Petr Hájek učinil kariérní restart. Opustil korporát a dnes úspěšně prodává mladé české umění nejen tuzemským sběratelům, ale pravidelně jej vyváží i na prestižní veletrhy v zahraničí. A jeho pražská Chemistry Gallery se stala pojmem.
Začínala před patnácti lety ve dvou místnostech u náměstí Jiřího z Poděbrad. Dnes Chemistry Gallery spolupracuje se čtyřmi desítkami úspěšných umělců i mladých talentů, jejichž díla se jí daří prodávat po celém světě.
Své sídlo během léta přesunula do velkorysé Haly 40 v Holešovické tržnici, kde si galerista Petr Hájek pronajímá výstavní i skladový prostor od Samuela Kašpara, který tu provozuje například ještě kreativní laboratoř a další projekty.
Původně to mělo být jen provizorní řešení poté, co Chemistry Gallery v dubnu po dvou letech musela opustit prostory v Ovenecké ulici na Letné. Od té doby ale v Hale 40 pořádá již pátou výstavu.
„Dostali jsme ještě nabídku od Penty, abychom se přestěhovali do budovy od Zahy Hadid na Masaryčce. Dávalo mi ale větší smysl zůstat v tržnici, kde máme k dispozici jednou tak velký prostor za lepších podmínek. Rozhodla také možnost mít galerii i depozitář na jednom místě,“ říká Petr Hájek, šéf Chemistry Gallery.
„Rád bych, aby to tu fungovalo podobně jako třeba galerie Telegraf, kterou vybudoval Robert Runták v Olomouci. I na Holešovické tržnici je vidět, že umění může mít transformativní funkci. Začíná to tu konečně vzkvétat, čemuž ještě napomohla lávka z Karlína,“ dodává.
Až aktuální výstava Elektrosalon 11. listopadu skončí, chystá se Petr Hájek prostor rekonstruovat, aby jej na jaře mohl znovu otevřít s pravidelným výstavním programem.
Svou vůbec první výstavu zahájila Chemistry Gallery 15. října 2008 ve dvoupokojovém bytě u Jiřího z Poděbrad. Byla to kolektivní přehlídka mladých umělců, tehdy většinou ještě studentů uměleckých vysokých škol.
Myšlenka na založení galerie ale v hlavě Petra Hájka, původně vystudovaného právníka a někdejšího profesionálního fotbalisty, vyklíčila už o tři roky dříve: „Neměl jsem zprvu žádné umělecké ambice. Hrával jsem fotbal za Spartu a pak pracoval jako právník v CzechInvestu a na Úřadu vlády.“
Ve třiceti tam odtud odešel a přemýšlel, co by chtěl dělat doopravdy. Na šest let ještě nastoupil do PwC, ale už při přijímacím pohovoru měl jasno.
„Dostal jsem klasickou otázku, kde sám sebe vidím za pět nebo deset let. Odpověděl jsem, že to sice nevím, ale že vím, kde bych chtěl být za dvacet, chtěl bych mít vlastní galerii. Nakonec se to stalo už za tři roky,“ vzpomíná Petr Hájek.
Začátky fungování galerie ustál právě díky tomu, že paralelně pracoval v PwC a mohl díky tomu provoz dotovat z vlastního příjmu.
„Původně jsem chtěl, aby moje galerie byla zaměřená jen na street art a graffiti. Postupně jsem ale koncept rozšířil na mladé začínající autory,“ vzpomíná na své začátky v oboru.
Cítil tehdy, že v Česku byla v tomto ohledu malá konkurence. Byla tu jen Trafo Gallery, která ještě působila ve Vysočanech, pár soukromých galerií a před otevřením mělo Centrum současného umění DOX.
„Jejich plakáty jsem tehdy vídal na magistrále a bylo mi líto, že nemám tolik prostředků, abych mohl udělat taky takovou kampaň k otevření galerie,“ vzpomíná Petr Hájek s úsměvem na své začátky na trhu s uměním v době, kdy začínala nejhlubší finanční krize.
Jen týden předtím, než Chemistry Gallery otevřel, zbankrotovala banka Lehman Brothers. „Začínat byznys v okamžiku krize se ale vyplatí. Efekty krize na vás ještě nedopadnou a pak už to může být jen lepší,“ vysvětluje galerista.
O začátcích svého podnikání dodnes přednáší studentům na vysokých školách jako o „strategii modrého oceánu“.
„Je to o tom, že má smysl pouštět se především do projektů, které nemají žádnou konkurenci. Červený oceán je zbarven krví konkurentů, protože jsou v něm žraloci, kteří požírají menší ryby. Do takového prostředí je obtížné vstoupit a je těžké v něm uspět,“ popisuje Petr Hájek.
V modrém oceánu ale žádní žraloci nejsou, je to oblast, které se nikdo nevěnuje. „A tak jsem před patnácti lety vnímal i konkurenci v oblasti prodeje umění nejmladší generace,“ říká Petr Hájek.
Že krize na trh s uměním nedopadá stejně jako na jiné obory, se podle něj ostatně ukázalo i během covidu.
„Umění bylo jedním z vítězů nesnadného covidového období. Lidé nemohli utrácet za zábavu a cestování, trávili více času doma a začali přemýšlet o tom, čím chtějí být obklopeni, aby se cítili dobře. Konečně měli čas uvažovat, do jakého umění investují, a přišli si jej koupit,“ ohlíží se.
V začátcích Chemistry Gallery spolupracoval Petr Hájek s Martinem Kámenem – tehdy studentem na AVU, dnes úspěšným fotografem žijícím ve Španělsku.
„Potkali jsme se na večírku a bavili se o tom, že chceme oba zakládat galerii. Přinesl jsem mu svůj koncept a začali jsme na něm společně pracovat. O tři čtvrtě roku později jsme už otevírali galerii. Bez něj bych to tehdy nezvládl,“ vzpomíná Hájek.
On se tehdy staral o provoz a financování galerie, zatímco Martin Kámen působil jako umělecký ředitel. Po roce se ale rozešli a Hájek začal o dramaturgii rozhodovat sám.
Zázemí mezinárodní konzultantské společnosti mu poskytlo okruh prvních klientů. „Ze začátku se do mladého umění rozhodli investovat právníci nebo daňoví poradci, které jsem znal z prostředí, v němž jsem pracoval,“ tvrdí Hájek.
První skupinu sběratelů popisuje jako úspěšné lidi ve věku kolem třiceti let, kteří tehdy neměli příležitost se k umění nejmladší generace dostat sami.
„V začátcích jsem na velké institucionální sběratele ani nemyslel. Viděl jsem příležitost v segmentu prvokupujících, kteří si chtějí koupit jen pár obrazů domů. Znal jsem jich mnoho a byli pro mě zajímavou cílovou skupinou.“
Větší, institucionální sběratelé ale začali přicházet velmi záhy. Když se Chemistry Gallery rok po svém otevření účastnila veletrhu Art Prague v Mánesu, zaujala její nabídka hned největší české sběratele umění, majitele sbírky COLLETT.
„Doteď patří mezi mé nejdůležitější klienty,“ říká galerista. Součástí dramaturgie Chemistry Gallery vždy byli autoři, kteří vycházeli z graffiti nebo streetartového prostředí.
„Tehdy byli noví pro veřejnost, média i sběratele. Rychle jsme se dostali do postavení, že pokud se někdo zajímal o mladé umění, dříve nebo později musel na Chemistry Gallery narazit.“
První aukce, kterou Chemistry Gallery pořádala v rámci své první výstavy, ale úspěšná nebyla.
„Na vernisáž sice přišla spousta lidí, ale o týden později na aukci už nikdo. Zpívali tam Jakub Prachař a Vojta Dyk, měli jsme domluvenou licitátorku a slibovali jsme si, že nám aukce přinese peníze do začátku. Ale dopadlo to tak, že si samotní umělci naoko dražili svá vlastní díla,“ vzpomíná majitel galerie.
Další „akce“ už ale byly úspěšnější. Petr Hájek stál u zrodu kariéry Pasty Onera, Jana Kalába nebo Michala Škapy. „Výstavy někdejších grafiťáků byly vždy nejúspěšnější. Zajímaly veřejnost, média i sběratele,“ říká Hájek. S řadou z nich úspěšně spolupracuje dodnes, vedle třicítky dalších jmen.
Jejich díla nejen vystavuje, ale také vozí na veletrhy do celého světa a nově i nabízí v online galerii.
„S některými umělci máme úzké vztahy, s jinými volnější. Exkluzivní spolupráci ale po umělcích zatím nevyžaduji,“ říká Petr Hájek. Ostatně to, že se u nás galerie „perou“ o ty samé autory, považuje za znak dosud nerozvinutého uměleckého prostředí.
„Na západě se galerie spíše řídí modelem exkluzivní spolupráce s umělci. Já ale vím, že nejsem jediný, kdo je schopen jim pomoci. Zároveň umělcům radím, ať si vyberou jen pár galerií a nespolupracují úplně s každým. Když spolupráce dlouhodobě funguje, vzniká loajalita přirozeně,“ domnívá se.
Nevraživost mezi konkurenty v českém prostředí Petr Hájek nevnímá, věří spíše na spolupráci než na soutěživost.
„Každá česká galerie se snaží hrát stejnou hru jako my. Je normální, že si sběratel přijde jednou něco koupit do Trafačky, podruhé třeba do Hunt Kastner a potřetí k nám. O klienty nezápasíme, ale snažíme se kultivovat prostředí a apoštolovat lidi, aby se zajímali o umění a třeba si jej později i koupili,“ vypráví.
S ostatními galeriemi spolupracují i na pořádání různých akcí, jako byla například loni aukce Umění pro Ukrajinu společně s Trafo Gallery, Bold Gallery a DOX nebo muralový festival Urban Pictus (dříve Wall Street), do nějž se vedle pořádající Chemistry zapojily i Karpuchina Gallery, Bold Gallery a Villa Pellé.
S Prahou 7 pořádá Chemistry Gallery také akci Máme otevřeno, která propojuje umělecké subjekty na Praze 7.
Portfolio Chemistry Gallery nyní tvoří jak autoři, kteří s ní byli od začátku, což jsou vedle některých zmiňovaných „streetartových stálic“ například Tomáš Němec, Tomáš Jetela, Aleš Brázdil nebo Jan Uldrych, nebo „mladá krev“.
Výstavy Myth Game, Hard Work a Časová pole
„Rád hledám mladé talenty, kterým pak pomůžu vstoupit na umělecký trh. Neustále sleduji umělecké školy, klauzury a diplomové práce,“ říká Hájek a jako příklady uvádí Filipa Kůrku, Matouše Hášu, Jana Herese, Barboru Mikudovou nebo Jiřího Marka.
Nejnovějšími objevy Petra Hájka jsou nyní Alexej Shahov nebo Matěj Janák. Oba Chemistry Gallery aktuálně prezentuje na právě probíhajícím veletrhu Art Prague, druhému z nich bude chystat samostatnou výstavu v Domě Radost.
Ten před pěti lety koupila rodina Valových, jíž patří firma Siko Koupelny, a Chemistry Gallery část jeho prostor využívá právě pro prezentaci prací prvovystavujících autorů.
„S Valovými nás propojila tehdejší radní pro kulturu Hanka Třeštíková s tím, že chtějí mít v Radosti kulturní program. Pro nás je to druhé stálé místo. Snad to tak bude i po plánované rekonstrukci domu,“ doufá Hájek.
Chemistry Gallery již předtím vystřídala několik dalších výstavních prostor. Z ulice U Kanálky, kde začínala, se po dvou letech přestěhovala do domu U Lužického semináře vedle Karlova mostu, kde má dnes obchod šperkařka Janja Prokič.
Dále se přesunula do budovy bývalých Elektrických podniků v Bubenské ulici, kde vystřídala dvě lokace. Když v roce 2017 začala rekonstrukce budovy, v níž nyní sídlí agentura WPP, neměla Chemistry Gallery po dobu dvou let stálý prostor a pořádala jen pop-up výstavy, například na Jungmannově náměstí nebo v Holešovické tržnici.
Od roku 2019 až do letošního dubna pak působila v Ovenecké ulici na Letné, odkud se přesunula jen o kousek dál, do již zmiňované Haly 40.
Ambicí Petra Hájka je však prodávat české umění nejen v Česku, ale i v zahraničí.
„To se dá dělat dvojím způsobem; buď se domluvit s nějakou zahraniční galerií, v zahraničí uspořádat pop-up výstavu, nebo se účastnit uměleckých veletrhů. Ty vám ale můžou rychle zlomit vaz, protože vstupní náklady jsou obrovské. A tak jsem se do nich zpočátku příliš nehrnul,“ přiznává.
Hájek ale brzy pochopil, že veletrhy mají tu výhodu, že na ně zaručeně přijdou důležití zákazníci. Ukázalo se to už v roce 2016, kdy Chemistry Gallery poprvé vyjela na dnes již neexistující veletrh The Solo Project v Basileji, kam vyvezla díla Zdeňka Trse a Alžběty Josefy.
„Získali jsme tam tehdy velkého newyorského sběratele Mika DePaoulu, s nímž spolupracujeme dodnes. Byl u nás několikrát v Praze, my u něj v New Yorku a troufnu si říci, že jsme se stali přáteli. Právě si otevřel svoji vlastní galerii a můj kolega Honza k němu odjel na tříměsíční stáž,“ říká Hájek.
Po Basileji vyjela Chemistry Gallery například na Art Market do Budapešti nebo na Art Cologne do Kolína nad Rýnem (který se pak změnil na Art Düsseldorf). Petr Hájek se ale rozhodl, že chce dobýt právě New York, a tak v roce 2017 poprvé vyjel nejdříve na veletrh Volta a poté na Scope Art Show.
Chemistry Gallery na „výjezdu“ do USA, konkrétně na Scope Miami
V New Yorku vystavoval například Jana Uldrycha, Tomáše Němce, Jana Vytisku nebo Michala Cimalu. Právě s malými bustami od posledně jmenovaného sochaře tam slavil úspěch a hned jich několik prodal, mimo jiné i Alexisovi Hubshmanovi, řediteli veletrhu Scope, nebo Nickovi Korniloffovi, řediteli veletrhu Art Miami.
Hubshman na místě Hájka přesvědčil, že by měl začít jezdit především na veletrh do Miami.
„Jen účast nás stojí šestnáct tisíc dolarů, ale vyplatí se to. Během pěti dnů na veletrh přijde sedmdesát tisíc lidí, kteří mají zájem nakupovat současné umění. Mezi nimi se vždy najde někdo, komu se naše věci líbí,“ říká Hájek.
I tam hned napoprvé zabodoval Michal Cimala se svými „hlavami“, prodal jich hned třináct. Dvě z nich si koupil manžel zpěváka kapely Erasure Andyho Bella.
„Projevili zájem i o Michalovu větší sochu. Řekli mi, že mají dům na Mallorce a chtěli by si vybudovat sculpture garden, protože z jedné strany bydlí Richard Branson a z druhé Andrew Lloyd Weber a oba ji už mají,“ vypráví Petr Hájek.
Realizace se sice posunula kvůli covidové pauze, ale nakonec tam jeli s Michalem Cimalou sochu instalovat počátkem listopadu.
Tento příklad podle Hájka dokládá, že účast na veletrzích se vyplácí nejen z hlediska okamžitého prodeje, ale především kvůli navázání a budování dlouhodobých vztahů.
„Loni jsem v Miami potkal Češku Báru, která tam žije už třicet let v mrakodrapu na South Beach. Seznámila mě s Jackem Nolanem, někdejším šéfem barmanů z legendárního klubu Studio 54 v New Yorku, který bydlí ve stejném domě,“ povídá Hájek.
Domluvil se s ním, že v lobby mrakodrapu uspořádají výstavu Michala Škapy. „Probíhá tam právě teď a několik věcí už je prodaných,“ dává Hájek příklad další úspěšné zahraniční spolupráce.
Loni v Miami přišlo i pozvání na veletrh do Jižní Koreje, kam letos Chemistry Gallery vyslala malířku Lucii J. Skřivánkovou: „Přímo na veletrhu v Daegu se sice nic neprodalo, ale obrazy jsme nechali na ambasádě v Soulu, která nyní domlouvá jejich výstavu na příští rok,“ prozrazuje Hájek.
Na veletrh do Miami se chystá i letos (proběhne začátkem prosince). Nevyhýbá se ale ani pořádání výstav v zahraničí: „V tom je pro nás důležitý například Pražský dům v Bruselu, který vede Lucie Čadilová. Příští rok tam budeme dělat již pátou výstavu.“
Aktuálně v Chemistry Gallery probíhá přehlídka Elektrosalon s podtitulem „From the Rave to the Gallery“, která by mohla být z hlediska nových sběratelských trendů podobně objevná, jako byl dříve boom graffiti a street artu v galeriích.
Foto Chemistry Gallery
Foto Chemistry Gallery
„Jsou tam autoři, kteří dělají světelné instalace na party. Jde o segment umělců, jejichž práce je pro daný večírek velmi důležitá, ale zároveň zůstává trochu přehlížená. Na party každého zajímá hlavně hudba, ale my se naopak snažíme mířit reflektor na autory světelných instalací, jimž dáváme prostor v galerijním prostředí,“ říká Hájek.
Řada artefaktů z výstavy už má dle něj nové majitele: „Rychle se prodaly například světelné objekty od Petra Puflera alias Světlonoše.“
Od této výstavy však Petr Hájek nemá primárně komerční očekávání. Jde mu jednak o to, aby etabloval do galerií málo známý umělecký obor, a pak je to zároveň jakýsi experiment, zda jsou lidé ochotni za umění platit.
„Jde totiž o vůbec první výstavu, na kterou jsme zavedli vstupné,“ říká galerista. Dlouho se dohadovali o jeho výši a nakonec stanovili cenu vstupenky na dvě stě korun.
Opravňuje však k opakovanému vstupu po dobu celé výstavy, která zahrnuje i workshopy či živá vystoupení DJs. „Je to v podstatě takový symbolický příspěvek v ceně jednoho koktejlu. Když jdete večer do klubu, zaplatíte za vstup mnohem více,“ dodává Petr Hájek.
