejvíc peněz ovšem suverénně přiteče do fotbalu, který na dálném východě zatím moc úspěchů nesbírá. Svět kopané je totiž složitý a specifický, tak trochu vesmír sám pro sebe, a bez pevných základů nemůže fungovat. Je proto potřeba vybudovat mu nejdřív kvalitní infrastrukturu.
Pokud jde o 20 tisíc nových fotbalových škol, jež Si Ťin-pching zamýšlí zřídit, nebo 6000 nových či zrekonstruovaných stadionů a hřišť, poradí si Číňané samozřejmě sami. Co ale z Evropy a tedy i od nás potřebují, je know-how. Někdo je musí naučit, jak fotbalovou líheň vychovávat a vštípit jí vítěznou filosofii, trenéři se musí naučit sledovat nejnovější světové trendy. A především – musí přijít tváře, které do ochozů a k obrazovkám přitáhnou diváky.
Lanaření těch nejpovolanějších už je v plném proudu. Mezinárodně uznávání kouči jako Marcelo Lippi, Luiz Felipe Scolari či Sven-Göran Eriksson už na lukrativní nabídky kývli. Posledně jmenovaný švédský lodivod, jenž dlouhá léta vedl anglickou fotbalovou reprezentaci, se dokonce pro BBC nechal slyšet, že si umí představit Čínu jako budoucího mistra světa. „Samozřejmě v horizontu patnácti dvaceti let,“ říká Eriksson a jeho názor koresponduje s vizí Si Ťin-pchinga. „Fotbalový boom za poslední tři roky je tu obrovský. Přicházejí hráči jako Drogba, Ramires nebo Gervinho, kteří ještě rozhodně nejsou za zenitem. I když hlavním lákadlem jsou pochopitelně stále peníze.“
Čína to s fotbalem myslí vážně a její snaha je logická. I přes nedávné korupční aféry ve FIFA a UEFA je kopaná stále skvělým obchodním artiklem. Vždyť jen prémie za účast na elitních turnajích se pohybují v milionech eur a z tohoto koláče by rádi ukousli i Číňané, čímž by se zařadili po bok respektovaných sportovních velmocí.
Čtěte také: Jeden Ronaldo = čtyři maďarské týmy aneb Fascinující fakta fotbalového Eura
Česko-čínská fotbalová linka vede přes Pavla Nedvěda, protože držitel Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy a bývalý kapitán české reprezentace se stal patronem čínské Superligy. Jeho předchůdcem v této roli byl David Beckham, jehož sláva daleko přesahuje hranice fotbalu dokonce i v Asii. Což pro Nedvěda bude výzva, jestli má oslovit fanynky a hlavně nefotbalové nadšence, což teď Čína potřebuje především.
Fotbalový úspěch Číny teď záleží na tom, jak rychle se bude chtít učit a kolik prostředků vynaloží. Momentálně to ale vypadá, že nebude mít problém ani s jedním. Český fotbalový trh je pro ni mimořádně příznivý, protože nabízí relativně dost kvalitních odborníků za velmi přijatelné částky. To zatím potvrzuje i čínská společnost CEFC, jež od září 2015 vlastní většinový podíl v pražské Slavii. Jejím příznivcům to sice nejdřív moc po chuti nebylo, ale když CEFC postupně zbavila klub insolvence, vložila se do koupi stadionu a přivedla zvučné posily, negativní hlasy začaly slábnout.
Prezident CEFC Chan Chauto se navíc tváří, že mu nic nedělá větší radost, než pumpovat do Slavie miliony. Netřeba snad ani dodávat, že Slavia za to bude pořádat pravidelné mládežnické turnaje s čínskými týmy, a do její akademie se zapojí řada jejich hráčů. Nemusí tím pádem trvat dlouho, než se podobný postup zopakuje u dalšího tuzemského týmu.
Titulek „Made in China“ má u nás sice pořád ještě lehce pejorativní nádech, ale na efektivní kopírování systémů je Čína bez diskuze mistr. Je jen otázkou času, kdy se jí to podaří i v kopané a jak toho česká ekonomika dokáže využít.
